Úvod:
Před mnoha lety jsem se odhodlala projít vzděláváním v oboru kraniosakrální terapie.
Bála jsem se, jak to zvládnu při svých potížích s tělesnou pamětí. Ale můj učitel Nijesh byl velmi laskavý a trpělivý. Nevadila mu má tendence znova a znova se vyptávat na to samé, znova a znova v děsu zapomínat správnou polohu svých dlaní a prstů. Smál se. Vzpomínal na svou vlastní nešikovnost při svých začátcích. Říkal: Od dětství jsem měl poruchu učení. Strašně jsem se nadřel, než jsem se něco naučil. Nevěděl jsem tehdy, že při tom překonávání vlastních překážek získávám ještě další kvalifikaci: schopnost pomoci i ostatním v překonávání jejich překážek.
A taky říkal: Až se to všechno naučíš, budeš mít za úkol to zapomenout; a nechat svým rukou svobodu; ony už budou vědět, kde a jak se dotknout.
– Stalo se to – a je to ohromující.
Některé momenty z výuky si však pamatuji dodnes.
Třeba jak se Nijesh postavil do našeho hloučku a řekl:
Pozoruji ve svém městě lidi stojící na zastávce. Myslí na bůhvíco, krčí se do svých zimníků, svěšená ramena, rezignovaní v pošmourném dni. A vidím, co oni nevidí a co já jsem dřív taky neviděl. Vidím, co mě naučila vidět kraniosakrální terapie.
Během těch slov jeho tělo pomalu měnilo postoj: skloněná hlava se začala narovnávat a dívat se zpříma, svěšená ramena se narovnala a ruce se tím pomalu otáčely dlaněmi dopředu; jako by Nijesh sám sebe otevíral vůči všemu, co je před ním; jako by se postavil světu, s očima plnýma naděje a odvahy.
Chvilku tak zůstal stát. Ale pohyb nekončil; hlava se opět pomalu skláněla, tělo ochablo, ramena se schoulila a ruce nastavily světu místo dlaní hřbet.
Chvilku tak Nijesh bez pohnutí stál – a pomalý otvírací pohyb přišel znova. Bylo to jako tichý tanec: střídání naděje a beznaděje, odvahy a vzdání se, postupu vpřed a stáhnutí se, radosti a zoufalství. Jako by bylo Nijeshovo tělo srdcem, které pomalu tepe: sevře se do sebe – a roztáhne se ven, sevře se do sebe – a roztáhne se ven… A jako by to srdce svým pohybem ukazovalo průběh celého lidského života: od naděje k beznaději a odtud opět k naději, od odvahy ke vzdání se a odtud opět k odvaze, od postupu vpřed k couvnutí a odtud opět k postupu vpřed, od radosti k zoufalství a odtud opět k radosti – všechny ty cesty a návraty.
A Nijesh přitom pokračoval v řeči: Vidím, že těla těch lidí stojících na zastávce pořád dělají tento pohyb. Tuto pulsaci. Pomalu – jen párkrát za minutu. Velmi nenápadně; tak, že si ho sami ani nevšimnou. Je to jako když se květy slunečnic či leknínů ráno otvírají a večer pomalu zavírají… Toto mě naučila vnímat kraniosakrální terapie.
A zatímco to říkal, jeho tělo mezi námi volně a pomaloučku tančilo znova a znova ten pohyb – jako by tančilo naději, obrácení se do světa, pomalé vzdání se a znovu otevření se světu, nejistotu a nové očekávání. Tančilo svůj kraniosakrální puls, jímž je znova a znova do našich těl vpouštěn životadárný mozkomíšní mok – vpouštěn jak voda, znova a znova zaplavující všechny řeky, které dodávají vláhu krajinám kolem nich.
Kraniosakrální terapie čistí koryta těch řek.
Co se bude při masáži dít: první pohled (orientační)
1. Je to masáž.
A při masáži se obvykle leží. Kraniosakrální terapeut má ve své pracovně lehátko, a na to vás pozve. Lehnete si a terapeut se o vás stará. Nemusíte přemýšlet a bůhvíco mu o sobě a o svých starostech říkat.
2. Je to laskavá masáž.
Takže to nebolí. Dotyky terapeuta jsou tak jemné a klidné, že ostří hoši a sportovci, kteří jsou zvyklí při útocích svého maséra hekat, sténat a skučet, by tohle za masáž ani nepovažovali.
3. Nemusíte se svlékat.
Přestože jsou dotyky terapeutových dlaní a prstů tak jemné, velmi snadno komunikují s hlubokými vrstvami v těle, včetně kostí. Právě pomocí té jemnosti. A ty hluboké vrstvy v těle, včetně těch kostí, začnou komunikovat s masérem. Právě kvůli té tiché jemnosti.
