Obecné služby psychologa
Psycholog se liší od psychiatra v řadě bodů:
Psychiatr vystudoval lékařskou fakultu, jeho titul je MUDr, protože studoval medicínu, tj. aplikovanou biologickou vědu.
Z toho plyne, že může předepisovat léky – antidepresiva, anxiolytika (tj. léky tlumící úzkost), prášky na spaní, sedativa a další. Tím dodává do pacientova mozku chemické látky, které pozmění jeho fungování tak, aby se pacientovi ulevilo.
V některých případech to může být potřeba (např. v případě psychotických pacientů), ale zdaleka ne vždy.
Psycholog léky předepisovat nemůže. Jeho titul je PhDr., doktor filozofie, protože vystudoval filozofickou fakultu, a z toho plyne, že si musí při své práci vystačit se slovem, s emocemi apod.
Tímto způsobem mění postoj pacienta k jeho problému; mění jeho náhled; a když se povede změnit náhled, pak si mozek často vystačí dodávat své vlastní chemické látky k osobní úlevě sám a léky nejsou potřeba. Psycholog spolu s pacientem tedy při terapii využívá něčeho, co by se dalo pojmenovat samoopravující se tendence mozku.
Psychologova práce je ovšem nejen terapeutická, tj. léčebná, ale i diagnostická, tj. pojmenovávací. Tyto dva způsoby se samozřejmě poněkud prolínají.
Kdysi – ještě ve státních službách – jsem mnoho let dělala zejména práci diagnostickou, dodnes se k ní občas vracím. Tehdy jsem pracovala pomocí a testů a dotazníků – a dodnes po nich, pokud si to klient přeje, občas (velmi zřídka) sáhnu. (Jakým způsobem testy a dotazníky vznikají a k čemu mohou posloužit, se lze dočíst na stránce Testy a dotazníky). Častěji však dnes při práci používám jiný způsob diagnostiky – způsob, který je již jednou ze součástí terapie. Klient se na této práci postupně stále víc podílí sám – sám se postupně naučí nalézat příčiny svých potíží ve svém podvědomí a změnit svůj postoj k nim tak, aby se mu v životě lépe dařilo. To je můj terapeutický cíl: postupně naučit klienta se sám v sobě vyznat natolik, aby se dokázal napojit na své vlastní zdroje (vesměs podvědomé) řešení různých životních situací; tj. aby mě postupně přestal potřebovat, aby se stal sám sobě svým vlastním psychologem; aby uměl lépe číst svůj život a to, co ho život prostřednictvím určité životní situace učí, k čemu ho její pomocí vede.
Podrobné informace o druhu potíží, s kterými se lze vyrovnat pomocí psychoterapie, a o způsobech tohoto vyrovnávání lze najít na stránce Psychoterapie.
závisejí na tom, kdo zrovna přichází – a taky na tom, kdo já jsem v tu chvíli, kdy ten, kdo přicházel, přijde a sedne si do červeného terapeutického křesla.
Není to žádný předem určený způsob práce, ani žádná konkrétní služba. Je to to, co samo přijde a co se mezi námi samo děje. Pokud se to dá nazvat službou, pak vzájemnou. Oba pak odcházíme tím druhým obohaceni a o toho druhého moudřejší. Já to neovlivňuji – nehledám, nečekám, nevybírám si, co by se mělo dít a co ne, kterou metodu použiju a kterou ne a jestli vůbec nějakou metodu použiju. Vůbec na žádné metody nemyslím. Jenom jsem. A v tom bytí se začnou dít věci. Samy. Žasnu já i klient.
To, co se mezi mnou a klientem děje, vlastně začíná mnohem dříve, než onen přicházející člověk přijde a vstoupí do dveří. Dá se říci, že to začíná už ve chvíli, kdy se klient rozhodl zvednout telefon a zavolat mi.
Někdy to začíná i dřív. Občas mi někdo řekne, že o mně věděl od známých třeba i víc než rok, než se konečně rozhodl mi zavolat. Rok váhal. Občas si na mě vzpomenul, váhal, zase to odložil. Až jednou ten telefon zvedl.
Celou tu dobu předtím se tedy už něco mezi námi dělo – něco, co pak pokračovalo zvednutím telefonu a objednáním se a otevřením dveří a sednutím si do červeného křesla. Už předtím se ten příběh začal dít.
A jiní lidé zase u mě vzpomínají, kolik času během roku strávili jen zbytečným koukáním na mé telefonní číslo a drcením argumentů a protiargumentů mezi zuby, než se – po mnohých vnitřních diskusích se mnou – rozhodli zavolat a přijít.
Žádná ta chvíle přitom nebyla zbytečná – léčení už probíhalo, i když ne u mě v křesle. Ostatně jako žádná chvíle v životě není zbytečná – léčení vždy probíhá, i když si toho člověk třeba ani nevšimne, nebo i když na svůj život nadává. Život je léčením. To, co se děje, je léčením.
Proto způsoby terapeutické práce, které jsou v této sekci popsány, jsou jenom ukázkami některých z mnoha způsobů, které si lidé během života, který je léčením, vynalezli nebo kterých si všimli a začali je užívat, aby jim to léčení lépe šlo.
Koneckonců ani slovo „služby“ v nadpisu nevystihuje přesně, o co jde. Nemám pocit, že jsem služba. Prostě jsme se s klientem potkali a vzájemně jsme si něco obohacujícího dali. Při loučení jsme oba bohatější o zkušenosti druhého. O jeho barvy. O jeho způsob vidění světa. Klient se učí ode mě a já od něj. A ani jeden z nás nedokáže přesně říct, jak se to stalo. Ono se to stane. Stačí se ztišit.
