Léčivé esence Aura-Soma

“Pomandery, Kvintesence, Equilibria”

Než budu mluvit o Aurasomě jako takové, musím říci, že je to  jedna z celostních terapií. 

Celostní terapie je taková, která vnímá člověka celostně – tj. jako celek – jako systém, v němž je všechno spojeno se vším.

Vnímat člověka celostně znamená nezaměřovat se  jen na ten určitý kousek člověka, s kterým on má zrovna potíže, ale na celého toho člověka ve všech jeho kouscích zároveň, protože  ty kousky se sebou vzájemně spolupracují, jsou spolu propojeny. Rovnováha v jednom orgánu souvisí s rovnováhou v jiném orgánu. 

To je docela pochopitelné.

Ovšem celý ten člověk je propojen s dalším celkem – totiž se světem okolo; s okolnostmi, které se mu dějí. Jako by člověk a svět kolem něj se na sebe vzájemně pořád dívali, reagovali jeden na druhého, tančili spolu; jeden se pohne – a druhý reaguje.

Celostní pojetí: když člověk je propojen se vším okolo

 Člověk a jeho “okolo” (vzájemná spolupráce)

Jde-li opravdu o vzájemnou spolupráci, měli bychom zjistit nejen to, že člověk bude reagovat na to, co je v jeho okolí (tj. bude se měnit podle toho, co se bude dít v jeho okolí), ale také že okolí bude reagovat na to, co je v člověku (tj. bude se měnit podle toho, co se bude dít v člověku).

1. Člověk reaguje na “vše okolo”:

Tady jsou příklady nasnadě: 

• Nějaký blb se za člověka tiše připlíží, nafoukne papírový pytlík a buchne ho člověku těsně u ucha. Rána jak hrom – a člověk reaguje: poskočí, ohlídne se, vynadá blbovi do volů. Kdo si začal? – Tady si evidentně začalo ono “okolo” – tj. nějaký blb v okolí toho člověka – a člověk na to okolí, které reprezentoval ten blb, reagoval.
• Manžel zapomněl přinést housky – a manželka reaguje: kousne se výmluvně  rtů a pak mu sdělí, že všechno je tu odjakživa jen na ní a že ani ty housky není schopen normálně přinést a že mu o ně říkala třikrát – tři-krát! –  Manželova zapomnětlivost je  spouštěč okolo – a manželka (člověk) na ten podnět, co se stal v okolí – tedy okolo -, reaguje. Ovšem pro manžela je spouštěčem okolo zase manželka a její kyselé ksichty a řeči. Na to bude reagovat zase on. Tanec dvou párů, z nichž v každém je jeden člověk a jedno jeho okolo a člověk se svým okolo se vzájemně formují, může pokračovat. Tím, že sehrají jeden druhému jeho okolí, učí ho spolupracovat s vnějším světem.

2. Vše okolo reaguje na  člověka:

To je trochu těžší zachytit, ale i tady lze najít jednoduché, snadno pozorovatelné příklady.

Např. někdo smutný, depresivní a přesvědčený o své bezcennosti půjde  žádat o zaměstnání.

Posadí se před personalistu, svěsí ramena, položí ruce do klína, vzdychne a upře pohled do dlaní.

Jakou má šanci, že ze světa okolo dostane zprávu o tom, jak je úžasný? Jakou má šanci, že ze světa okolo dostane radost ze života? Že ho personalista (zástupce onoho světa okolo) zařadí mezi favority?

Žádnou, samozřejmě. Protože v té chvíli přenáší na svět okolo to, co má sám uvnitř. A uvnitř má přesvědčení o nulové šanci. A svět okolo – tedy okolí – na ten spouštěč v něm – na to jeho přesvědčení – bude reagovat. Dá mu nulovou šanci.

A pak jsou příběhy méně zřetelné. Tady je ta spolupráce okolí s člověkem tak nenápadná, že si jí člověk nemusí všimnout.

Vypadá to, jako by celá realita, v níž se pohybujeme – tedy realita okolo nás – měla s námi nějaký úmysl – jako by reagovala na něco z nás – na něco, co máme uvnitř. Jako by nás nutila si toho, co máme uvnitř, všimnout. Setkává nás s vhodnými lidmi a situacemi a dává nám tím šanci něco v nás pochopit, něčeho v nás si všimnout. A buď tu šanci vezmeme nebo ne.

Ze všech možných příkladů uvádím dva:

Slyšela jsem vyprávět jednu maminku o slovech, kterými ji překvapila její devítiletá dcera.

Dcera jí řekla: “To je zajímavý, mami, jak se liší lidi, které potkáváme, když jdu nakoupit s tátou, a lidi, které potkáváme, když jdu nakoupit s tebou. Jako by to byli úplně opačný lidi.”

