To říkejte skřivanům…

 

I.

Byl večer. Pozdní večer, ale do odjezdu poslední soupravy metra zbývalo ještě pár minut. Těch pár minut právě teď pan Dvořák moc potřeboval. Aby si stihnul koupit jízdenku.

– Ale samozřejmě že se dalo jet načerno! Teď, v tuto hodinu všichni revizoři přece spí, anebo, plni nespavosti, nadávají pod peřinou na život revizora. V tuto hodinu je potkat tady, na této opuštěné stanici – to je prostě vyloučeno.

II.

Bohužel – pan Dvořák si nemohl pomoct. On už byl takový spravedlivý trouba – s upjatým límečkem a názory. Od toho jsou pravidla, aby je lidi dodržovali. A spravedlnost je jen jedna. I vůči Dopravním podnikům. Neoznačit si jízdenku nepřipadalo v úvahu. Koneckonců – byla to jeho vina, že neměl tramvajenku. Že ji nechal doma v saku. To říkejte skřivanům, řekly by Dopravní podniky. A měly by pravdu.

Há – mm. Mm – há – mm – há – mm, dělaly schody a v opuštěné hale se to rozléhalo.

Pan Dvořák vyhrabal z kapsy poslední minci a pustil ji do automatu. Cinklo to, jako by automat tou mincí ožil. Ale neožil a jízdenku nevydal. Tvářil se, že není na jízdenky ani na cokoli jiného. Pan Dvořák se rozzuřil. Na sebe, na sako s tramvajenkou, na automaty a zloděje všeobecně. Vyhrabal z kapsy jinou poslední minci a vnutil ji automatu vedle, i když ten vypadal jako automatův rodný bratr. A byl. Další poslední mince už nebyla.

Há – mm, dělaly schody. Há – mm.

Kopnout, myslel si pan Dvořák. Kopnout. Do všeho.

III.

Kolem proběhl vysoký mladík v baloňáku. Neobvyklý zjev, ovšem typický pro tyto hodiny v opuštěném metru. Dlouhé rezavé chmýří vlálo kolem jinak celkem vyklizené lebky, a končetiny vlály kolem trupu. Divná existence.

Mladík se k němu cestou pootočil, jedna z vlajících rukou pleskla výmluvně o čelo a on vběhl na schody.

Há – mm. Mm – há – mm, dělaly schody.

To patřilo mně? podivil se pan Dvořák v duchu. A proč by vlastně nemělo?, řekl si pak. Jenom blb cpe o půlnoci do zlodějských automatů prachy, aby si pak mohl označit jízdenku. Jenom blb. Maje tramvajenku doma v saku. Jenom blb. A metro ujede. Vykašlat se na to, mumlal si. Jenom blb.

Už ani nepraštil pěstí do automatu a vběhl na pohyblivé schody. Tak rychle, jako když se člověk příliš prudce nakloní do propasti. Ale ještě se zachytil.

IV.

Schody na této stanici byly jedny z nejdelších a nejstrmějších. Dole už vypadaly jako pro panenky. Zdání. Kdesi v polovině stál rezavý mladík. Vlastně nestál. Snad že měl strach, že mu vlak ujede, snad že byl taková nedočkavá povaha, nedbal zákazu běhání a aniž by se podle doporučení přidržoval pohyblivých madel, běžel dolů. Hop, hop, ze schodu na schod. Končetiny vlály v průvanu.

Mm – há – mm, dělaly schody. Há – mm.

Ta perspektiva je úžasná, pomyslel si pan Dvořák. Ten člověk už teď vypadá jako trpajzlík.

V.

Mřížky schodů pod nohama se ve světle zářivek blyštěly jako nože.

Kloužou, pomyslel si. I když věděl, že je to pitomost, přece byl rád, že před ním někdo sjíždí. Kdyby pan Dvořák uklouzl, nepadal by až dolů, ale zastavil by se o toho člověka. I když… zrovna taková naděje… Radši neklouznout. – Bezděčně se lépe chytnul pohyblivého madla, jak nabádaly cedule. Madlo by ho přidrželo. Je to bezpečnější.

Mladík už byl skoro dole. Há – mm, dělaly schody.

Ta perspektiva, pomyslel si znovu pan Dvořák. A v tom si to uvědomil. V úžasu se naklonil nad propast a málem se pustil bezpečného madla.

To nebylo perspektivou! Ten člověk dole se proto nedržel pohyblivých madel, že na ně prostě nedosáhl! Perspektiva ho zmenšovala rychleji než všechno ostatní! Takže to nebyla perspektiva, co ho zmenšovalo! A on už dávno nepospíchal na vlak, ale pryč! Prchal! Ale bylo pozdě – sestoupit na pevnou zem už nestihnul. Ještě se otočil nahoru a něco zavolal. Snad o pomoc? S posledním schodem zmizel škvírou v podzemí.

Há – mm, dělaly schody. Há – mm.

Dole už nebylo komu pomáhat. Červený bezpečnostní knoflík zmáčknul pan Dvořák zbytečně. Schody se zastavily. Pan Dvořák si dřepl a prohlížel škvíru, ve které zmizel rozevlátý mladík.

Haló, volal do ní nejistě. Nic. Možná pár vlasů, ale kdo ví, čí byly.