4. Nemůžete to zkazit.
Někdo při prvních setkáních usne, a nevadí to. Někdo si jen tiše myslí na svý
, zatímco jeho tělo samo, bez jeho vědomé snahy, komunikuje s masérem. Vnímání se zjemňuje a prohlubuje časem.
Co se bude dít: druhý pohled (podrobnější):
Název kraniosakrální terapie
(kraniosakrální masáž
) je poněkud strašidelný a těžko zapamatovatelný – a když se přeloží, není to lepší.
Kranium (cranium) je lebka, sakrum (sacrum) je kost křížová; takže člověka snadno napadne, že při kraniosakrální masáži se všelijak šíbuje lebkou a páteří. A když lebkou a páteří – to s nimi bude masér jistě různě cukat a lupat – a vůbec se bude šťourat pěkně hluboko…
Nebude. Nikdo se nikde šťourat nebude. To, co se bude při masáži dít, bude velmi jemné.
A dít se bude přibližně toto:
Klient plný očekávání si lehne podle pokynů maséra na lehátko na záda, a masér – dlaně proti všem běžným masážním pravidlům zcela bez olejíčku – usedá nebo se postaví pohodlně k jeho chodidlům, uvelebí se a velmi jemně ta chodidla podloží vlastními dlaněmi. Nebo se postaví či posadí k hlavě ležícího klienta a jemně ji vezme do dlaní. Nic víc. Tak to začíná. Je to velmi pohodlné a klidné. Pro klienta i pro maséra.
Na první pohled to vypadá, že se nic neděje. Masér si jen tak zasněně obchází kolem lehátka, tu se jemně dotkne, tam se jemně dotkne, chvíli – někdy i pár minut – setrvá a zas jde dál…
Jeho dotyky jsou tak jemné, že je zpočátku občas klient sotva cítí. Postupně však začíná cítit nejen masérovy dotyky – a cítí je jinak než je zvyklý: vnímá i své tělo – a často i prostor kolem svého těla; pocity, které přicházejí, může zažít prvně v životě; občas pro ně neexistuje ani vhodné slovo – a tak je popisuje pomocí obrazů. Zde je pár běžných komentářů, jak jsem je v ordinaci od klientů ležících na lehátku při kraniosakrální masáži zachytila:
Jako bych měla kolem sebe něco rosolovýho…
Jako když se mi to z čela zevnitř rozlejvá, zevnitř lebky dolů… Jako kdyby to z toho čela vytékalo… –
Bolest?
–Ne; něco. Něco hustýho. A teď mi něco táhne hlavu doleva – a jako byste mi zároveň táhla levou nohu. Za patu. Už mám pocit, že ta moje levá noha musí být aspoň o deset centimetrů delší než ta pravá…
(Já přitom nedělám nic; jen sedím u klientových nohou a v mých na lehátku volně položených dlaních spočívají klientovy paty.)A hlava mi jde pomalounku zase zpátky doprava…
Teď jako byste mi popotahovala kost za pravým uchem…
(Já se hlavy v té chvíli ještě vůbec nedotýkám – stále si hledím klientových pat; ale znalého klienta to už neudivuje; už dávno ví, že tělo je z anatomického hlediskapytel vzájemně propojených pytlíčků
– takže dotek či jakýkoli záchvěv na jednom místě ovlivní pohyb na dalším, i vzdáleném místě.)
Pocitů, které lze vnímat – včetně pocitů pohybu – je mnoho. Někteří lidé je cítí hned při první návštěvě, někteří si jemnost vnímání postupně vyvinou. Tělo a jeho pocity jsou výborným telegrafem – přinášejí zprávy, jejichž pomocí lze přečíst celý rodinný příběh.
Ale při masáži nejde o to snažit se něco v sobě vnímat a zachycovat; rostoucí jemnost sebevnímání je jen sekundární efekt. Důležitějším efektem kraniosakrální masáže je uvolňování cest pro volný tok mozkomíšního moku. To uvolnění je pro člověka tak úlevné, že mnozí lidé na lehátku usnou.
Například encefalopatické děti (vyznačující se poruchou pozornosti a velkým psychomotorickým neklidem), které jsou kvůli své poruše do té doby nezastavitelné ve svém celodenním trysku, se na lehátku obvykle za velmi krátkou chvilku (trvající někdy i méně než minutu) zázračně
zklidní a usínají – protože jemný, na první pohled nepatrný, ale velmi uvolňující pohyb v lebečních krách, který tělo během této masáže spontánně udělá, jim velmi uleví od vnitřního napětí a tlaku, které je k tomu tryskání a neklidu nutí.
Mnoho dospělých zpočátku také usíná. Vědomě přítomni masáži se naučí být až časem – až si jejich tělo pořádně odpočine (tělo totiž, když konečně pocítí volnost a úlevu, udělá to, co nejvíc potřebuje – co by udělalo už dávno, kdyby mohlo – a je-li zrovna spánek to, co tělo nejvíc potřebuje, tak prostě usne; to vůbec není na škodu).
