Voice dialogue

Voice dialogue je termín, který jsem si vypůjčila od pozorovatele vnitřních hlasů – mistrovského psychoterapeuta Artho S. Wittemanna, autora knihy Inteligence duše (Jak přijít na kloub jejímu skrytému řádu).

Zjednodušeně řečeno jde o to, že každý z nás (aniž by byl v takovém případě šílený) má v sobě mnoho různých osobností, které k němu mluví; mluví k jeho pocitům a ovlivňují jeho chování; vládnou mu.

To mluvení může být:

a) jednoduše směrováno do jeho vědomé mysli nebo jen těsně pod její povrch (takové věty jistě občas v sobě zaslechnete, resp. si je v duchu přičinlivě sami řeknete; hlavně takové ty povzbudivé větičky jako Nelez do toho – zvořeš to…, nebo Nerozumíš tomu, tak se do toho nepleť…, nebo Ty jsi vždycky byla pitomá…, Ty nebudeš mít nikdy štěstí…, Ty jseš ale kráva krav…).

S jednoduchými větami pracovat je dost jednoduché i svépomocí (tj. bez terapeutického sezení); stačí přečíst a oblíbit si například knihy Louise Hayové Miluj svůj život, Síla je ve vás aj.), v nichž lze najít celou řadu mnohem lépe postavených vět než jsou postaveny ty uvedené v předchozím odstavci (například větu V mém světě je všechno v pořádku, Jsem sám sobě oporou a život je oporou mně apod.). Protože všecky ty větičky, ať ty původní negativní, nebo ty nápravné, povzbuzující, fungují postupně jako autosugesce. Uvěříme jim. A jakmile jim uvěříme, stanou se naší realitou. A jakmile se stanou naší realitou, začínáme podle nich žít; podle nich tvořit svůj svět. A ty věty se začnou plnit. Náš svět se začne měnit ve shodě s těmi větičkami.

Protože tyto věty, pokud si je denně často opakujeme (nejlépe spolu s dalšími, ve zmíněných dvou knihách uvedenými cvičeními), vedou člověka nejen ke zklidnění vnitřního napětí, ale postupně i ke změně jeho myšlení, jeho postoje ke světu, a tím samozřejmě i postoje světa k němu. Samozřejmě je to nehorázně zjednodušující, nebere to v potaz karmu, konstelace, rodinné a genetické dispozice apod.; ale funguje to, a zjednodušení, které funguje, jakkoli je nehorázné, je známkou ne prostomyslnosti, ale geniality, schopnosti vyhmátnout v chaosu jevů ten důležitý.

b) pak jsou ovšem osoby (hlasy), které s námi mluví hluboko v podvědomí, úplně tajně a řečí účinnější než jsou slova; je velmi těžké si jich všimnout – a o to silnější a neodvratitelnější je jejich působení. A s nimi pracuje právě A. S. Wittemann, kterého zde hodně budu citovat.

Terapeuti pracující s vnitřními hlasy vyvolávají určitým způsobem při sezení s klientem ony osobnosti, které klientovi během celého života pomáhají přežít, ale které zároveň jeho život omezují a určují. Tak jako člověk ochraňuje své tělo, aby nároky fyzického života vydrželo (obléká ho, živí apod., tak jak se od dětství učí, jak se tato fyzická ochrana dělá, a zároveň jak se jeho tělo s věkem učí být odolnější vůči vnějším vlivům /zvyšuje se imunita, samostatnost apod./), tak se jeho duše zároveň už od dětství učí své vlastní ochraně: tím, že v člověku nechává vyklíčit různé užitečné osobnosti, které mu pak pomáhají v různých situacích.

Tak například mladá, úspěšná dáma, která k tomu, aby dosáhla při obchodních jednáních s muži toho, oč jí jde, používá svůj okouzlující šarm a nevinnost, přitom nevědomky povolává v takových chvílích do akce ze všech svých vnitřních neuvědomovaných osobností také tu malou, roztomilou, bezbrannou holčičku, která se v ní zrodila a učila se vycházet s mocnými v době, kdy dámě byly tři a ona sedávala na klíně svému otci a pomocí bezelstného pohledu nevinných očí a roztomilých nápadů se dopracovávala k bonbónu či k jinému výchovnému ústupku.

