Diagnostika

Diagnostika se provádí podle potřeby buď pomocí klasických psychologických testů a dotazníků, nebo (stejně jako psychoterapie) pomocí alternativních diagnostických a terapeutických metod (kineziologie One Brain, individuální i skupinové rodinné konstelace a další metody).

Diagnostika kojeneckého a batolecího věku

Za pomoci standardizovaných testů a dotazníků lze zjistit úroveň pohybového, psychického, sociálního vývoje dítěte (pokud mají rodiče pochybnosti, zda se jejich dítě vyvíjí adekvátně věku). Zdárný vývoj lze (zejména pomocí alternativních léčebných metod) podpořit, případně některé potíže zklidnit (např. pláč, neklid, nespavost, úzkostnost a jiné emotivní potíže, zvýšenou závislost na matce apod. – viz psychoterapie)

Diagnostika předškolního věku

• diagnostika školní zralosti (klasická testová baterie pro předškoláka) – viz školní zralost
• diagnostika (a následná terapie) adaptačních potíží ve školce (strach z odloučení od matky, strach z dětí, z neznámého prostředí, z učitelek, negativismus, mutismus, problémy s jídlem, neklid …)

Diagnostika školního věku

• diagnostika lehké mozkové dysfunkce (LDE), dyslexie a dalších specifických poruch učení (v dětství i v dospělosti)
• testy inteligence dětí i dospělých, osobnostní profily
• diagnostika (a následná terapie) neurotických potíží a jejich projevů (zadrhávání, noční pomočování, strach ze školy, různé fyzické bolesti, nespavost aj.), úzkostných či depresivních poruch (v dětství i v dospělosti)

Na přání klienta lze vypracovat odbornou psychologickou zprávu z vyšetření, obsahující doporučení vhodných postupů (např. pro potřeby školy).

Diagnostika dospělého věku:

• diagnostika (a následná psychoterapie) potíží rodinných i pracovních, případně studijních
• diagnostika (a terapie) úzkostných poruch, depresí, fobií, potíží v seznamování se, psychosomatických potíží, hledání řešení rodinných a partnerských konfliktů, případně konfliktů na pracovišti.

Na vyžádání je možná i práce s celou rodinou, případně s malým pracovním kolektivem.

Psychoterapie

Po těch třiceti letech praxe v oboru mám zřejmě profesionální úchylku; tak jako zubař bystře zahlédne v náhodném úsměvu spolucestujícího v tramvaji vrstvu plaku na zubech a zanedbaný stav horní čtyřky vlevo, tak jako ortopedi sledují vlnící se ženské kyčle na ulici s myšlenkami, které by normálního chlapa nenapadly, tak já, když se rozhlédnu mezi lidmi, mívám chuť rozpřáhnout ve všeobjímajícím gestu ruce:

„Všichni – všichni byste mě potřebovali. Všichni byste potřebovali kvalitního psychologa …„

“Já sám, já sám – řeším, pláču, jásám …”

Potíž je, že většina z těch všech lidí, kteří by psychologa potřebovala, se k němu nedostane; buď je to ani nenapadne, anebo je to sice napadne, ale hned se proti tomu vymezí:

„Kam bych chodil – jsem přece dospělý a samostatný – své věci si musím dokázat vyřešit sám …!„

Jak se řeší samo

Není to špatná úvaha; své věci by si člověk opravdu měl vyřešit sám; jde jen o to, koho a co k tomu použije. Jakého člověka a jaký nástroj. O své zuby se taky musíme postarat sami, ale nemusíme si je kvůli tomu vlastnoručně vrtat doma nebozezem, jen abychom si dokázali, že jsme dospělí a samostatní. Použijeme služeb zubaře, který k tomu zase využije znalosti a nástroje, které má – na rozdíl od nás – k dispozici. Přitom si samozřejmě za řešení situace svých zubů ručíme sami, a není to snadné – ví Bůh, co nás to jen stojí oné dospělosti a samostatnosti, abychom dokázali překonat strach do toho zubařského křesla vůbec dojít a pak se v něm se zubařem a s jeho odporně pištící vrtačkou neporvat.

Ano – často se pod větami typu „Já psychologa nepotřebuju, já si své věci řeším sám, já žádné problémy nemám, lidi dělají ze všeho vědu …“ skrývá prostě jen strach. Člověk se nerad patlá ve svých osobních věcech s někým, koho navíc ani nezná. Co kdyby to byl vůl. Nebo co kdyby se od něj člověk dozvěděl něco, co nechce slyšet.

Takového rizika se vyvarovat nelze. Když ale člověk místo aby před tím rizikem prchal, zkusí naopak využít jeho existenci ke svému prospěchu (viz Jak si najít terapeuta), pak riziko – alespoň v případě služeb psychologa – mizí.

