Psychologické testy a dotazníky

Jak vzniká test či dotazník a jak se pak v praxi používá

Psychologové používají tzv. standardizované testy a dotazníky.

Standardizovaný test je ten, který prošel tzv. standardizací.

Standardizace se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá výkon obrovského množství lidí stejných věkových skupin; pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční atd.

Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se znalost této činnosti u takto starých dětí začne považovat za normu; např. většina dětí určitého věku už umí samostatně chodit. Anebo si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky. Anebo už začíná kreslit lidskou postavu; anebo té postavě už – narozdíl od vývojově mladších dětí – běžně přikresluje některé detaily.

Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách vydaných ke standardizovaným testům – v tzv. normách. S těmi srovnává výkon člověka, kterého má v ordinaci. Informace o výkonu získává tak, že se buď vyptává jeho matky (pokud je testovaný člověk kojenec, jinak to nejde) nebo pozoruje chování dítěte v ordinaci, nebo (ve starším věku) pokládá dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí.

Podle toho, jak tyto otázky testovaný zodpoví, může psycholog pak říci, kterému věku dovednosti a znalosti například vašeho dítěte odpovídají; kde je vaše dítě napřed a kde pozadu – protože žádné dítě není tovární, na míru vyrobený, standardizovaný produkt; může být v něčem zpomaleno (tj. v něčem dokáže jen věci odpovídající mladšímu věku), ale v něčem jiném naopak může být vývojově napřed (tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší).

Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku nevědí, kde mají tělo a co se po tom tělu, které nevědí, kde mají, chce. Venku zakopávají o brouka a když vidí míč, vyděsí se a upadnou.

A všichni známe ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní nevidí.

A známe ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané. 

Každý z nás je na něco a tím něčím ty ostatní doplňuje.

Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; a to proto, že

• člověk je tak složitý, že pro stovky jeho schopností se ještě nestihly (a nestihnou, protože často ani nejdou) udělat normy
• a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro jeho budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější je, jakým způsobem a jakou rychlostí se jeho mozek ještě rozvine. Záleží na mnoha faktorech – např. na tom, koho potká, kdo se mu bude jak věnovat apod.

IQ změřené člověku v pěti letech jeho věku tedy zdaleka nepoví o možnostech jeho budoucího vývoje tolik, jako IQ změřené tomu člověku v jeho dvaceti letech. Co je naměřené v raném dětství, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože jeho mozek v té době je ještě hodně tvárný.

To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké drobnější vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě stimulovat, aby se jeho mozek ještě mohl lépe rozvinout.

Jak vzniká a jak se pak používá test či dotazník? – Standardizovaný test prošel tzv. standardizací. Ta se – zjednodušeně řečeno – dělá tak, že se zkoumá obrovské množství lidí stejných věkových skupin; pozoruje se, co umí např. děti pětiměsíční, šestiměsíční, sedmiměsíční atd. Pokud tu určitou činnost (např. samostatný sed, samostatnou chůzi, nebo správné zodpovězení určité otázky ze života, nebo zachycení do paměti a následné zopakování určitého množství prvků…) umí většina dětí (či dospělých) určitého věku, tak se to pro takto staré děti (či dospělé) začne považovat za normu; např. většina tak a tak starých dětí už umí samostatně chodit. Anebo si všimne drobných rozdílů mezi určitými obrázky. Anebo začíná kreslit lidskou postavu; anebo té postavě už – narozdíl od mladších dětí – běžně přikresluje uši, vlasy… Informace, co všechno obvykle umějí děti (či dospělí) určitého věku, má psycholog v příručkách vydaných ke standardizovaným testům; v tzv. normách. A vyptává se matky (pokud je testovaný člověk kojenec) nebo pozoruje dítě, nebo (ve starším věku) klade dítěti (či dospělému) ze svých příruček otázky z různých oblastí, a podle toho může říci, kterému věku dovednosti a znalosti například vašeho dítěte odpovídají, kde je dítě napřed a kde pozadu – protože člověk není tovární, na míru vyrobený, standardizovaný produkt; může být v něčem zpomalen /tj. v něčem dokáže jen věci odpovídající mladšímu věku/, ale v něčem jiném naopak může být napřed /tj. umí to, co umí obvykle až dítě starší/. Všichni známe např. ty malé geniální intelektuály, kteří vášnivě čtou encyklopedie, ale v tělocviku si zakopávají o vlastní nohy a když vidí míč, vyděsí se a upadnou; anebo ty děti, které u tabule nevědí moc co říct, ale mají neuvěřitelně šikovné ruce a všímají si detailů, které ostatní nevidí, anebo ty děti, kterým škola moc nejde a v lavici velmi trpí, ale jsou obrovsky pružné a pohybově nadané. Každý z nás je na něco a každý z nás ty ostatní v něčem doplňuje. Jak je na tom kdo v různých schopnostech, lze zjistit jenom částečně; jednak proto, že člověk je tak složitý, že pro řadu schopností se ještě nestihly (a nestihnou, protože často ani nejdou) udělat normy; a jednak je třeba vědět, že čím je dítě mladší, tím méně lze ze zjištěných norem vyvozovat závěry pro budoucí vývoj; protože čím je dítě mladší, tím neurčitelnější je budoucí rychlost vývoje. IQ změřené v pěti letech zdaleka nemá tu váhu jako IQ změřené ve dvaceti. Co je naměřené v pěti letech, může se ještě hodně změnit k lepšímu, protože mozek je ještě hodně tvárný. To je nadějné, protože v případě, že psycholog najde nějaké vývojové opoždění, může poradit rodičům, v jaké oblasti je dobré dítě stimulovat, aby se tam mozek ještě mohl lépe rozvinout. Lze to podpořit i terapeuticky, případně homeopatickou konstituční léčbou

 Lze to podpořit i terapeuticky, různým cvičením (např. cviky tzv. Dílčího oslabení výkonu), případně homeopatickou konstituční léčbou (bližší informace o způsobu homeopatické léčby lze najít na stránce homeopatie), kineziologicky aj.