Někdo sbírá zajímavé kamínky, někdo autíčka, někdo recepty…
Někdo sbírá útržky příběhů lidí. Někdo tím, že lidi přímo pozoruje, mluví s nimi. Někdo tím, že čte knihy psaných příběhů.
Knihy píšou lidé. A píšou je o sobě, i když si to třeba ani nemyslí. Píšou je o sobě, i když to třeba ani není vidět. Píšou je o člověku, kterým jsou oni sami.
Protože každý takový autor je člověk – a jako takový žije svůj osobní život.
Během svého osobního života se každý člověk dívá kolem sebe. Leccos ho napadne, lecčehos si všimne.
Leccos ho překvapí, zastaví, vede k zamyšlení, vyvede z míry. Leccos ho potěší.
Někdy si všimne i vzájemných souvislostí jevů, které pozoruje.
To všechno mu pomáhá v nalézání dalších a dalších schůdných kousků své životní cesty. To všechno ho formuje.
Tak to děláme. To, co zahlédneme během života, to, čeho si všimneme, to, co nás osloví, to, co si o tom pomyslíme – to vše mění nás i cestu, kterou si všichni vytváříme.
My všichni jsme autoři našich osobních cest, znova a znova inspirovaní tím, čeho si na svých cestách všimneme, tím, co se nás dotkne. To všechno, co se nás dotklo a co nás tím dotekem nějak změnilo, pak prosakuje do všeho, co na svých cestách děláme a co vnímáme. Do všeho, co jsme.
Někteří z nás – autorů vlastních osobních cest – jsou spisovatelé či básníci. I když to o sobě třeba ani nevědí.
A někteří z těchto spisovatelů či básníků, kteří to o sobě třeba ani nevědí, nejenže jsou spisovateli a básníky, ale i si troufají psát.
A když píšou, tak jim do řádků prosakuje to, co se jich dotklo během života, to, čeho si všimli a co je vedlo k nějakým závěrům a pohnutkám.
Zkoušejí svým psaním zachytit to, co je nějak vytvarovalo, a zároveň vytvarovat sebe.
To všechno prosakuje do psaní básníků a spisovatelů. I když si to třeba neuvědomují, i když si to neplánují, stejně to v tom psaní je – to všechno, k čemu ve svém životě zrovna došli, to všechno jimi povšimnuté, co ovlivnilo jejich cestu a vytvořilo jejich aktuální tvar – to všechno je i v jejich psaní. Jsou to, co píšou. Útržky z knihy jsou útržky z jejího autora.
A když někteří z těchto spisovatelů a básníků, kteří si troufají psát, píšou i knihy pro veřejnost, pak ten člověk, který ty knihy čte, může v těch knihách narazit právě na tyhle kousky jejich autorů, útržky jich samých – na taková zrníčka toho, na co přišli, když se dívali kolem sebe. Co zahlédli, k čemu došli, s čím zažili zkušenost, která je nějak zformovala.
Já ty útržky zkušeností a tvarů jiných lidí sbírám s oblibou, sbírám je během svých milovaných náhodných rozhovorů s neznámými lidmi na ulicích, a taky je sbírám z knih, které otvírám.
Zachycuji si pro sebe útržky básní, příběhů, poznámek, postřehů, situací a scénářů, kterých si někdo všimnul při své vlastní cestě a ony se pak objevily v jeho psaní.
Útržky, které mi nějak ulehčily cestu. Rozesmály mě, překvapily, ulevily, upozornily na něco, čeho jsem si nevšimla.
Je to moje sbírka kotev, mých orientačních bodů, kterých jsem se kdy držela cestou krajinami vnějšími i vnitřními a které mi pomáhaly při hledání směru mých cest.
Orientační body v krajině se vyznačují tím, že z ní vyčnívají, čímž způsobují, že si jich lze snadněji všimnout.
V krajině, kterou jsem já a která se mnou táhne od obzoru k obzoru.
A mezi těmito mými obzory, všude, kam si dovolím vidět, si já stavím (či občas zahlédám) body, patníky, hraniční kameny, křížky u cesty, vytyčovací kolíky, zábory…
A ty pak používám k dalšímu tyčení – tak, jak si lidé vytyčí Velký vůz na nebi z hvězd, které bez toho vytyčení každá zvlášť ani dohromady žádným vozem nejsou.
Hvězdy, které pozorujeme na noční obloze, jsou pro nás také body, vytyčovací kolíky, kterými jsme si vytyčili realitu, která tam vlastně vůbec není, abychom ji mohli – přestože tam není – obkreslit, nějak ji nazvat a tím si ji uvědomit – a tím uvědoměním ji zrealizovat – tedy udělat z ní realitu – tím nazváním ji zařadit mezi něco, co je.
Kdyby toto člověk nedokázal, tak na nebi Velký vůz neuvidí, protože tam prostě žádný není.
Ale jakmile ho tam jednou uvidíte a uvědomíte si, že to seskupení bodů má tvar vozu, docela velkého vozu – tak tam ten Velký vůz je, navždy pro vás obkreslen.
Tak podobně tyto shromážděné útržky textů napsané lidmi, kteří něco spatřili a zkusili to obkreslit slovy, mi v mém životě pomáhají zahlédnout svou realitu. Zachytit tvar života či krajiny, ve které žiju. Skrz kterou existuju.
Možná pomohou zachytit něco i vám ve vašich vlastních krajinách, až budete zrovna zmateni množstvím svých obzorů, které se vám budou plést do cesty.
Tady je sbírka těch útržků jiných lidí; těch pomocných orientačních bodů v prostoru.
Je jich tu velmi mnoho a jsou opět uspořádány do rulety – tak, aby se ve chvíli, kdy ruletu otevřete, objevil na obrazovce vždy jen jeden „náhodný“ útržek. Při příštím otevření se objeví jiný.
Jako ostatní rulety na tomto webu vás může inspirovat, rozesmát, vést k zamyšlení či k pochopení ve chvíli, kdy to potřebujete. Je to přesně ta chvíle, ve které vás zdejší ruleta léčivých myšlenek pozve k otevření.