To zní velmi jednoduše a pochopitelně; ovšem tyto vnitřní osobnosti jsou ještě mnohem složitější, živější a akčnější, citlivé jak život sám.

Zároveň se to komplikuje ještě tím, že jednotlivé osobnosti (a že jich je hodně…) mají v člověku svoji hierarchii (některé jsou mocnější než jiné, některé jsou dokonce potlačené, ale stále v člověku žijí) a každá z nich má na věc svůj názor, často odlišný od názoru osobností ostatních.

Navíc tyto osobnosti v člověku si svůj názor nenechávají pro sebe; vzájemně na sebe a proti sobě reagují – komunikují spolu až pokřikují, aniž k tomu jaksi člověka (resp. jeho vědomou mysl) přizvou. Bývají svéhlavé a neochotné přijmout jinou pravdu než tu svou; mívají potíže, když má některá z nich ustoupit či spolupracovat s částí, se kterou nesouhlasí. Člověk se pak zmítá ve vlastních problémech jako tříska ve větru a proklíná svou citlivost a to, že si nedokáže poradit. A přitom vůbec netuší, že je ve skutečnosti zmítán úvahami a rozepřemi těchto jednotlivých osobností, které se v něm pohybují jako ve svém prostředí k životu; každá z nich to myslí se svým prostředím velmi dobře a z celého srdce, ale mezi nimi může být až krutý boj v názoru na to, co to velmi dobře zrovna znamená.

Jako bychom my lidé byli v určitém smyslu jen životní prostředí pro tyto vnitřní osoby.

Myslíme si, že jsme pány svých názorů a přesvědčení Říkáme například tohle jasně chci a tohle mi naopak vadí a nejradši bych se toho zbavil, a vůbec přitom netušíme, že se to v naší mysli jako v diskusním fóru jenom překřikují neviditelné, ale velmi mocné osoby, které mluví skrz nás a formují nám naše názory tak přesvědčivě, že ty názory přijímáme za své – a cestu, kterou jsme k nim přišli, považujeme za svobodnou. To Oni ale mluví našimi ústy a naší vědomou (ale i nevědomou) myslí, a my přitom vůbec netušíme, že:

• Tu naši vlastnost, které se chceme zbavit, protože nám překáží, nám přináší určitá naše vnitřní osoba, která nám spolu s ní přináší spoustu nenápadných, ale zajímavých výhod (jenom o nich ta vnitřní osoba neumí vzhledem k svému specifickému charakteru dost důrazně s námi promluvit)
• Ta naše vlastnost, která je nám tak protivná, je ve skutečnosti protivná zase jenom někomu v nás, nějaké naší určité části – určité osobě, která nám to- narozdíl od té předchozí – umí jaksepatří nahlas podat a přesvědčit nás o své pravdě.
• Všechny osoby v nás (jakkoli spolu komunikují neobratně a trhaně, jakkoli jsme zmítáni sami sebou kvůli tomu, že se neumějí pořádně domluvit) mají životně důležité poslání a logické místo ve vnitřním systému naší duše, který se nás snaží udržet v rovnováze; každá z vnitřních osob (z vnitřních hlasů), jak se při terapii pomocí Voice dialogue vždy znova ukazuje, má (nebo kdysi měla a doteď se ho snaží plnit) závažný úkol: ochránit nás před velkou bolestí (byť nás přitom vinou své neobratnosti vystavuje bolestem jiným; to však ona vždy považuje za menší zlo).

Pro příklad živosti a vzájemné skloubenosti těchto sil uvedu příběh z výše zmíněné knihy A. S. Wittemana: autor zde popisuje mladého muže Tomáše, který trpěl tím, že se neuměl bavit na večírcích.

