Příklad působení esencí

aneb ,, Příběh s pánem…”

Na celou více než stodílnou sadu Equilibrií jsem si mnoho měsíců šetřila. Byl to můj dlouhodobý sen a dlouho jsem se odhodlávala ho realizovat – nerada utrácím tolik peněz; nutno předeslat, že vůbec nerada utrácím; ale tentokrát mi to stálo za to – už jsem sama na sobě několikrát zjistila, co některé z těch lahviček s člověkem dělají. Když jsem konečně měla ty peníze pohromadě, nastal sváteční den. Zavolala jsem do prodejny Aura-Somy a celou sadu za desítky tisíc korun objednala.

Pán, s kterým jsem obchod sjednávala, byl velice laskavý a vstřícný. Dokonce se nabídl, že se staví osobně a lahvičky mi donese a vyúčtuje (protože jsem měla strach, jak tolik lahviček dopravím domů bez újmy).

A přijel velmi brzy. Nejenom po telefonu – i osobně byl velmi laskavý a ohleduplný, jakoby až bezbranný. Tak by si člověk představoval někoho, kdo neumí ublížit; kdo je určen jen ke službě – kdo slouží svým bližním. Kdo je úplně bezelstný, bezmocný nejenom vůči násilí, ale i vůči jakémukoli nátlaku. Kdo je samotnou esencí jemnosti a zranitelnosti.

Předal mi lahvičky, já vytáhla peněženku, kde jsem měla všechny peníze týkající se ordinace, peníze na daně, na pronájem apod.

Když se řada pětitisícových bankovek přestěhovala z mé ruky do ruky jeho (a přiznávám, nebylo to pro mě snadné – já jsem opravdu, abych tak řekla, velmi citlivá na vydávání tak velkých peněz), pán si je přepočítal, pečlivě uložil, podepsali jsme si doklady, a on ještě řekl: Budete brzy koukat, co s vámi ty lahvičky udělají; mají sílu samy o sobě. Před nima neuhnete nikam. Sáhnou na podstatu, já to znám. Myslím, že budete žasnout, co se bude dít.

A dělo se. Dělo se hned po tom, co odešel na autobus. Shrnula jsem lejstra a chtěla uklidit zbylé dvě pětitisícovky připravené na daně.

A ony tam nebyly. Nikde. Neurovegetativní systém začal pracovat. Hned jsem dobře věděla, kde a v jakém stavu mám srdce (sevřené v krku), žaludek (obrácený, též někde v krku), střeva (… to je teď už jedno).

Horečně jsem přehrabovala papíry; moc jich nebylo, těch papírů – prohledaly se snadno. Bankovky mezi nimi nebyly. Bankovky nebyly nikde.

Byla to úplně jasná situace: ty peníze tu nejsou a ještě před chvílí tu byly a jediný, kdo je teda mohl vzít, jsem byla buď já, a já to nebyla, protože to bych si pamatovala, a pak tedy už jen ten laskavý pán, když jsem se zrovna nedívala, teda musel být hodně šikovný a rychlý, rozhodně na to nevypadal, takový mouchysněztesimě, bezelstné oči, podvodník jeden, příště si dám pozor, proto on tak pospíchal na ten autobus, ale já ho ještě chytím!!!

A vyběhla jsem. Chytla jsem ho: stál na stanici a nedočkavě vyhlížel autobus, syčák. Tím by mi zmizel a už bych mu nic nedokázala, ale měl smůlu: lapla jsem ho.

Chápete, že nebyl čas na dlouhé diplomatické vysvětlování. Ani mě žádné nenapadalo, i kdyby čas byl. Jak vysvětlíte diplomaticky člověku, že vám ukradl dvě pětitisícovky? Ještě v tom případě, že jste tak citliví na vydávání velkých peněz, a navíc nadáni detektivní velkorysostí?

Poslední zbytky kultivovanosti mi velely, abych nepoužila slova jako ukradl, ale chybí mně a podobné kultivované náhražky. Ale můj výraz nadaného detektiva, co nerad zbytečně vydává peníze, hovořil velmi výmluvně.

Laskavý pán, co si na své cestě vůbec nemusel zajet až ke mně a mohl mě nechat si ty lahvičky donést domů samu, zaraženě vytáhl svou peněženku a přepočítal sumu, kterou jsem mu za lahvičky vydala. Bylo tam opravdu tolik, co stály lahvičky.

Ale na to jsem mu neskočila. Cestou na autobus měl samozřejmě spoustu času si ty peníze dát kamkoli, třeba do boty. Nebude tak hloupý, aby si je strkal do peněženky, kde by byly na očích, no ne?

Ale pán byl velký komediant. Hrál to na mě velmi dobře. Klidně navrhnul, že se spolu vrátíme do ordinace a po těch penězích se podíváme. Chápala jsem to: nechtěl si dělat ostudu na veřejnosti. Strnule jsem šla zpátky, pán vedle mě.

On dělal, že je v klidu; vypadal jako chodící láska, šašek jeden. Já horečně přemýšlela, co si s ním v té ordinaci počnu. Bude v klidu i tam? Nebude se se mnou prát? Dovolí, abych mu prohledala tašku? A jeho? Asi by i dovolil, nevím. Nestihla jsem zjistit.

Otevřeli jsme dveře. Už od prahu jsme to viděli, oba. Dvě pětitisícové, zcela nepřehlédnutelné, zářivé bankovky ležely hezky na stole, na těch papírech, které jsem před chvílí horečně přehrabovala. Nebylo místo v ordinaci, kde by mohly být více vidět. Jako by je někdo hned po mém vyběhnutí za laskavým pánem položil právě tak, abych je hned uviděla.

No vidite … , řekl pán konejšivě. Bylo co konejšit. Neobratně jsem koktala omluvy. Pán se usmál jak vtělená láska, rozloučil se a znovu odešel na autobus.

V okně zapadalo slunce.V jeho červené záři jsem, sama ještě červenější než ekvilibrium číslo 6 (v seznamu uváděné jako červená na červené), se tiše dívala oknem na pánova záda. Jako bych si zakopla o vlastní hanbu, o své vlastní slabiny. A z krabice se na to tiše díval šik stovky lahviček. Něžné i zářivé barvy se odrážely v zapadajícím slunci. Bavily se dobře.