Moje tělo mi dělá naschvály
(Elle listopad 2003; rozhovor zapsala Lucie Šilhová) Dvacetiletá Karolína, studentka ekonomie, má velké trápení: nenávidí svoje tělo. A čím dál víc. Nakonec kvůli tomu vyhledala psycholožku. Co jí poradila? Karolína své tělo nenávidí tak, že tuhle rozbila zrcadlo, protože se už na sebe nemohla dívat. Hodinu předtím se pohádala s Radkem. Má totiž pocit, že se Radek na ulici kouká po jiných – jen proto, ž na ni se prostě dívat nemůže. Jemu se ale přítelkyně líbí; jenom ty věčné a hlavně čím dál častější výčitky ho už unavují. Co je na tom divného, když se chlap ohlédne za pěknou ženskou? Ona si ale pořád vede svou, a tak jí Radek řekl, že jestli toho nenechá, sbalí se a půjde. Ne proto, že by mu připadala ošklivá. Ale proto, že se chová jako blázen. A tak teď Karolína sedí v ordinaci Naděždy Verecké, v rukou mačká kapesník, po tvářích se jí koulejí slzy a čeká, že jí psycholožka dá za pravdu. Ta ovšem celou situaci vidí trochu jinak.- V.: Dovedete si vzpomenout, Karolíno, kdy vás tělo poprvé zradilo?
- V.: Stačí. Ale mně připadáte docela hezká.
- V.: Kterým ostatním?
- V.: Revizorovi?
- V.: Ale přece jste jela načerno. Namíchla jste dopravní podnik, a ten si to s vámi vyřídil. Z toho nemůže obviňovat svoje tělo.
- V.: Ne? Tak proč myslíte, že se na ně šéf pořád dívá?
- V.: Aha. Tak vidíte. Nemá hezké nohy, a přece je ukazuje. A vy jste mi tady povídala, že už se nechodíte ani koupat, jak ošklivá si připadáte. Co kdybyste to zkusila jako kolegyně? Upozorněte na sebe, a nechte na ostatních, jak vás budou hodnotit.
- V.: Vždyť jste na to už přišla sama. Tvrdíte, že lidé poznají, co se ve vás odehrává. V tomhle ohledu máte pravdu. Okolí vždycky reaguje podle toho, jaké signály k němu vysíláme. A vy druhým prostě nedáte šanci, aby se k vám přiblížili a řekli třeba, že vám to dneska sluší. Dostala jste se do začarovaného kruhu. Ohromně by vám pomohla milá poklona, ale tím, jak se chováte a tváříte, ostatní odrazujete. Zkuste si někdy představit, že jste atraktivní dívka.
- V.: Ach jo. Já zapomněla. Tak jinak. Říkala jste, že jste chodila na dramatický kroužek. Zahrajte tedy pro sebe i okolí roli pohledné dámy. Zkuste svým přístupem přesvědčit ostatní, že jste krásná. Vžijte se do role hezké ženy. Povězte si: Už bylo dost uhýbání pohledem, očí sklopených na chodník. Prostě se narovnejte. Uvidíte, co to s vámi udělá – a co s lidmi. Oni totiž věří spíš tomu, o čem jsou přesvědčováni. Na nás všechny neplatí ani tak slovní argumenty, jako spíš řeč těla.
- V.: Na začátku tomu samozřejmě nebudete věřit, ale cvičte to. Mít se rád, uznat se se vším všudy, objevit sebe samu jako dar, to je úkol na celá léta. Pokud na něj zaměříte svou pozornost, bude se všechno časem zlepšovat. Mimochodem – i vaše kolegyně má mindráky. Záleží ovšem na míře, v jaké je dá najevo, nakolik nechá okolí nahlédnout po svou slupku. Hrajte si na hezkou dívku a v této roli přijímejte jenom ty vzkazy, které k hezké dívce patří.
- V.: Podvědomí je hrozně mocné, a vy jste si proto dosud vybírala jenom ty vzkazy, které vás utvrzovaly v tom, o čem jste dávno přesvědčená. Každá kritika, každý „zvláštní pohled“ byl trefou do černého. Teď zkuste pravý opak. Když už se na vás někdo divně podívá, usmějte se na něj. Uvidíte, že aspoň tři lidé z pěti vám úsměv vrátí. A už můžete chytat ty signály, které vám naznačují něco milého. Jsou všude, i když třeba nepatrné. Copak vám přítel občas neřekne, že máte hezké oči, úsměv… cokoli?
- V.: A co kdybyste to obrátila ve svůj prospěch? On se sice otáčí za krásnými ženami, ale chodí s vámi. To je přece jasný signál, že se mu líbíte ze všech nejvíc.
- V.: Uvědomte si, že máte jednu ohromnou výhodu – svobodu volby. Vy sama si můžete určit, do jaké míry bude vztah tělu ovlivňovat váš život. Sama vidíte, že ta moc ve vás existuje. Teď byste měla jenom zkusit otočit znaménko.