“Jak opačný?” zeptala se matka.

“Když jdu s tátou, všichni lidi, kteří nás míjejí, se tváří protivně a dávají oči pryč. Táta se na ně taky nedívá. Nikdo s námi nikdy nemluví, nezdraví nás, míjejí nás, nikdo nás nezastaví. Je to takový pochmurný, zatažený. Ale když jdu s tebou, každý se na nás usmívá a ty na něj. Zastavují se povídají si s námi a je to veselý. To je fakt divný,” řekla dcera.

A druhým příkladem může být jeden z mých starých osobních příběhů, kde mi to realita dala pěkně sežrat:

Můj těžce nemocný manžel přišel kdysi ze své obvyklé procházky celý dotčený. A že ho seřval soused. Že ho vyhodil z antukového hřiště, kde se manžel procházel s naším štěnětem. Že prý tam psi nesmějí. 

Manžel měl kromě jiného i velmi bolavé nohy. Chůze po antuce mu ulevovala. Ale ten debil soused se na to vůbec neohlížel; choval se k němu jak poddůstojník k vojínovi. 

Srdce se mi sevřelo. V první chvíli mě popadla touha doběhnout si za tím mizerou a pěkně mu to nandat: co má co řvát na mého manžela? Na chudáka? Vážně nemocného? 

Ale pak jsem si řekla: “Budu na výši. Vím, že se mě to netýká. Vím,  že se manžel musí naučit bránit se sám, je dospělý, věčně mu nemůžu stát za zadkem – už toho za ta léta bylo dost. Tentokrát to zvládnu, budu nad věcí.”

A byla jsem. Málokdo umí být tak pěkně nad věcí jako já, když se rozhodnu. Byla jsem na sebe hrdá.

Manžel se rozhodnul si to s tím debilem vyřídit hned, jakmile ho příště potká. Aspoň to říkal.

Ale nepotkal ho; potkávala jsem ho já. Já, která se rozhodla se do toho manželovi neplést. Já, která byla nad věcí a byla na to hrdá. Něco zjevně nebylo v pořádku. Protože jsem toho člověka, kterého jsem předtím viděla maximálně jednou za měsíc, od té doby potkávala  několikrát denně; kdykoli jsem vylezla ze dveří. Kupoval si noviny v trafice, když jsem si tam šla pro jízdenky. Když jsem zahnula za roh, stál tam s někým a povídal si. Šla jsem s košem do kontejneru – a z opačné strany přicházel ke kontejneru s košem ten člověk. Vyšla jsem před barák – a vidím jeho záda, jak zrovna míjí náš vchod. Vždycky tam byl – a ne schválně. Většinou ani nevěděl, že jsem poblíž.

A trvalo to celé týdny. Tak dlouho, dokud se neprovalilo to, co se provalit chtělo. To, co mi chtěla realita vysvětlit. To, co jsem neviděla. Ten podvod, který jsem hrála sama na sebe.

A cestičku si to našlo tudy: 

Jen co jsem u baráku na chvíli spustila naše štěně z očí, dohopsalo až k “zupákově” staré, poloslepé a pajdající fence pitbulla. Rozhlédlo se a začalo srdceryvně ječet. Ne že by mu ta fena něco dělala – ale pro jistotu; znáte štěňata – umějí prevenci. Nějaké děti mi ječící štěně donesly v náručí.

Lekla jsem se. Velice. A to mi ten člověk neměl dělat. Já když se leknu… Málokdo se umí tak pěkně lekat jako já.

Byl z toho řev. Veřejný řev. Ten člověk neřval vůbec – ten jen překvapeně koktal. Řvala jsem já – štěkala jsem na něj argumenty, jako bych to štěně porodila a on mi ho chtěl zakousnout. V životě jsem tak divoce a nespravedlivě na nikoho nekřičela; sama jsem žasla, jaké nesmysly mi to vycházejí z vlastní pusy.

Každý vojenský šikovatel by se mě v tu chvíli bál. Každý vojenský šikovatel byl proti mně citlivý, zranitelný chlapec­-intelektuál. Řvala jsem na toho člověka, že nikdo se nebude sprostě navážet do mého manžela a kousat mého psa a že je starej prolhanec a bůhvíco ještě. Marně se, chudák,  snažil něco namítnout. 

Seběhli se sousedé a zkoušeli mě ukonejšit. Mluvili na mě pomalu, opatrně, laskavě. – “Ale to nemůžete takhle, paní doktorko…” – Mohla jsem. Byli mi jedno. Nevnímala jsem je. Já – taková tichá a laskavá dáma – a doktorka, považte! – já jsem řvala jako nikdy. Řvala jsem jako ta největší megera, jako pavlačová čarodějnice. Když jsem se vzpamatovala, žasla jsem: tohle že jsem byla já? Tohle?