Skleněné dveře temné kukaně se otevřely a vbatolila se paní v hnědé uniformě. Nohy v lodičkách nateklé, až maso přetékalo. Nebyla snadná tahle služba.

Hledáte něco? To vy jste zastavil schody? zeptala se.

VI.

Zvednul se. Byla to veliká, silná paní. Uniforma na ní praskala, ale jistě si ji buď dá přešít anebo zhubne. V metru se na to drží.

Zmizel tam člověk! vykřikl. V tý škvíře… dodal polohlasem. Takovej prťavej, zašeptal. Styděl se. Nateklá unavená paní si jistě pomyslí, že je cvok.

Ano? řekla paní se zájmem. – Ukažte? Pomocí červeného bezpečnostního knoflíku pustila pár schodů pozpátku. Pozorně je sledovala.

VII.

Má pochopení. Má takt. Myslí si, že je tu sama se šílencem, a je opatrná. Teď půjde a zavolá záchranku. Řekne, že volá montéry, pomyslel si pan Dvořák.

A víte, že máte pravdu? řekla paní. Těžce se shýbla a prohlížela jeden ze schodů. Napjatá sukně odhalila přílišná stehna. Každý jejich dílek se chvěl kolem svého vlastního středového bodu, který na životě stehen nezávisel.

Pan Dvořák se jí roztržitě díval na kalhotky a poslouchal hekání, s nímž odkudsi vyndala špinavý hadr a ten jeden schod pečlivě otřela. Pak se s posledním heknutí zvedla, rudá v obličeji. Štítivě si otřela ruce do hadru a hodila ho vedle eskalátoru. Zmáčkla knoflík. Schody se rozeběhly.

Paní řekla: To víte, neplatič. Ty to žere, hlavně v noci. Ale ve dne tolik ne, to je zajímavý.

Há – mm, dělaly schody. Ham ham.

Aha, řekl zpitoměle. Ano. A civěl. Neptal se na nic. Nebylo nač, všechno se vyjasnilo.

Ale paní v uniformě měla nejasnost. Podezřívavě si ho změřila od hlavy k patě a řekla: A co vy? – Vy jste platil?

VIII.

Ó jak byl rád, že vlak právě vjíždí do stanice. V jeho hluku si mohl dovolit přeslechnout otázku. Tak nashledanou, řekl, široce se na hnědou paní usmál a rozběhl se podél vagónů. Věděl, že je rychlejší než nateklé nohy v lodičkách. Bál se otočit, aby neviděl tu ostudu, jak za ním, za panem Dvořákem, běží obézní paní v uniformě, křičí a gestikuluje.

Ale neběžela. Realisticky zhodnotila situaci a zmizela v kukani. Tak tak, broukala si a pokyvovala hlavou.

IX.

Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, řekl amplión známým hlasem a pan Dvořák vběhl do poloprázdného vozu. Dveře se zavřely a on se uvolněně uvelebil na sedadlo. Vlak se rozjel a schody se tiše vzdalovaly. V mihotavém světle sedělo na sedadlech několik docela normálních lidí.

Zlý sen. Zlý sen to byl. Nic než zlý sen, říkal si. Neplatiče to žere. Kristepane. – S úlevou se opřel o opěradlo, zavřel oči a uvolněně začal houpat nohama. Hou hou. Neplatiče to prej žere – a mě nesežraly… Chybička se vloudila… – Usmál se.

X.

Pak si to uvědomil. Prudce se naklonil ze sedadla a podíval se na zem. A bylo to tak. Jeho nohy se opravdu houpaly dobrých deset centimetrů nad zemí. Jako děcku. Jako malému děcku. Jako když byl mu bylo pět, jel s mámou ve staré tramvaji a byl skoro o polovinu menší.

Ale ani o centimetr víc než bylo spravedlivé: vždyť měl doma platnou tramvajenku…

Když je člověk povídavý, tak povídá; co jiného může  dělat, když je povídavý? Povídá si sám pro sebe, povídá nahlas, povídá nahlas sám pro sebe. I když povídá pro druhé, vlastně si vždycky povídá pro sebe. Vyjasňuje si svůj názor o tom, co je svět.

Někdy si může zachytit ten hlas v hlavě do písemné podoby –  zapsat, co mu ten hlas říká – ať už s ním mluví nahlas nebo potichu.

A když si to zkusí zapsat a vidí tvar toho, co řekl, může s tím tvarem něco udělat, dát mu řád. Vytnout z přímky povídání úsečku, která má začátek a konec. Tady něco přidat a tady ubrat, tady vykroužit a tady udělat ďůlek.

A tak se z kusu povídání stane povídka. Ta otevře oči, prohlídne se, opráší si smítka, škytne a pak se začne ve světě nějak chovat. Někomu se to líbí, někomu ne. Jí je to jedno. Jednou je tady – a každý pocestný, který se s ní potká, si o ní může myslet, co chce; tím si ten pocestný sám dál vyjasňuje svůj názor o tom, co je svět. K tomu slouží povídky.

Tady je prostor, v němž jsou různě rozmístěny povídky Nadi Verecké. Náhodní pocestní tu narazí vždy jen na jednu povídku. Až se sem vypraví příště, potkají tu další. Povídky mění svoje místa, takže pokud by se nějaký pocestný chtěl k určité povídce vrátit, mohl by dlouho bloudit, než by ji tu našel.