To se to usíná, když jsou dotyky terapeutových rukou tak jemné – stejně jemné jako komunikace klientova těla s těmi dotyky. Je to tak jemné, že když jsem se masáži kdysi učila, dlouho jsem ve svých dlaních necítila prostě nic; žádné odezvy v dotýkaném těle. Vzpomínky na mé první – poněkud zoufalé – setkávání s kraniosakrální masáží lze najít zde.
Od té doby uběhla léta a má citlivost se praxí hodně prohloubila – stejně jako můj klid. Tak to bývá: když člověk dá sám sobě dost času na uklidnění, jeho vnímání se samo začne zjemňovat; v klidu je schopno zachycovat to, čeho si předtím vůbec nevšimlo. Funguje jak dolaďovaný radiový přijímač: příjem je stále jemnější a čistší – s tím, jak se člověk sám postupně uklidňuje a jak si sám víc a víc věří. Největší omyly v lidském životě dělá nevíra v sebe a s ní spojený strach z toho, že člověk nedokáže dostatečně kontrolovat situaci.
Někdo si možná vzpomene, jaké to bylo, když prvně usedl za volant autoškoly a vyjel do městských ulic; oči navrch hlavy, zpocené ruce svíraly volant tak křečovitě, že hrozilo jeho urvání, tělo sedělo v pozoru
, pohled vytřeštěný tak, že by dokázal vyleštit čelní sklo zevnitř… Když pak po hodině jízdy člověk zkoušel vystoupit, nohy se mu podlamovaly vyčerpáním. Vyčerpala ho ne tak ta jízda, jako ten strach; ten pocit, že nemá dostatečnou kontrolu. A čím víc během jízdy podléhal tomu pocitu, že nemá dostatečnou kontrolu, tím menší kontrolu měl – tím méně vnímal něco jiného než možnosti katastrof, které mohou nastat. Až postupně, cvikem, začal jako řidič vnímat taky něco jiného než svůj strach; tělo si zvyklo a z řízení auta se stala běžná činnost – někdy i činnost relaxační.
Čas mé zmatky dnes už natolik uklidnil, že už mohu spojovat prvky kraniosakrální masáže s prvky své obvyklé práce, tj. s cestami do příběhu uloženého v podvědomí. Příběh se objevuje sám – klientovo tělo si ho dovolí pustit ze svých nevědomých hlubin na povrch.
Co se při ošetření děje v těle:
To už je věc složitější. Aby ji člověk pochopil, potřebuje znát aspoň některé odborné termíny kraniosakrální terapie:
1. Co to je kraniosakrální puls
?
Tak jak srdeční puls slouží k rozvádění krve do těla, kraniosakrální puls – pravidelný pohyb mozkomíšních plen ve frekvenci několikrát za minutu – rozvádí do těla mozkomíšní mok, důležitý pro život.
Jakmile jsou cesty pro volný tok mozkomíšního moku po těle nějak blokovány, nastávají zdravotní komplikace. Mnohé z těchto komplikací lze odstranit právě odstraněním překážek v rozvádění mozkomíšního moku.
Odstraňováním těchto překážek se – právě pomocí oněch jemných dotyků – zabývá kraniosakrální terapie (kraniosakrální masáž).
Dr. John E. Upledger, jeden ze zakladatelů metody kraniosakrální terapie, své první setkání s kraniosakrálním pulsem během své asistence při neurochirurgické operaci život ohrožujícího zvápenatělého ložiska na membráně chránící míchu popisuje takto:
……Dál jsme museli odstranit zadní části dvou obratlů uprostřed krku, a tím jsme získali přístup k zvápenatělému ložisku na vnitřní straně membrány míšního kanálu. Tento kanál je zcela obklopen kostí…
……Uvnitř míšního kanálu je membránový systém, který je další ochranou míchy…
……Membránový systém má tři vrstvy. Vnější vrstva je tvrdá plena mozková, prostřední vrstvou je arachnoidea (pavoučnice) a vnitřní vrstvou je měkká plena mozková. Posledně zmíněná vrstva je přilepena přímo na míchu. Mezi membránami je tekutina. Tekutina – mozkomíšní mok – umožňuje vrstvám pohyb, a tak se může pohybovat i páteř. Mozkomíšní mok také obsahuje živiny a současně odvádí i odpadní produkty.
……Naším cílem bylo odstranit ložisko velikosti mince bez porušení membránového systému.
……Bylo dohodnuto, že Jim bude velmi opatrně seškrabávat kalciový povlak a já udržím membrány v absolutním klidu. Jestli svou práci provedu dobře, nestane se…… že by Jim (chirurg) pořezal membránu.
