Reiki

Začněme definicí; člověk přece musí všechno definovat, aby se v tom vyznal, aby to uviděl a zařadil do svého světa. Co neuvidí (a posléze nedefinuje), to podle jeho názoru není, i když to je. Když tomu, co nalezne, co pocítí, dá určitý název, dává tím tomu i sobě najevo, že o tom fakt ví; taky má trochu pocit (obvykle neoprávněný), že už tomu trochu rozumí. Vymezí se vůči Tomu a vymezí To vůči sobě. A už na to nezapomene tak snadno jako na něco, co je bez názvu, a o čem se tedy nic neví.

A tak bylo třeba definovat to, co bylo objeveno a procítěno, resp. znovuobjeveno a znovuprocítěno. Pojmenovalo se to japonským slovem Reiki a překládá se to různě; obvykle jako životodárná vesmírná energie, což (jako obvykle) nevystihuje přesně skutečnost, protože skutečnost nemůže přesně vystihnout nic.

Někdo mluví o bioenergetickém poli, indičtí filozofové hovoří v této souvislosti o práně čchi – životní energii, v hebrejštině se mluví o astrálním světle, indiáni (též asi ne všichni) znají orendu, kvantoví fyzici nadšeně přednášejí o vlnění i o mnohem nesrozumitelnějších, tajemnějších termínech. Já mohu mluvit o síle, která tu je.

Mám podezření, že všichni máme na mysli totéž, byť k tomu docházíme odlišnými cestami (a vzhledem k těm odlišným cestám to každý vnímáme trochu odlišně).

S termínem Reiki je spojován Mistr Usui, japonský křesťanský teolog. Ten tu sílu samozřejmě neobjevil jako první; spíš znovuobjevil (když našel v tibetském zenovém klášteře svitky neznámého Buddhova žáka), protože ta síla byla s lidmi už mnohem déle. Mluví o ní staří indičtí a jiní filozofové, byť ji nazývají jinak, ale ta síla tady zřejmě byla i v dobách, kdy o ní nikdo nemluvil, protože mluvit neuměl.

Ať už o té síle víme či ne, podporuje samoléčebné síly organismu i spirituální vývoj. Zdá se však, že to dělá výrazněji, když na ni zaměříme pozornost; když si jí jsme vědomi.

Toto vědomí oné síly se dá, jak jsem na sobě zjistila, naučit. Každý člověk dostal dar bioenergetického čití do své genetické výbavy, avšak současný latentní stav nedovoluje převážné většině lidstva tohoto daru plně využívat, říká RNDr. Jarmila Riegrová, Csc., antropoložka, vysokoškolská učitelka a učitelka Reiki. Myslím, že i ona by souhlasila s mým názorem, že ta převážná většina lidí, co toho daru nedokáže využívat, je stále menší.

Moje první zkušenosti s Reiki jsou spojeny s mým nezapomenutelným dávným učitelem Reiki, holohlavým, mírným mladým Němcem v bílém sárí či co to nosil.

Jeho sárí i jeho jméno – Jürgen Klaubert – si pamatuji už jen matně; trapně přesně si však pamatuji, jak jsem na něj dotírala (pochopit pohnutky toho dotírání pomůže článek Boj s vlastními předsudky). Snesl – s poněkud nešťastným úsměvem – všechno; všechny mé pochybnosti a útoky, včetně mé hluboké a přesvědčivě vyjadřované, velmi hlasité skepse vůči možným účinkům něčeho podle mého tehdejšího názoru tak naivního, jako je prosté vkládání rukou. Říkal: Zkus to doma a budeš vidět. Sama si ověř, jestli to funguje.

Zkusila jsem to. Hned první den v práci hrozil mé milované kolegyni migrenický záchvat.

Znala jsem její záchvaty: to se vždycky její tvář vypjala a změnila v lebku potaženou kůží, už poněkud nazelenalou, oči hluboko zapadly. Kolegyně nebudila soucit, že ji, chudinku, bolí hlavička; kolegyně budila spíš strach. Kdyby nebyla ochromená bolestí, mohla by vzít zástup v hororu; v roli smrtky by byla nepřekonatelná a maskér by při pohledu na ni propadl mindrákům. Moje tehdejší pracoviště byla pedagogicko-psychologická poradna a jen díky tomu, že kolegyně nebyla schopna v takovém stavu vylézt mezi lidi, neplakaly nám hrůzou děti po chodbách.