Co se stalo pak? – Realita mi dala s chlapem okamžitě pokoj. Ukázala mi, co mi chtěla ukázat. Od toho dne mi přestala posílat toho člověka do cesty. Ne že by se mi schválně vyhýbal. Prostě se nevyskytoval na mých cestách. Ani ke kontejneru, ani ke stánku s novinami, ani kolem vchodu do baráku nešel. Ani si nepovídal s někým za rohem, kam jsem já zahnula. Předtím několikrát denně – od té doby po řadu měsíců nikdy. Prostě tam nebyl – dobře jsem se rozhlížela. 

Teď už jsou naše vztahy dávno v pořádku. Zdravíme se z dálky. Občas si povídáme. Nevím, co si z toho tenkrát odnesl on, ale já od té doby vím, že být nad věcí není vždycky jen tak. Jakkoli je člověk tichá a laskavá dáma – a doktorka, považte!

Takových nenápadných, ne vždy snadno čitelných “zpráv” je mnoho. Tělo a naše okolí k nám mluví pořád. A my buď slyšíme – nebo neslyšíme. Když neslyšíme, má to důsledky.

Fyzické problémy člověka jsou až posledním, už netrpělivým a hodně hlasitým výkřikem bytosti ukryté hluboko v člověku. 

Jako by se všechno napřed zkoušelo vyřešit na mnohem vyšších, jemnějších, tichých úrovních (vibracích) – příkladem jsou ty příběhy spolupráce člověka a jeho okolí. Teprve to,  co člověk i přes tyto náznaky nechce slyšet, s čím si neví rady či co odmítá připustit, spadne až na fyzickou úroveň a projeví se bolestí či nemocí.

Podobně uvažuje např. Bachova květová terapie, homeopatie, kineziologie atd. Vlastně všechny alternativní terapeutické metody, které znám, došly podle mé zkušenosti – každá svou odlišnou cestou – k témuž: 

totiž že člověk je celek se vším okolo, a každý jeho problém je spojen s ním samým jako celkem – s každou jeho vlastností, s každým postojem, s celou jeho životní cestou apod.; a problémy, které se projevují na fyzickém těle, se tam dostaly z psychiky. 

A jestliže každý můj problém je spojen se mnou samou jako s celkem a jestliže zároveň jsem já spojena se vším okolo, pak z toho logicky lze vyvodit, že každý můj problém je spojen se vším okolo. Okolí si s problémem, který je ve mně, povídá.

To je jedno z vysvětlení, proč si určité ženy berou pořád dokola určitý typ muže a nemohou tomu odolat; nebo proč terapeuti říkají např.: “Nikdy ke mně nepřicházelo tolik klientů žádat o radu ohledně rozvodu jako v době, kdy jsem sám doma v soukromí řešil svůj možný rozvod; a přitom jsem o tom nikde nemluvil a klienti můj osobní život neznali…”

Jestliže člověk tančí se svým okolím společný tanec, v němž se se svým okolím navzájem ovlivňuje, a jestliže například já  jsem součást okolí tohoto člověka  (čímž on je samozřejmě součást okolí mého)  – pak je logické, že já (jako součást jeho okolí) jsem spojena s tím člověkem taky v tom společném tanci. A ten člověk je stejně logicky spojen v tanci se mnou.

Tančíme spolu na nevědomých úrovních své společné příběhy – tvarujeme se jeden o druhého – tak, jak se okolí tvaruje o člověka a člověk o okolí. 

Okolí přitom může sahat pořádně daleko; okolí je všude, kde nejste vy. Vlastně nic jiného neexistuje než vy a vaše okolí. Do takového  okolí se každému vejde spousta lidí. Vlastně všichni.

Všichni ti lidé jsou součástí jeho okolí a on jim je součástí jejich okolí. To znamená, že všichni se vzájemně tvarují – ať už jsou v roli člověka, kterého tvaruje jeho okolí, nebo v roli okolí, které tvaruje jeho člověk. Úžasné spojení. Pak se mohou dít ty příběhy, jejichž příklady jsem uváděla. 

A to dohromady je pokus vysvětlit celostní přístup: všichni jsme dohromady části jedné bytosti – ať už máme roli jedince (tj. nějakého určitého kousku této bytosti) nebo jedincova okolí (okolí toho určitého kousku této bytosti). A ta jedna bytost v tomto procesu vzájemného ovlivňování různých svých kousků a jejich okolí ovlivňuje samu sebe. Tak jako jednotlivé orgány v člověku se ovlivňují navzájem, protože jsou jeden druhému okolím.