- V.: Proč máte ráda svoji nejlepší kamarádku?
- V.: a proč milujete Radka?
- V.: Tak vidíte – dva nejbližší lidé, a ani jednoho nehodnotíte podle toho, jak vypadá. Středem vašeho vesmíru se stali z úplně jiných důvodů. Tak proč si myslíte, že to je ve vašem případě jinak?
- V.: Sama nevíte… Ono je totiž moc důležité si uvědomit, že vlastní tělo nemusíte obdivovat. Stačí, když ho vezmete na vědomí takové, jaké je. Toto tělo pláče za vás, když je vám těžko. Vláčí se s vámi po túrách. Nechá si odírat paty. Podá vám hrnek, když máte žízeň. Líbí se spoustě chlapů, a vy si toho ani nevšimnete. Jak tomu přijde?
- V.: A abyste přijala své dítě, muselo by být dokonalé jako to z reklamy?
- V.: Ale tělo je také vaše, dostala jste ho jako průvodce životem. Jako pomocníka. A kolik hezkého s ním zažijete! Vzpomeňte si na situace, v nichž vám přináší uspokojení – třeba tanec nebo voňavou koupel. Zkusila byste mi říci další?
- V.: Poskytuje vám tolik krásných zážitků, a vy ho za to nenávidíte?
- V.: Taky to tak vidíte?
- V.: To je dost možné; člověk mívá někdy splín. Já taky. Jde o to snažit se, aby nás přepadal co nejméně. Dělejte proto často všechny věci, které vám prostřednictvím těla přinášejí uspokojení. Řekla jste mi jich dost a jistě přijdete na další. No a když budete mít splín? Můžete svolat dámskou jízdu. To je výborný lék na chmury, protože ženy o sebe vědomky získávají sílu.
POMOC NA DOSAH
S Karolínou rozebírala její problém soukromá psycholožka PhDr. Naděžda Verecká. Sama říká: Můj úkol je doprovázet člověka při hledání naděje. PhDr. Naďa Verecká pracuje jako soukromý psycholog. Paní doktorko, na koho se ve své praxi specializujete? Věnujete se některým problémům úžeji? Jste zaměřena na některou skupinu populace či na určitou specifickou problematiku? Jistě. Velmi úzce se specializuji na problémy právě těch klientů, kteří ke mně přijdou. Ti určují, co mě bude zajímat. Spolu pak stavíme cestu, jak z problému ven. Resp. já jsem něco jako průvodce člověka, který si svou cestu ven staví vlastními silami. Co dělá takový průvodce? Jaké užívá metody? Já si myslím, že každý člověk může aspoň do jisté míry aktivně změnit svůj osud k lepšímu, a to tehdy, najde-li naději. Někdy je tak unaven, zmaten či ubit, že zrovna nevidí ten zdroj své vlastní síly, tu naději, co může změnit realitu. Můj úkol je doprovázet člověka při hledání toho zdroje, té naděje. Vždycky znova jsem dojatá, když vidím, co se děje s člověkem, který svou sílu zahlédne. Jak se to stane? Já věřím, že člověk má pořád další dobré, ba úžasné možnosti, i když si myslí, že si už dávno svými špatnými rozhodnutími všechny cesty uzavřel. Když říká všechny, myslí obvykle ty, které by spočítal na prstech jedné ruky, maximálně dvou. Jako by Život (Osud? Bůh?) uměl počítat maximálně do deseti… Ale Osud má prstů tisíce, jak denně vidím ve své ordinaci. Často mám pocit, že to nejsem já, kdo vede mé klienty, ale že jsou to mí klienti, kteří ukazují krásu a možnosti života mně.Tady lze najít staré a ještě starší osvětové psychologické články ze starých a ještě starších časopisů a novin, psané mladou, ještě mladší a skoro úplně nejmladší doktorkou N. Vereckou.
Doba, společnost i doktorka N. Verecká se časem vyvíjejí; něco se mění, něco mizí, něco zůstává, něco se naopak časem přidává; zub času je jediný zub schopný nejen drtit a rozmělňovat staré tvary, ale i nové vytvářet. Nořením se do archivu můžete posoudit:
- Liší se dnes děti?
- Liší se jejich rodiče?
- Liší se společnost a její názory a podmínky a tlak a požadavky a všechno?
- Liší se doktorka Verecká?
- Co za tu dobu udělal zub času? Se společností, s lidmi a s doktorkou Vereckou? A s vámi?
Protože těch různě starých článků je moc, bude se zde objevovat vždycky jenom jeden, aby vás ta osvěta nezahltila. S osvětou se to nemá přehánět – při vyšších dávkách blbne taková osvěta hlavu. Takže vždy jen jedna ochutnávka. Jeden text. Příště najdete jiný.