……Potom, co jsme odstranili zadní stranu obratlů, se objevila před námi v celé své kráse tvrdá plena mozková. A právě tam bylo naše ložisko. Zíralo na nás z centra operačního pole. Sestra převzala moji práci a přidržovala svaly od sebe, zatímco já vzal pár pinzet, do každé ruky jednu. To, co jsem měl udělat, bylo udržet membránu zcela nehybnou tak, aby Jim mohl opatrně odstranit ložisko. Vše probíhalo skvěle, až do chvíle, kdy jsem se pokusil zastavit pohyb membrány. Nešlo to zastavit, ať jsem se snažil sebevíc. Pohybovalo se to od nás a zase k nám, dosti pomalu, ale rytmicky a neodvratně. Nevzpomínám si přesně na konverzaci mezi mnou a Jimem, ale byla plná poznámek na mou neschopnost splnit tak jednoduchý úkol.
……Zjistil jsem, že rytmické pohyby membrány, se kterými jsem byl tak úzce spojen, byly něco zcela nového pro každého na operačním sále. Tyto pohyby nebyly synchronické s Delbertovým dechem. Ostatně to jsme mohli vidět na monitoru. Nebylo to ani shodné se srdečním pulsem, ten jsme také sledovali na monitoru. Byl to zcela odlišný tělní rytmus, který vykazoval frekvenci okolo deseti cyklů za minutu a zdál se být velmi konzistentní. Nikdy jsem nečetl o tomto rytmu, ani jsem o něm neslyšel z úst neurochirurgů, anesteziologů, internistů či sester. To málo, co jsem věděl zcela jistě, bylo, že se právě díváme na Delbertovo jádro
.
……Delbert mi poskytl nezapomenutelný zážitek. Div divoucí, byl jsem prvním člověkem, který měl tu možnost zhlédnout doposud neobjevený tělní systém, který se ukázal být systémem jako jsou kardiovaskulární či respirační a podobné systémy.
……Po několikaletém výzkumu dnes víme, že každý člověk má uvnitř těla kraniosakrální systém, který se rytmicky pohybuje nepřetržitě po všechny dny našeho života. Naučili jsme se sledovat tento rytmus pomocí našich rukou téměř na všech částech lidského těla.
(citace z knihy Ty a tvůj skrytý lékař – Kraniosakrální terapie – Somatoemocionální uvolnění; vydal Modrý Klíč, Praha, 2000)
2. Co to je terapeutický puls
a tkáňová paměť
?
Pro pochopení těchto termínů i pro pochopení práce kraniosakrálního terapeuta je tu opět citát z knihy Ty a tvůj skrytý lékař od zakladatele metody kraniosakrální terapie Johna E. Upledgera:
Když tak pracuji s jedním pacientem za druhým, jen my dva v dlouhém tichém kontaktu dotekem, jaký kranisakrální terapie vyžaduje, uvědomuji si, že se mé ruce pohybují téměř samy. Směřují k určitému místu pacientova těla, kde je jakýmsi způsobem zaznamenána vzpomínka na někdejší úraz… Rychle jsem se naučil dát svým rukám volnost, aby šly tam, kam je to táhne. Sleduji vždy pln údivu, jak mne mé ruce vedou na místa pacientova těla, která bych možná jinak nenašel.
Místa, kam mé ruce jdou, jsou vždy nějak spojena s primárním problémem. Jsou s problémem spojena mnohem zásadněji než symptomy. Často nechávám své ruce v klidu na těchto místech spočinout a stávám se pozorným pozorovatelem. Obyčejně cítím teplo mezi nebo pod rukama – více tepla než má moje vlastní pokožka nebo pokožka pacienta. Pak se často objeví pulsace, kterou začnu sledovat. Většinou je trochu pomalejší než tlukot srdce. Nazýváme ji terapeutickým pulsem, protože se zdá, že v době, kdy probíhá, se v nitru pacienta děje něco dobrého. Obyčejně se horkost stupňuje do nejvyššího bodu, zůstává vysoko po několik minut, a pak se ochlazuje. Když se horko vystupňuje na maximum, terapeutický puls
se také stupňuje a má silnější amplitudu. Rychlost se nezvyšuje. Potom, co nastane ochlazení, se terapeutický puls sníží tak, že ho necítím.
Bezprostředně po tomto úkazu mi většinou pacient oznamuje, že se bolest zmenšila. Dostaví se citelné uvolnění tělesné tkáně. Často, ne však vždy, v tomto bodě může pacient hlásit pocit nějaké emoce, jako například strach nebo zlost. Může také mít živou vzpomínku na úraz nebo nehodu, která je pravděpodobně spjata s touto částí těla.
Začal jsem na tento fenomén pohlížet jako na tkáňovou paměť
. Tím myslím, že tělesné buňky a tkáně mohou mít svou vlastní kapacitu paměti. Tyto vzpomínky tkáně nemusí být nezbytně závislé na mozku, aby mohly existovat. Tento dojem jsem nabyl po stovkách kraniosakrálních sezení, při kterých se zdálo, jako by vzpomínky uložené v tkáni byly uvolněny a pacient si uvědomil tuto příhodu až poté, co tkáň uvolnila teplo, prošla fází terapeutického pulsu
, a pak se uvolnila a zklidnila.
