Moje dcera je hodná…
Moje dcera je laskavá, nezlobí, nemám s ní žádné starosti, vlastně je dospělejší než jiné děti v jejím věku. I ve škole je taková, učí se dobře a učitelka mi o ní řekla: Takových dětí kdybych měla plnou třídu, to by se mi učilo…A stejně se moje dcera bojí chodit do školy, že to zkazí. Doma se pečlivě připravuje, ale nikdy nemá pocit, že látku umí dostatečně – marně jí vysvětluji, že samé jedničky nejsou nutné. Zdá se mi, že se trápí zbytečně, ale nevím, jestli s ní mám jít někam k psychologovi; co bych mu řekla? Vždyť ona je úplně normální, žádné výchovné problémy s ní nejsou, nikdo si nestěžuje, každý ji spíš chválí… Přijde mi, že jsou vážnější případy a že bych zbytečně obtěžovala. Dítě, které zlobí, vyrušuje při vyučování, má potíže s učením apod. – to si těmito výraznými příznaky o návštěvu u psychologa přímo říká: v podstatě je nelze přehlédnout. Čím nápadnější jsou jeho příznaky, čím víc vyvádějí z míry okolí, tím pravděpodobněji se mu dostane pozornosti ze strany dospělého a případné péče. Ve třídě však bývají také děti bez potíží, o jejichž často bolestných starostech nikdo neví; tyto děti totiž jednak nechtějí být nápadné (pozornost okolí často vnímají jako ohrožení) a za druhé jiné prožívání než své nezažily, takže to, co cítí, považují za normu – ani je nenapadne, že takhle jejich život nemusí vypadat – že může být mnohem šťastnější. Trochu uzavřená, citlivá, zasněná dívka může mít např. ochromující strach z vrstevníků (na základě negativního zážitku, ale někdy i aniž jí ostatní cokoli udělali); tak s nikým moc nemluví, dlouho trvá, než odpoví, je s ní spíš nuda, takže se s ní nikdo moc nebaví, ale nevypadá, že by jí to vadilo, takže vlastně o nic nejde… Pilný, odpovědný žák může trpět děsivým strachem z neúspěchu, z autority, hlubokým pocitem vlastní nedostatečnosti. Když se mu něco podaří, je zjevně rád; uleví se mu ale jenom na chvíli – vždyť jen splnil svou povinnost; ovšem jak on dobře ví, příště takové štěstí mít nemusí… Má ale samé jedničky, je to dříč, ukázněný, určitě to daleko dotáhne… Tiché, něžné, zamyšlené či poněkud líné dítě může mít tajený hluboký smutek až depresi, a přitom ani nevědět, že je s ním něco v nepořádku… Některé děti skrývají své emoce pod povrchem. Na první pohled se nic neděje, dítě každý den přijde do školy, nenápadně si to tam odtrpí, nikoho neobtěžuje, nedělá nikomu starosti (než sobě) a školní docházka plyne. Jenom té radosti není tolik. Někdy se dostaví psychosomatické příznaky (různé bolesti, tiky…), kterými tělo už důrazně sděluje, že tlak, který denně prožívá, už nemůže unést. Co s tím? – Všímat si všech dětí a mluvit s nimi, i když jsou bezproblémové: učitelka ve škole, rodiče doma. Přitom je dobré mít přitom na mysli pár pravidel:- Nenechte se ovlivnit prvním dojmem.
- Nepřehánějte to s tím pozorováním.
- Nebojte se hledat pomoc.
Tady lze najít staré a ještě starší osvětové psychologické články ze starých a ještě starších časopisů a novin, psané mladou, ještě mladší a skoro úplně nejmladší doktorkou N. Vereckou.
Doba, společnost i doktorka N. Verecká se časem vyvíjejí; něco se mění, něco mizí, něco zůstává, něco se naopak časem přidává; zub času je jediný zub schopný nejen drtit a rozmělňovat staré tvary, ale i nové vytvářet. Nořením se do archivu můžete posoudit:
- Liší se dnes děti?
- Liší se jejich rodiče?
- Liší se společnost a její názory a podmínky a tlak a požadavky a všechno?
- Liší se doktorka Verecká?
- Co za tu dobu udělal zub času? Se společností, s lidmi a s doktorkou Vereckou? A s vámi?
Protože těch různě starých článků je moc, bude se zde objevovat vždycky jenom jeden, aby vás ta osvěta nezahltila. S osvětou se to nemá přehánět – při vyšších dávkách blbne taková osvěta hlavu. Takže vždy jen jedna ochutnávka. Jeden text. Příště najdete jiný.