Tak. Bože to byla fuška. A teď konečně mohu doplnit technické poznámky ohledně Aura-Somy.

Filosofie Aura­-Somy mluví v této souvislosti o tzv. energetické nerovnováze, která nebyla zpracována na jemnějších úrovních (už víte, co jsou ty jemnější úrovně – např. ty jemné náznaky z okolí – ty zvláštní nerovnováhy reality okolo), takže spadla až do těla nebo do našich bolestivých emocí či zlozvyků.

Základem léčení této nerovnováhy je sada různých esencí:

• patnácti barevných a voňavých pomanderů – ty jsou určeny k ochraně a harmonizaci energetických těl člověka; vytvářejí kolem člověka jemnou ochrannou síť; uvádějí člověka do klidu, zbavují ho napětí a vedou k obnově energie. Každý pomander má určitou barvu a vůni, podle toho, v jaké oblasti působí (více informací o působení jednotlivých pomanderů lze najít na stránce Pomandery).
• patnácti barevných a voňavých kvintesencí (energií Mistrů) – jde o zosobněnou formu energií jednotlivých barev. Teprve po intuitivním pojmenování jednotlivých kvintesencí zjistila zakladatelka Aura­-somy Vicky Wallová, že se jedná o jména známých duchovních učitelů; tj. jako by každá kvintesence svou barvou vyjadřovala princip zastupovaný určitým duchovním učitelem. Ten nás vede při použití určité kvintesence k lepšímu pochopení vlastního života, vlastních návyků a postojů. Přináší podporu v období změn, traumat a krizí. Navázání kontaktu s určitými energiemi znamená otevření určitých kvalit v sobě (popis působení jednotlivých kvintesencí lze najít na stránce Kvintesence).
• dvaceti osmi mořských esencí zaměřených zejména na léčení vztahů a komunikace s druhými; propojují bytosti podobně jako moře a oceány propojují kontinenty. Navíc voda symbolicky souvisí s emocemi – a emoce velmi silně ovlivňují naše vztahy. Energie mořských esencí tedy léčí naše vztahy – navrací jim celistvost a vitalitu a pomáhá k pocitu štěstí a pohody. Prostředníky působení jsou různí mořští živočichové a mořské rostliny. Mořské esence jsou založeny na energii uložené ve vodě a konzervované v alkoholu, který působí jako stabilizátor.
• zatím sto sedmi (většinou) dvoubarevných esencí v lahvičkách Equilibrium (česky Rovnováha). Každá lahvička je složena v poměru 1:1 z vody a oleje. Olej na vodě plave, jak někteří z nás vědí, protože je lehčí než voda; a olej se s vodou nikdy nesmíchá; proto se udržuje jasný a nesmísitelný předěl mezi barvami (viz foto). Olej i voda v lahvičkách obsahují extrakty z rostlin, energii minerálů a barev a vůní; to všechno dohromady působí na člověka. Podrobnější informace o působení lahviček equilibrií lze najít na stránce Equilibria.

Pro ty, co dočetli až sem, je tu ještě legenda o zakladatelce Aura­ Somy – Vicky Wallové; legendu znám z ústního podání: slyšela jsem, že Vicky Wallová byla lékárnice na malém městě, která jako doplňkovou práci vyráběla kosmetické přípravky pro své zákaznice. Po těžké nemoci vedoucí k oslepnutí se jí až tak stýskalo po barvách, že když se vrátila k výrobě kosmetických přípravků, činila je barevnými: přidávala do nich různé přírodní extrakty (např. mrkev pro oranžovou apod.).Časem se její zákaznice odebírající tuto kosmetiku začaly zmiňovat o příjemných změnách v jejich osobním životě (přišlo dlouho toužebně očekávané těhotenství, zlepšila se atmosféra v manželství či další mezilidské vztahy, pocit pohody apod.). Když už to bylo nápadné, začala Vicky Wallová uvažovat o souvislosti s barvami ve svých produktech a zaměřila se na zkoumání jejich vlivů. Tak začaly vznikat první esence. A Vicky Wallová měla samozřejmě své žáky, kteří ve výzkumu a vývoji dalších esencí pokračovali i po její smrti a pokračují dodnes.

V Čechách se jednotlivé esence Aura­ Somy (ale i Bachovy a další esence) dají koupit ve specializovaných obchodech (v Praze například v prodejně Barevného světa nebo v prodejně Equlibrium). Pokud nějaká esence, se kterou pracuji, zaujme klienta v rámci terapeutického sezení v mé ordinaci, lze si ji po dohodě také zakoupit či objednat.