(citace z knihy Ty a tvůj skrytý lékař – Kraniosakrální terapie – Somatoemocionální uvolnění; vydal Modrý Klíč, Praha, 2000)
3. Co je to energetická cysta
?
K vysvětlení termodynamického modelu energetické cysty opět použiji citát z knihy Johna E. Upledgera, hovořící o výsledcích výzkumu Biomechanického oddělení Michigan State University (zkoumání změn elektrického napětí lidského těla při ošetření kraniosakrální metodou):
Jestliže se stane nehoda nebo úraz, energie této nehody nebo úrazu vstoupí do těla…. Když se vnější energie dostane v době nehody nebo zranění do lidského těla, je tato energie vyšší než ta normální. Obvyklý způsob vstupu energie do těla je úderem nebo kolizí s nějakým předmětem.
Vnikne-li energie úrazu
do těla, prostoupí do tkáně do hloubky, která je determinována velikostí síly kolize versus hustota tkáně. Můžeme si tuto sílu představit také jako moment střely. Tato síla nebo moment pak snadno nebo těžce, podle hustoty nebo mazlavosti tkáně, do ní proniká. Takže úder na chodidlo nebo kotník… může pronikat celou cestu od kotníku až do pánve. Když energie dosáhne hloubky maximálního průniku, zastaví se a vytvoří v tomto místě kouli
, která je plna cizí nebo vnější energie, jež tam nepatří. Jestliže je tělo vitální a schopné, může se energie úrazu
rozptýlit a začíná normální ozdravný proces. Není-li tělo schopné energii rozptýlit, stlačuje ji do stále menší kuličky
tak, aby se minimalizovala oblast porušení funkce tkáně v těle. Jestliže se energie úrazu
stále více stlačuje a ohraničuje, zvyšuje se v této energetické kuličce
chaos a vytváří se energetická cysta
. Energetická cysta zapříčiňuje tam, kde je ve tkáni usazena, bolest a ztrátu vitality.
Jak víme, kudy vstupuje energetická cysta? Protože tělo, když je ošetřováno způsobem, jaký jsem popsal, se dostává do pozice, kterou mělo v době úrazu. Teplo vystupuje ven ze stejného místa, kudy tenkrát vstoupilo. Toto vyzařování tepla je označením místa vstupu.
Proč vyžaduje tělo při terapeutickém odstranění energetické cysty přesně tu polohu? Doktor Karni a já předpokládáme, že nejsnazší cestou pro výstup energie úrazu
je ta cesta, kterou energie do těla vnikla. Cesta vstupu musí být přímá, aby byl výstup možný. Změní-li tělo po vstupu svou pozici, cesta vstupu se ohne. Aby se vstupní cesta mohla stát únikovou cestou, musí se opět narovnat. To je možné pouze tehdy, jestliže tělo zaujme stejnou polohu, jakou mělo v době úrazu. Tkáně si tuto polohu pamatují…. Představte si, že hodíme kámen na hladinu klidného rybníka. Vlny se v kruzích šíří z místa, kam kámen dopadl. Vlny, které byly způsobeny kamenem, ruší normální aktivitu vody v rybníce. Myslíme si, že energetické cysty v těle pacienta vytvářejí podobné rušivé vlny v jinak normálním energetickém moři. Kraniosakrální terapeut rozvíjí svou schopnost vnímat a objevovat tyto rušivé vlny, způsobené energetickými cystami. Sledujeme tyto kruhové vlny až k jejich středu a ejhle, tam je energetická cysta.
(citace z knihy Ty a tvůj skrytý lékař – Kraniosakrální terapie – Somatoemocionální uvolnění; vydal Modrý Klíč, Praha, 2000)
4. Co je to somatoemocionální uvolnění (“SE”)
?
Příklad takového uvolnění je nejlepším vysvětlením. Při práci v mé ordinaci se toto somatoemocionální uvolnění děje velmi často, ale zde opět použiji zkušenost Johna E. Upledgera, abych vysvětlila, jak k tomuto uvolnění může posloužit kraniosakrální ošetření:
Vyučoval jsem před auditoriem plným skeptických a dosti nepřátelských francouzských fyzioterapeutů. Bylo jich přítomno více než tři stovky. Potom, co jsem hovořil o SE uvolnění dosti dlouhou dobu, mne žádali, abych to předvedl v praxi. Nakonec jsem souhlasil, i když poněkud proti svému přesvědčení.