Tomáš říkal terapeutovi: Všichni měli dobrou náladu, bavili se, tancovali, vtipkovali – jen já jsem stál v koutě a netroufal si otevřít pusu. Po třičtvrtěhodině už jsem to nevydržel, šel jsem domů a tam jsem se sám na sebe hrozně zlobil. Choval jsem se jako idiot. Jak to, že nemůžu prostě jednou jít v klidu na večírek a bavit se jako všichni ostatní?

Terapeut by zde mohl jednoduše definovat jako příčinu Tomášových obtíží nesmělost, a s tou by pak společně pracovali tak, aby se Tomáš své nesmělosti zbavil – tak, jak si ostatně Tomáš přál. Ale A. S. Wittemann ve své knize popsal tento terapeutický rozhovor oslovující

Tomášovy vnitřní hlasy:

1. Ten nesmělý:

Terapeut se ptá Tomáše: Kdyby ta nesmělá část nebyla v tobě, ale jako třetí osoba tady v místnosti, kde by se zdržovala?

Tomáš chvíli přemýšlí a pak odpovídá: Sedí hned tady vedle mne na zemi. Terapeut požádá Tomáše, aby si na to místo prostě jen sedl a čekal, co se bude dít. A děje se zajímavý proces: v tom místě, kde ji klient viděl, si ta vnitřní osoba, o kterou jde, skrz svého člověka bere slovo: klient, když si sedne na její místo, se začne chovat jinak: tak, jako by on celý na chvíli byl tou tajemnou osobou.

V tomto konkrétním případě Tomáš, doteku rozčílený svým nemožným chováním na mejdanu, náhle ztichne a zjemní. Sklopí oči a dívá se jako by hluboko do sebe. Vyzařuje zranitelnost.

V tu chvíli má terapeut za úkol najít sám v sobě svou vlastní stránku, kterou v té chvíli vyzařuje klient; zde svou vlastní introverzi, citlivost a zranitelnost. Svou vlastní nesmělou část. Jeho nesmělá část pak naváže kontakt s tou Tomášovou.

Pak se postupně rozvíjí dlouhý (téměř hodinový) dialog, v němž Tomášova nesmělá část, resp. ta vnitřní osoba, která se v životě takto projevuje, popisuje, co všechno ve svém člověku dělá. Ukazuje, jak hluboce rozvíjí Tomášovu fantazii a cit pro různé povahy lidí; jak pomáhá Tomášovi poznat, komu se dá věřit a komu ne. Jak hluboce může Tomáš jejím prostřednictvím vnímat skrz své smysly fyzický svět. O jaké jemné prožitky svého člověka takto obohacuje. Jak zprostředkovává Tomášovi hluboký vztah s přírodou a s tichem v ní. V klidu a jemným hlasem popisuje vnitřní osoba terapeutovi, jak se kdy v Tomášovi cítí, co si myslí o jeho životě apod. Poté se s ní terapeut zdvořile rozloučí, poděkuje jí a požádá ji, zda by bylo možno zase promluvit s  Tomášem.

Po chvíli Tomáš sám vystupuje ze své pozice na zemi i ze své role, velmi překvapen tím, co se odehrávalo: nikdy svou jemnost, na kterou se tak zlobil, takto živě neviděl. Postupně si uvědomuje, jak často tato nenápadná, ale živá bytost v něm ovlivňuje jeho rozhodnutí i v chvílích, kdy si jí vůbec není vědom (výběr přátel, estetických doplňků do bytu apod.). Poznává, že nesmělost byla jenom jedna její část. Ovšem ta nesmělost mu může přesto dál vadit. Proto terapie pokračuje:

2. Hlídač:

Terapeut se nyní ptá Tomáše na tu osobu v něm, které to nesmělé chování na večírku tak vadilo. Říká: Představ si, že tady v místnosti stojí ta osoba, která ti vnukla pocit, žes všechno zkazil. Kde by stála?