Takový záchvat čekal mou kolegyni, hlava jako obvykle začínala jiskřit a kolegyně neměla u sebe prášky. Zkusila jsem navrhnout Reiki. – Dobrý test, říkala jsem si v duchu. O co, že to nezabere.

Podotýkám, že moje milovaná kolegyně patří k lidem, kteří alternativním metodám terapie čehokoli nevěří a která ty lidi, co hovoří o léčivých silách, považuje za krajně podezřelé.

Ale protože mě má ráda a protože jí nic jiného nezbývalo a podle jejího názoru jsem nemohla už moc zkazit, položila se na gauč v jedné z pracoven a já se začala dotýkat jejího těla tak, jak nás Jürgen naučil. Přitom jsme si tak trošku občas vyměnily všední větu, dlouhé doby bylo zase ticho, jak jsme o té větě přemýšlely, a čas plynul.

Když jsem skončila, kolegyně ležela mlčky dál. Zeptala jsem se nejistě: Co hlava?

Kolegyně se na mě překvapeně obrátila: Jaká hlava?” – A pak si to uvědomila:  “Člověče, nebolí…! – A docela odvážně otáčela krkem na všechny strany.

V duchu jsem se omluvila Jürgenovi (a během let jsem se mu omlouvala na dálku ještě často. Na blízko to nešlo; už jsem ho nikdy neviděla).

Tento můj první alternativní kurs mě hodně změnil; řekla bych, že začal moji cestu jinam. Až po měsících jsem si například všimla, že se moje tehdejší práce psycholožky v pedagogicko-psychologické poradně změnila; například při práci s rodinami jsem už jen tak neseděla ve svém vyšetřovacím křesle za stolem, ale bezděčně jsem vstávala, obcházela ten stůl a dětí i dospělých jsem se při rozhovoru velmi jemně a letmo dotýkala dlaněmi – různými způsoby, které jsem nevolila já, ale mé ruce samy.

Od té doby uběhly už desítky let a moje ruce mě učí dál. Dotýkám se lidí i věcí a cítím je úplně jinak než předtím. Stále intenzivněji. Čím déle své ruce takto používám, tím více jimi cítím a tím více jejich působení cítí i moji klienti. Cítí z nich například horko či sálavé teplo, cítí, jak se v jejich těle něco přerovnává, a to i tehdy, když se jich přímo nedotýkám, ale držím ruku jen v blízkosti jejich těla. Myslím, že tuto zkušenost se svýma rukama mají postupně všichni reikisté.

V posledních letech mám pocit, že je to ještě trochu jinak: léčivé nejsou jen ruce, léčivý je úmysl (úmysl můj, úmysl klienta, a také úmysl někoho, kdo, jak mám stále intenzivnější pocit, je ten hlavní v mé ordinaci): klienti začali totiž mít výrazný pocit dotyku na těle nebo v těle i tehdy, když já nedělala se svými dlaněmi už vůbec nic.

Často mívali potíže tomu uvěřit (já se jim nedivím – já taky); zkoušeli mě nachytat a náhle otvírali zavřené oči, aby mě přistihli, jak jim právě sahám na rameno – ale já seděla o dva metry dál, s rukama v klíně, a vůbec o nic (ani v duchu) jsem se nesnažila; jen jsem byla.

Pamatuji na pána na mém lehátku, který už doufal, že přišel na to, proč najednou cítí po těle takové horko: To bude topení – vy máte určitě zapnuté topení! vykřikl náhle, až jsem nadskočila na svém křesle; hbitě vyskočil z lehátka a sáhl za sebe na radiátor. – Topení bylo studené, z okna hned vedle šel studený průvan, já seděla o dva metry dál v křesle a pán byl zklamán.

Sugesce tepla či pocitu to být nemůže, protože já klientům při takovém způsobu práce-nepráce neříkám, že něco ucítí. Ani nemohu ovlivnit, kdy a zda to přijde. Zatím mi to připadá (ale nevím to jistě) tak, že tyto tělesné pocity (které jsou u každého různé), mohou být ovlivněny i namířením pozornosti hluboko do sebe: když se člověk ztiší a nevyrušuje sám sebe, ucítí onu životodárnou sílu kolem sebe a v sobě. A ta síla má tendenci napravovat disharmonie, a dělá to na míru danému člověku; proto to probíhá u každého jinak.

Někteří lidé od Reiki odrazují. Říkají, že to je nebezpečná síla a že mezi učiteli Reiki mohou být nebezpeční lidé. Já takové nezažila, byť jsem na ně (nejen mezi učiteli Reiki) kdysi (v rámci svého dávného boje s alternativními metodami) číhala (více o tomto boji lze najít na stránce Boj s vlastními předsudky).