Ihned poté si to přikráčel svalnatý chlap, Francouz středního věku. Bylo jasné, že to bude on, na kom mám ukázku předvést. Můj tlumočník a přítel v jedné osobě mne varoval, že onen Francouz je nejhalasnější vůdce té nejskeptičtější frakce auditoria, která tvrdila, že všechno je nesmysl. Pochopil jsem, že má situace nebude jednoduchá. Přednášel jsem o něčem, co bylo nehmatatelné. Měl jsem hlediště plné lidí, kteří reptali nad tím, co jsem se snažil prezentovat. A k tomu všemu jsem měl před sebou chlapa jako horu, který se mne snažil přesvědčit, že s ním nic nepohne, a musel jsem na něm demonstrovat praktické užití SE uvolnění.
Neměl jsem k dispozici ošetřovací stůl, protože jsem původně nehodlal nic předvádět. Měla to být ranní didaktická přednáška. Přišel dopředu. Řekli jsme si bon jour
, což bylo asi tak padesát procent všech mých znalostí francouzštiny. Měřil si mne se vzdorem a s pohledem někoho, s kým nemůže pohnout něco jako SE uvolnění. Položil jsem tedy své ruce na přední část jeho pánevních kostí. Klekl jsem si na jedno koleno, jako bych koukal v úrovni jeho pánve. Odříkal jsem malou modlitbu za úspěch této akce. V duchu jsem se ubezpečil o své víře v SE uvolnění. Dodal jsem mu energii. Byla to všeobecná energie, která se nabízí pro jakékoli užití, které pacient v té chvíli považuje za vhodné.
Je trochu složité v této situaci správně odhadnout čas, protože minuta se může zdát být hodinou, avšak hádám, že to mohlo trvat tak třicet sekund, a svalnatý Francouz mi přepadnul přes pravé rameno, jako bych ho měl někam odnést. Naslouchal jsem své intuici, která mi říkala, co chce jeho tělo dělat. Jemně jsem ho položil před auditorium. Jakmile se dotkl země, zaujal pozici plodu. Kolena na prsou a palec v ústech. Plakal a štkal, jako by byl velmi smutné a nešťastné malé dítě. Nechal jsem ho, aby dělal co chce. Zdálo se, že si uvědomuje diváky, ale jak se to při SE uvolnění stává, bylo mu to jedno. Jeho mužská pýcha musela v tuto chvíli ztratit na důležitosti.
Po patnácti minutách usedavého pláče náhle přestal. Jeho tělo se uvolnilo. Vzal na vědomí mou přítomnost a začal francouzsky mluvit o svých zážitcích, které tlumočník překládal. Z toho, co řekl, vyplynulo, že si uvědomil, že když byl dítě, cítil se opuštěn svou matkou. Jeho starší bratr utrpěl úraz na kole. Matka pak veškerou pozornost věnovala zmrzačenému bratrovi. Teď, když pochopil souvislosti o celé záležitosti, mohl matce odpustit a jeho sebelítost zmizela. Tohoto muže jsem již nikdy neviděl, ale doufám, že po této zkušenosti se SE uvolněním už nebyl tak velký “chlap”, protože těmito postoji si kompenzoval pocit opuštěného a nemilovaného dítěte. Jako dítě prostě nechápal, proč láska a pozornost, které se mu normálně dostávalo, je najednou drasticky omezena. Musel se tedy chránit proti dalšímu zraňování. Mnozí z nás to dělají tak, že se stanou tvrdými lidmi.
(citace z knihy Ty a tvůj skrytý lékař – Kraniosakrální terapie – Somatoemocionální uvolnění; vydal Modrý Klíč, Praha, 2000)
5. Co je to vnitřní lékař
?
Každý člověk má ve svém podvědomí řadu rádců, kteří na sebe berou různou podobu a velmi silně ovlivňují jeho život. Ovlivňují ho i tehdy, když si jejich vlivu ani jejich existence není vědom, ale při sestupu do podvědomí s nimi lze při určitých druzích terapie navázat vědomý kontakt a získat od nich výraznou pomoc.
Vnitřní lékař
je jedním z těchto rádců. Abych ukázala, jakým způsobem s ním pracuje kraniosakrální terapie, uvedu zde opět zkušenosti Johna E. Upledgera:
Já věřím, že někde uvnitř každého člověka je odpověď na každou otázku a můžeme se ho na cokoli zeptat. Mojí snahou jako vašeho terapeuta je navázat spojení s tou částí ve vás, která zná odpovědi, abychom je mohli sdílet a využít pro vaše celkové dobro.
Protože většinou to má co dělat se zdravím, pokud pacient nepreferuje něco jiného, nazýváme tuto část vědomí vnitřní lékař
. Konstatovali jsme, že většina pacientů je během kraniosakrálního ošetření v hluboké relaxaci. V tomto stavu můžeme pozvat vnitřního lékaře na pohovor.
