Mé první setkávání s kranio-sakrální masáží

Někteří z mých klientů už to znají, protože to u mě v ordinaci už zažili. A obvykle kdo jednou zažil, chce znova. Poznám, kdo to zažil. Takoví si svlékají kabáty a rukou roztržitě šátrají po věšáku, s pohledem upřeným na lehátko. Zouvají se popaměti, pohled upřený na lehátko. Ani pro mě už ti, kdo to zažili, oči nemají.

Jediné, pro co mají oči, je to moje masážní lehátko, které já v takovém případě honem uvolňuju, sklízím všechny ty věci – všechny ty deky a polštáře a sešity a knihy.

A pak už tam není jediná kniha, jen jedna deka tam je a na ní leží klient na zádech, se zavřenýma očima a usmívá se do stropu. A má nad čím; čeká ho kranio-sakrální masáž, a on to ví. Už zažil tu jemnou krásu.

A já lehátkem na kolečkách šíbuju sem tam – to se musí, protože ordinace je malá a plná kdečeho a já se potřebuju dostat mezi všechno to kdeco se svou židlí – a pak už sedím u klientových pat a držím je jemně ve svých dlaních a zdá se, že se neděje nic, což je velký omyl.

Děje se velmi moc věcí. Klient se usmívá, protože je cítí, a cítí je stále jasněji v každém dalším sezení, vlastně ležení. Cítí je jasněji, protože jeho vnímání se pročišťuje. Tak jako se pročišťovalo vnímání mé.

Bylo to před mnoha lety, když jsem se masáži učila. A bylo to jako zlý sen. Vedoucí výcviku za to nemohl; nikdo za to nemohl – všichni na mě byli velmi hodní; ale tenhle strach byla čistě moje věc.

Na začátku jsem totiž dlouho ve svých dlaních necítila prostě nic; žádné odezvy v dotýkaném ani ve svém těle. Nenápadně, abych si nezadala, jsem se tehdy rozhlížela, co ostatní.

Ostatní stáli, jemně se podle instrukcí dotýkali pat či hlav svých kolegů položených na lehátkách, soustředili se, mlčeli. Někdo možná něco cítil, někdo necítil – ale nebylo to na něm poznat.

A za mnou do mé mysli přišel – tak jako obvykle za mnou v takových chvílích přichází – můj vnitřní Nevěřící Tomáš.

Ten je mou nedílnou součástí; chodí za mnou při kdejaké příležitosti – zřejmě nikdy neodchází daleko – pořád mi dýchá za krk a neodpustí si žádnou ironickou poznámku. Přijde – a já už vím, co řekne. Není v něm kouska slitování. Ani teď nebylo.

A tohle je zase co?! ozval se jeho cynický hlas v mé hlavě. Na co si to tu všichni hrají? Vždyť kdyby tam něco bylo, tak bys to musela cítit, ne? A cítíš něco? – Necítíš! – No tak! Prostě tady zas blbneš, co? Hraješ tady s nimi společnou hru na něco, co není…

Trpěla jsem. Nerada se ztrapňuji. Tady byly možnosti ztrapnění dvě. S jednou mě právě seznámil Nevěřící Tomáš: akceptuju tady blbosti, nechám si tady vtloukat do hlavy nesmysly a nejlépe by bylo zmizet. – Ale co když to blbost není? V tom případě by byla blbost právě ten útěk. – Jak to proboha poznám?

A byla přestávka a lidi spolu mluvili o životě.

Vy jste taky terapeutka? zeptala se mě jedna paní, které jsem předtím na lehátku terapeuticky držela paty.

Ano, řekla jsem. A vy? opáčila jsem zdvořile. Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo; moje hlava byla plná starostí kolem vnitřního hovoru s Nevěřícím Tomášem. S paní jsem mluvila jenom aby řeč nestála.

Já nejsem terapeut, řekla paní. Já jsem tady kvůli dceři. Abych jí mohla poskytnout co nejvíc ošetření. Ona má od narození těžký rozštěp páteře. Byla úplně nepohyblivá, podle doktorů neměla šanci. Ale víte co: poprvé jsem s ní byla u Jarky na kraniu – a dcera se do druhého dne poprvé v životě sama otočila na břicho… Rozumíte – sama, bez pomoci…! – A od té doby dělá pokrok za pokrokem. Tak mi Jarka nabídla, že se to můžu sama naučit a pomáhat své dceři doma sama…

Ztichli jsme oba – já i můj vnitřní nevěřící Tomáš. Horečně jsem přemýšlela. Zdá se tedy, že blbost to není; kdo jiný by se k tomu mohl lépe vyjádřit než matka postiženého dítěte, kterému to pomáhá…? – Takže zůstávám – to je jisté; ale proč sakra nic v těch dlaních necítím? Protože jseš nemožná, ozval se další milý hlas v mé hlavě; můj kritik. Takové moje zlatíčko je tenhle hlas; vždycky si najde příležitost, jak mě upozornit na to, jak jsem nemožná: Nikdy se to nenaučíš. Nemáš na to cit – copak to nevidíš?

Šla jsem zdrceně za Jarkou. A Jarka Rinchenbachová – známá kraniosakrální a bowenovská terapeutka – asistentka kursu, do kterého mě nalákala – se smála:

Neboj, to přijde.

Přišlo to. Na závěr prvního dílu výcviku jsme již všichni například dokázali (stále ještě k mému úžasu) vnímat v duchu páteř neznámého kolegy z výcviku tak přesně, že jsme bez problémů určili místo, kde má s páteří potíže, a to aniž jsme se jí dotýkali… Prostě jsme o tom, co vnímáme v duchu, s druhými mluvili – a oni kývali a říkali:

– Ano, trefil ses, tam přesně mě to bolívá – tam jsem měl úraz v mládí.
– Ano, máš pravdu, tam mám vyhřezlou plotýnku…
– Jo jo, tam to mám špatně pokřivené, to mi říkali doktoři při rentgenu atd.

A můj Nevěřící Tomáš i můj kritik museli mlčet, protože nejen že jsem zvládla i já trefovat se do cizích diagnóz, ale i mí neznámí kolegové přesně vyjmenovali citlivá místa mé vlastní páteře, o kterých jsem s nimi nemluvila, a to aniž si ji přitom prohlíželi či na ni sahali; prostě s ní jenom byli.

________________

Pozn.: Kdo se chce seznámit se svým vlastním Kritikem, Nevěřícím Tomášem či se svými dalšími vnitřními hlasy, bránu k nim a k pochopení jejich vlivu najde na stránce Voice dialogue.