Osobně se domnívám, že nebezpečí tkví v našem srdci a v našem vnitřním, často nevědomém rozhodnutí; bojíme-li se zranění, dočkáme se zranění; budeme pro něj otevřeni. A bojíme se tehdy, když už nějakou hlubokou (obvykle neuvědomovanou, ale o to více nás ovlivňující) zkušenost s velkým zraněním máme. Čekáme, že se ta zkušenost bude opakovat – a ona se někdy opravdu opakuje. – My ji opakujeme.

Je to trošku jako s energií slov: slova nejsou zlá. Slova mohou být sestavena do zlé věty a v tomto tvaru (úmyslu) nás mohou zranit. Ale ve skutečnosti jsou to pořád jenom slova, jenom nosiče něčeho. Jsou to podměty, přísudky, předměty, pár podstatných jmen, sloves a předložek. Úmysl mluvčího může být jakkoli zlý; ale to, zda věta bude přijata do srdce adresáta jako rána, záleží na adresátovi. Jestli se adresát vnitřně rozhodl, že odesílatel je zlý a má nad adresátem moc, pak má i ta věta nad adresátem moc. Jestli se ale adresát na odesílatele podívá tak, že v jeho očích zahlédne toho, kdo je v nich opravdu, a ne tu masku zášti, věta se po tom pohledu smekne a skončí v zemi jak uzemněný blesk. Zbyde po ní jen takové lehké, zužitkovatelné brnění.

Myslím si také, že pod zásadním odmítáním Reiki je prostě strach ze zla, a zoufalý pokus se tomuto strachu postavit tím, že najdu, co je zlé, abych se tomu mohl vyhnout, případně před tím ochránit své blízké. Bohužel však při tom hledání, tj. při tom poměřování věcí kolem sebe a shledávání je dobrými či zlými, nemohu použít nic jiného než vlastní mřížku, kterou na svět kolem sebe bezděčně nasazuji a skrz ni svět čtu; mřížku, která souvisí s mými zkušenostmi, s mou vírou, s příběhy mých rodičů apod. – ale jestli souvisí s pravdou, to se nikdy nedozvím.

Mimochodem – Jürgen vykládal o Reiki tak podmanivě, že si některé věci pamatuji dodnes. Nebudu tady prozrazovat, jak vypadá obřad zasvěcení do Reiki, protože doporučoval, ať o něm nikdy nemluvíme, a já jsem mu to v duchu slíbila a dodnes to považuji za tajemství.

Ale jeho filozofie a pokojná slova byly dokonalé:

Chcete-li se učit dávat a přijímat Reiki, možná byste nemuseli jíst maso. Ale chcete-li, můžete… – Možná byste neměli pít alkohol, chcete-li se učit dávat a přijímat Reiki. Ale tedy… trváte-li na tom, tak můžete…

A jeho příběh o tom, kdo objevil Reiki, byl krásně, naivně lidský. Útržky si pamatuji, i když určitě hodně zkresleně; zkusím je tady doplnit do celku:

Mistr Usui šel na vysokou horu, aby tam desítky dní o naprostém hladu meditoval. A když se vracel, už s touto Reiki-energií, začaly se dít zázraky: napřed si, tuším, ukopl palec, protože byl buď bos, anebo měl špatné, děravé střevíce či sandály. A jak se mu to stalo, sedl si na zem a sevřel si bolavý palec do dlaní – a hle, bolest ustoupila a krvácení se zastavilo. Druhý zázrak byl, tuším, podobný, snad něco s holčičkou, která si odřela koleno a Mistrovy ruce jí pomohly. Nemůžu si na ty příběhy přesně vzpomenout.

Ale třetí zázrak nezapomenu: po desítkách dní naprostého hladovění sestupoval Mistr do údolí, a tam pocítil hlad. A zrak mu padl na nejbližší hospodu. Vešel do ní a dal si vydatné jídlo, žádnou dietku. A – považte – ačkoli tolik dní předtím nejedl, a jeho žaludek byl tudíž zesláblý – vůbec nic mu po tom jídle nebylo!!! – Hloubku tohoto zázraku může pochopit jenom chronický žlučníkář.

Po těch slovech jsem pocítila k Jürgenovi i k prvnímu Mistrovi Reiki velkou vlnu sympatie: kdo dělá takové zázraky a kdo o nich pak tak krásně vykládá, to nemůžou být zlí lidé… A jejich ruce nutně musí býti léčivé.