….. Dovolte mi ukázat, jak to funguje. Přišla ke mně dvaačtyřicetiletá paní. Byl jsem jí doporučen jejími přáteli. A byl jsem její poslední nadějí. Měla akutní zelený zákal na obou očích. Léky nezabíraly. Ztratila kolem 20 % zorného pole a její vyhlídky nebyly příznivé, protože její nitrooční tlak neklesal, přestože vyzkoušela celou řadu léků. Každé dva týdny chodila ke svému očnímu lékaři. Pokud by se její stav nezlepšil, mohla počítat s tím, že do roka zcela oslepne.
…. Při příštím sezení jsem použil kraniosakrální terapie, aby se hluboce uvolnila. Když se zdálo, že je v hluboké relaxaci, potichu jsem se zeptal, zda má v sobě lékařku, která by znala příčinu jejího onemocnění. Její kraniosakrální rytmus se zastavil a ona řekla: Ano, mám
. Ptal jsem se, jestli by lékařka nepřistoupila blíže, abychom se mohli seznámit. Kraniosakrální rytmus se zastavil, ale nepromluvila. Ptal jsem se, nač myslí. Odvětila, že na pobřeží volně krouží racek. Zeptal jsem se, zda je tento racek její vnitřní lékařkou
. Říkala, že neví. Zeptal jsem se: Racku, jsi její vnitřní lékařka?
Odpověděla, že racek řekl: Ano
. V tuto chvíli se kraniosakrální rytmus zastavil, takže jsem věděl, že vnitřní lékařka si vybrala obraz racka, aby se nám zjevila. Vnitřní lékaři jsou jako mágové. Mohou se ukázat v jakékoli formě. Myslím, že si s námi rádi hrají. Někdy mám dojem, že si z nás dělají blázny, aby viděli, zda jsme dosti vnímaví a zkušení, abychom s nimi mohli pracovat.
Racek přistál před pacientkou na břehu. Požádal jsem pacientku, aby se velmi zdvořile své vnitřní lékařky zeptala, jak chce být nazývána. Odpověď zněla Mořská panna
. Představil jsem se Mořské panně jako John. Pak jsem řekl, že se snažím pacientce pomoci uzdravit se. Ujistil jsem Mořskou pannu, že svou pomoc myslím upřímně a že bych jí byl vděčný za její podporu, kterou by mi mohla nabídnout. Mořská panna odpověděla, že jsou věci, které si pacientka nepřeje vidět, a proto hodlá oslepnout. Pak se nebude muset na tyto věci dívat. Namítnul jsem, že pacientka, přestože tyto věci nebude fyzicky vidět, když bude slepá, přece jen bude cítit, co se děje, a bude ovlivněna těmito událostmi. Mořská panna se mnou souhlasila a navrhla, abychom pacientku přesvědčili, že se skutečnostem nevyhne, i když bude slepá. Požádal jsem Mořskou pannu, aby jednu z věcí, které si pacientka nepřeje vidět, ukázala ve formě vzpomínky. Kraniosakrální rytmus se okamžitě zastavil. Zeptal jsem se pacientky, co má teď na mysli. Odpověděla, že myslí na svého prvního manžela. Byl vysoký, hezký, šarmantní a nevěrný. Dlouho neviděla znaky toho, že je jí nevěrný. Když konečně sama sobě přiznala jeho nevěry, rozvedla se. Pacientka je znovu vdaná. Nechtěla vidět nic, co by mohlo ukazovat na případnou nevěru jejího druhého manžela. Takže se sama rozhodla oslepnout.
Zeptal jsem se Mořské panny, zda je to jediný důvod pro zelený zákal. Odpověděla: Ne, ale to by pro tuto chvíli stačilo
. Vnitřní oční tlak pacientky zůstal nezměněn. Nestoupal, ale rovněž neklesal.
Za týden jsme se znovu setkali. Znovu jsem použil techniky kraniosakrální terapie a ona se uvolnila, podobně jako před týdnem. Požádal jsem ji, aby znovu povolala Mořskou pannu, aby se k nám připojila, pokud by ráda pokračovala v rozhovoru o zeleném zákalu. V tu ránu se kraniosakrální rytmus pacientky zastavil. Nic neříkala. Ptal jsem se, jaké obrazy vidí. Odpověděla, že se znovu nachází na pobřeží a že vidí kus od břehu plavkyni. Zeptal jsem se, zda je to Mořská panna. Odpověděla: Ano
. Řekl jsem: Ahoj, Mořská panno
, a představil jsem si plavkyni ve vodě. Ve svých vlastních představách jsem mával na plavkyni a ona zamávala zpět. Často se snažím představit si stytéž obrazy jako pacient. Obyčejně vidíme stejné věci. V tomto případě jsem se zeptal pacientky, zda plavkyně mává, a ona přisvědčila. Teď jsem věděl, že jsme všichni na jedné vlnové délce. Požádal jsem Mořskou pannu, aby nám ukázala další důvody, proč pacientka ztrácí schopnost vidění. Nepřišla žádná odpověď, ale pacientka viděla černý vůz, který byl zaparkován na silnici u pobřeží. Byly jí čtyři roky a spolu se svojí dvouletou sestrou klepaly na dveře auta, aby mohly dovnitř. Slyšely hlas matky, jak říká, aby si šly ještě chvíli hrát na pláž. Byla zima a okna auta byla zakryta, aby se děti nemohly podívat dovnitř. Dveře auta byly zamčeny.