Služby psychologa

Psycholog se liší od psychiatra v řadě bodů:

Psychiatr vystudoval lékařskou fakultu, a jeho titul je tedy MUDr.; z toho plyne, že může předepisovat léky – antidepresiva, anxiolytika (tj. léky tlumící úzkost), hypnotika (prášky na spaní), sedativa (díky nim si ten zvířený zmatek ve vás trošku sedne, usadí se a vy se uklidníte) a další. Tím dodává do pacientova mozku chemické látky, které pozmění jeho fungování tak, aby se pacientovi ulevilo. V některých případech je to potřeba (např. v případě psychotických pacientů), ale zdaleka to není potřeba vždy.

Psycholog léky předepisovat nemůže. Jeho titul je PhDr., protože vystudoval filozofickou fakultu, a z toho plyne, že si musí při své práci vystačit se slovem, s emocemi apod. Tímto způsobem mění postoj pacienta k jeho problému, jeho náhled; a když se povede změnit náhled, pak si často mozek vystačí dodat své vlastní chemické látky k osobní úlevě sám a léky nejsou potřeba. Psycholog spolu s pacientem tedy při terapii využívá něčeho, co by se dalo pojmenovat samoopravující se tendence mozku.

Psychologova práce je ovšem nejen terapeutická, tj. léčebná, ale i diagnostická, tj. pojmenovávací. Tyto dva způsoby se samozřejmě poněkud prolínají.

Kdysi – ještě ve státních službách – jsem mnoho let dělala zejména práci diagnostickou, dodnes se k ní občas vracím, i když stále zříkaněji. Tehdy jsem pracovala pomocí a testů a dotazníků – a dodnes po nich, pokud si to klient přeje, občas sáhnu. (Jakým způsobem testy a dotazníky vznikají a k čemu mohou posloužit, se lze dočíst na stránce Testy a dotazníky).

Jak se dělá dotazník:

– Stanardizovaný test prošel tzv. standardizací.

Ta se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá obrovské množství lidí stejných věkových skupin; pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční at.

Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se to pro takto staré děti (či dospělé) začne považovat za normu; např. většina tak a tak starých dětí už umí samostatně chodit. Anebo si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky. Anebo začíná kreslit liskou postavu; anebo té postavě už – narozdíl od mladších dětí – běžně přikresluje uši, vlasy…

Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách vydaných ke standardizovaným testům – v tzv. normách. A vyptává se matky (pokud je testovaný člověk kojenec) nebo pozoruje dítě, nebo (ve starším věku) klade dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí, a podle toho může říci, kterému věku dovednosti a znalosti například určitého dítěte odpovídají. Kde je to určité dítě – nebo dospělý člověk – napřed a kde pozadu – protože dítě – ani dospělý člověk – není tovární, na míru vyrobený produkt; může být v něčem zpomaleno – tj. v něčem dokáže jen úkony odpovídající mladšímu věku – ale v něčem jiném naopak může být napřed – tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku si zakopávají o vlastní nohy a když vidí míč, vyděsí se a upadnou; anebo ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní děti nevidí; anebo ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané. Každý z nás je na něco a každý z nás ty ostatní v něčem doplňuje.

Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; jednak proto, že člověk je tak složitý, že pro řadu schopností se ještě nestihly udělat (a nestihnou, protože často ani nejdou udělat) normy; a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější, nevyzpytatelnější je budoucí rychlost jeho vývoje. IQ změřené v pěti letech zdaleka nemá tu váhu jako IQ změřené ve dvaceti. Co je naměřené v pěti letech, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože mozek je ještě hodně tvárný.

To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě víc stimulovat, aby se tam mozek ještě mohl lépe rozvinout. Lze to podpořit i terapeuticky, případně homeopatickou konstituční léčbou (viz heslo homeopatie).

Mnohem častěji než testy a dotazníky však dnes při práci používám jiný způsob diagnostiky – způsob, který je již jednou ze součástí terapie. Klient se na této práci postupně stále víc podílí sám – sám se postupně naučí nalézat příčiny svých potíží ve svém podvědomí a změnit svůj postoj k nim tak, aby se mu v životě lépe dařilo. To je můj terapeutický cíl: postupně naučit klienta se sám v sobě vyznat natolik, aby se dokázal napojit na své vlastní zdroje (vesměs podvědomé) řešení různých životních situací; tj. aby mě postupně přestal potřebovat. Aby se stal sám sobě svým vlastním psychologem; aby uměl lépe číst svůj život a to, co ho život prostřednictvím určité životní situace učí; k čemu ho pomocí právě téhle životní situace vede.