Pouze ten člověk, který je opravdu spokojen s tím, co má, smí dostat víc! (Aristoteles)
Někdo sbírá zajímavé kamínky, někdo autíčka, někdo recepty… Já sbírám útržky zkušenosti lidí.
Každý autor je člověk – a jako takový žije svůj osobní život.
Během svého osobního života se každý člověk dívá kolem sebe. Leccos ho napadne, lecčehos si všimne. Leccos ho překvapí, zastaví, vede k zamyšlení, vyvede z míry… Leccos ho potěší. Někdy si všimne i vzájemných souvislostí jevů, které pozoruje. To všechno mu pomáhá v nalézání dalších a dalších schůdných kousků své životní cesty.
Tak to děláme my lidé. To, co zahlédneme během života, to, čeho si všimneme, to, co si o tom pomyslíme, to vše mění cestu, kterou si my všichni vytváříme.
My všichni jsme autoři našich osobních cest, znova a znova inspirovaní tím, čeho si na svých cestách všimneme, tím, co se nás dotkne. To všechno, co se nás dotklo a co nás tím dotekem nějak změnilo, pak prosakuje do všeho, co na svých cestách děláme a co vnímáme.
Někteří z nás – autorů svých osobních cest -jsou navíc spisovatelé či básníci.
A někteří z těchto spisovatelů či básníků nejenže jsou spisovateli a básníky, ale i píšou. A když píšou, tak samozřejmě to, co se jich dotklo během života, to, čeho si všimli a co je vedlo k nějakým závěrům a pohnutkám, pak zákonitě prosakuje i do jejich psaní. I když si to třeba neuvědomují, i když si to neplánují, stejně to v tom psaní je – to všechno, k čemu ve svém životě zrovna došli, to všechno jimi povšimnuté, co ovlivnilo jejich cestu – to všechno je i v jejich psaní. jsou to, co píšou.
A když někteří z těchto spisovatelů a básníků, kteří píšou, píšou i knihy, lze v těch knihách narazit na kousky jich samých – na taková zrníčka, kousky z toho, na co přišli.
Sbírám je hovory s neznámými lidmi, které potkám na svých cestách, a taky je sbírám z knih, které otvírám. Zachycuji si pro sebe útržky básní, příběhů, poznámek, postřehů, situací a scénářů, kterých si někdo všimnul při své vlastní cestě a ony se pak objevily v jeho psaní. Útržky, které mi nějak ulehčily cestu. Rozesmály mě, překvapily, ulevily, upozornily na něco, čeho jsem si nevšimla.
Je to sbírka kotev, kterých jsem se kdy držela cestou krajinami vnějšími i vnitřními a které mi pomáhaly při hledání směru mých cest. Orientační body v krajině se vyznačují tím, že z ní vyčnívají, čímž způsobují, že si jich lze snadněji všimnout. V krajině, kterou jsem já a která se táhne od mého obzoru k mému obzoru (pozn.: z čehož by plynulo, že obzory mám minimálně dva, neboť táhne-li se něco od něčeho, vyžaduje to minimálně dva něca, resp. dva a více nic). A mezi těmito mými obzory, všude, kam si dovolím vidět, si já stavím (či občas zahlédám) body, patníky, hraniční kameny, křížky u cesty, vytyčovací kolíky, zábory… a ty pak používám k dalšímu tyčení – tak, jak si lidé vytyčí velký vůz na nebi z hvězd, které každá zvlášť žádným vozem nejsou. Hvězdy jsou pro nás také body, kterými jsme si vytyčili realitu, která tam vlastně není, abychom ji mohli obkreslit a tím ji nazvat a zařadit ji mezi něco, co je. Kdyby toto člověk nedokázal, tak na nebi velký vůz neuvidí, protože tam prostě není. Ale jakmile ho tam jednou uvidíte – tak tam je, navždy pro vás obkreslen. Tak podobně tyto shromážděné tety napsané jinými lidmi, kteří něco spatřili a zkusili to obkreslit slovy, mi teď pomáhají zachytit tvar života či krajiny, ve které žiju. Skrz kterou existuju. Možná pomohou zachytit něco i vám ve vašich vlastních krajinách.