Jejich matka, obě děti a cizí muž přijeli tímto autem na pobřeží. Pacientka a její sestra byly poslány na pláž, aby si hrály na písku. To chvíli dělaly, byla však velká zima a pláž byla ten den liduprázdná. Děvčátka chtěla zpět do auta, ale nebylo to možné, protože jejich matka a ten pán chtěli být ještě chvíli sami. Dnes pacientka porozuměla tomu, že ten muž byl matčin milenec. Nevěděla to, když jí byly čtyři roky. Její otec pobýval jako důstojník obchodního loďstva často několik týdnů mimo domov. Matka měla několik milenců. Pacientka nechtěla vidět, že její matka, kterou měla velice ráda, je nevěrná otci, jehož také milovala. Raději chtěla být slepá, než aby to viděla.
Teď, když pacienta problém pochopila a seznámila se s Mořskou pannou, už nemusela být slepá, aby se skryla před pravdou. Domluvily se s Mořskou pannou, že se budou setkávat každé ráno, aby si pohovořily a lépe se navzájem poznaly.
Oční lékař pacientce sdělil, že oční tlak je téměř normální. Protože se její zorné pole tak zlepšilo, tvrdil, že to musel být omyl. Říkal, že se zorné pole rozšířilo, ale že každý ví, že je to nemožné, takže při předchozích testech muselo dojít k chybným měřením. Pacientka tvrdí, že se cítí dobře. Dále se denně setkává a hovoří s Mořskou pannou, její imaginární kamarádkou a vnitřní lékařkou. Ví, že by ji přátelé považovali za blázna, kdyby jim o tom vyprávěla. Nechala si naše tajemství pro sebe. Ani se svým druhým manželem o tom nemluvila. Je to samozřejmě bláznivé, ale co znamená malé bláznovství, když vyléčí zelený zákal a zabrání oslepnutí?
(citace z knihy Ty a tvůj skrytý lékař – Kraniosakrální terapie – Somatoemocionální uvolnění; vydal Modrý Klíč, Praha, 2000)
Užití kraniosakrální terapie:
Možností užití je velmi mnoho a dále se rozšiřují. Od roku 1991, kdy Dr. John E. Upledger publikoval svoji knihu o kraniosakrální terapii Ty a tvůj skrytý lékař
, se vyvinuly i další metody, které na kraniosakrální terapii navazují – např. viscerální terapie, která uvolňuje vzájemný fyziologický pohyb jednotlivých vnitřních orgánů (stará se o serózní membrány, které je obalují, dále o vazy a fascie; využívá přitom pohyb bránice, srdce a střev, ale též i kraniosakrální rytmus). Terapeutů velmi hluboce specializovaných na možnosti kraniosakrální či viscerální metody léčení je v Čechách i na Slovensku již mnoho.
Já ve své ordinaci občas používám kraniosakrální masáž zejména pro léčbu chronických bolestí a stavů vyčerpání, pro léčbu bolestí hlavy a zad, vnitřního napětí, pro celkové tělesné uvolnění a regeneraci, a též pro léčbu dětí s dg. LDE.
Mezi mými klienty lze poznat ty, kteří si tu masáž už u mě vyzkoušeli.
Takoví si svlékají kabáty a rukou roztržitě šátrají po věšáku, s pohledem upřeným na lehátko. Zouvají se popaměti, pohled upřený na lehátko. Ani pro mě už ti, kdo to zažili, oči nemají.
Jediné, pro co mají oči, je to moje masážní lehátko, které já v takovém případě honem uvolňuju, sklízím všechny ty věci – všechny ty deky a polštáře a sešity a knihy.
A pak už tam není jediná kniha, jen jedna deka tam je a na ní leží klient na zádech, se zavřenýma očima a usmívá se do stropu. A má nad čím; čeká ho kranio-sakrální masáž, a on to ví. Už zažil tu jemnou krásu.
A já lehátkem na kolečkách šíbuju sem tam – to se musí, protože ordinace je malá a plná věcí a já se potřebuju dostat mezi všechny ty věci se svou židlí – a pak už sedím u klientových pat a držím je jemně ve svých dlaních a zdá se, že se neděje nic, což je velký omyl. Děje se velmi moc věcí. Klient se usmívá, protože je cítí, a cítí je stále jasněji v každém dalším sezení, vlastně ležení. Cítí je jasněji, protože jeho vnímání vlastního těla se pročišťuje.