A Tomáš opět – už s menším přemýšlením – odpovídá: Ten stojí přesně za mnou. – A postaví se na místo za svou židlí.

Na tom místě se opět změní jeho výraz. Teď vypadá vysoký, silný a přísný; jako někdo, kdo přesně ví, co chce (kupodivu vůbec ne jako někdo, kdo se rád baví na večírcích!).

Terapeut opět naváže spojení se svou vlastní podobně přísnou stránkou v sobě a rozhodným tónem začne s tou stránkou, která teď září z Tomáše, komunikovat.

Na terapeutovu výzvu Prozraď mi, kdo jsi… odpovídá Tomášova vnitřní osoba slovy: Dávám pozor, aby nedělal hlouposti. – To by člověk od osoby, které vadí, že někdo se dost vesele nebaví na večírku, nečekal.

Terapeut se dále ptá: A dělá hodně hloupostí?

Většinou ne, protože jsem tu já! odpovídá rozhodně osoba v Tomášovi.

A terapeut pokračuje: Jaký musí být, abys byl spokojený? A rozhodná osoba odpovídá: Nemá být nápadný. Když je pěkně tichý a nenápadný, pak je všechno v pořádku. – Ale to přece na první pohled vůbec neodpovídá tomu, že se tato část tak zlobila na tu tichou osobu…

Terapeut tedy pokračuje: V tom případě musíš být velice spokojený, když je tu ta tichá osoba, se kterou jsem mluvil předtím …

Ano, když je tady, jsem spokojený. Jsme dobrý tým.

Ty tedy chceš, aby nebyl nápadný, pokračuje terapeut. Proč ses tedy zlobil, když byl na večírku? Tam přece byl taky zticha.

A vnitřní osoba se rozhořčí: No jistě, výborně… – Chodit na večírky, a pak tam postávat jako zastydlý idiot. Všichni se baví, smějí se a tancují a on si ani netroufne otevřít pusu. Musí ho přece mít za totálního burana. Už se mu posmívali. Viděl jsem, jak si o něm šuškají. Trapas. Když není schopný jít na večírek a chovat se normálně, tak v budoucnu prostě zůstane doma.

Á, teď chápu – ty chceš, aby byl nenápadný, ať je kdekoli, říká terapeut. Když je na večírku, má být veselý, a když je někde jinde, má být zticha?

Přesně tak, řekne Hlídač s úlevou, že byl pochopen.

A terapeut namítá: Ty přece ale taky nepůsobíš zrovna jako lev salónů…

A vnitřní osoba kontruje: To taky není můj úkol. Já jen dávám pozor, aby nebyl nápadný!

Začíná se strukturovat, jak to v Tomášovi chodí:

má v sobě velmi mocného Hlídače, který dohlíží na to, aby Tomáš zůstal nenápadný.

V tom mu velmi dobře pomáhá ta tichá osoba – ten nesmělý.

 Hlídač to ví, a proto této tiché osobě ze své výkonné moci dovoluje zaujímat oproti ostatním v Tomášovi stále výraznější místo. Tak jim to krásně spolu klape: Tomáš je během let stále tišší a nenápadnější, protože jeho mocného Hlídače (jehož existence si ovšem Tomáš není vědom) to náramně uklidňuje.

Ovšem stačí změna okolností a systém je bezmocný: když nenápadnost znamená něco opačného než chovat se tiše, tak sice Hlídač pokračuje v tlaku na nenápadnost; ta vnitřní tichá osoba, ten nesmělý, který to přece tak umí, to jde zařídit (podobně jako v příkladě šarmantní podnikatelky popsaná tatínkova holčička šla podnikatelce pomoci s pány při obchodním jednání) a vyvolá v Tomášovi to, co umí: totiž tu tichost a jemnost. Ta obvykle ke kýžené nenápadnosti zdárně vede; na bujarém večírku však naopak zdůrazní Tomášovu nápadnost oproti ostatním. To je ale úplně proti Hlídačovu plánu, takže Hlídač znervózní a zvýší svou snahu. Na ten impuls se ještě více ozve ta Tomášova tichá stránka – ten nesmělý – a dělá to, co byl zvyklý, totiž tu tichost a jemnost – a je to stále horší a křečovitější a končí to ochromením a pocitem hanby.

Když toto o sobě Tomáš zjistil a uvědomil si, že jeho nenápadné a klidné chování nebylo dobrovolné, ale vynucoval si ho jakýsi přísný Hlídač v něm, samozřejmě že se chtěl takové omezující osoby v sobě zbavit, aby se mohl sám svobodněji rozhodovat.

Ovšem to není jen tak: nemůžete se jen tak zbavit někoho, kdo ovládá vaše podvědomí. A obvykle to ani není vhodné, jak ukázalo další sezení s Tomášem, jehož vnitřní napětí od osobního setkání se svou nevítanou autoritativní osobou vzrostlo:

3. O co opravdu šlo Hlídačovi:

Na začátku sezení terapeut znova požádal o setkání s autoritativním Hlídačem.

Když si Tomáš znovu stoupl na jeho místo a skrz něj začal mluvit Hlídač, ukázalo se, že Hlídač se na terapeuta zlobí. Vyčítá mu, že od té doby, co s terapeutem mluvil, je mnohem těžší Tomáše uhlídat, protože se ho Tomáš chce zbavit.

Terapeut Hlídačovi ale vysvětluje: Já nechci, abys šel pryč. Máš takové důležité místo, blízko něj, a vidím, jak jsi silný. Chápu, že jsi pro něj důležitý. Jen chci, aby ti hlouběji porozuměl.

Rozhostí se ticho. Po čase terapeut pokračuje: Jak dlouho už na něj dáváš pozor?

Už hodně dlouho. Skoro odjakživa. Od té doby, co umí myslet. Vím, jaký musí být, aby všechno šlo dobře. Musí být zticha. Nesmí být nápadný. Přece se mu tak daří dobře. Má přece všechno.

Ty tedy chceš, aby byl spokojený s tím, co má, a aby nebyl nápadný, říká terapeut a pokračuje: Co se podle tebe stane s lidmi, kteří jsou nápadní a chtějí víc?

Pro ty není místo! Ti všechno zničí! vykřikne Hlídač vášnivě a tlačí ruce na opěradlo židle, jako by tam chtěl Tomáše, který tam předtím seděl, násilím udržet. Vyrovnanost v jeho hlase zmizela. Hlídač vzpomíná na hlasité hádky rozvádějících se rodičů a na osamělost malého dítěte. Ztichne. Pak řekne – něžně a měkce: Musel být zticha. Víc nesměl chtít. Já jsem mu pomohl, aby vydržel být sám a aby matku ještě víc nezatěžoval. Měla to sama dost těžké.

Terapeut říká: To tys mu tedy pomohl to vydržet! Tys dával pozor, aby nechtěl víc, než bylo možné! Ví on vůbec, cos pro něj všechno udělal?

A Hlídač vysvětluje: On přece vůbec nevěděl, že existuju. Ale je dobře, že to teď ví. Jen ať ví, že jsem tady pro něj.

4. Chlapec:

Terapeuta napadá: “Vlastně jsi přišel pro toho malého chlapce. Pro toho, který byl tak sám a který to nechtěl matce dělat ještě těžší. Kdyby ten tady teď byl, kde by seděl?“

A Hlídač bez váhání ukáže na místo přesně mezi ním a plachou stránkou z prvního sezení.

Dovolíš, abych s ním promluvil?

Hlídač kývne, udělá krok dopředu a pak se posadí na podlahu, s koleny přitaženými a tváří schovanou za pažemi. Ticho je ještě hlubší, než když byla přítomna plachá stránka. Dlouho oba mlčky sedí.

Jak se máš? ptá se pak terapeut opatrně.

Mám strach, říká Chlapec tiše. Jsem sám. Všichni jsou pryč. Jen když jsem potichu, je všechno dobré. Nikdo mě nesmí vidět.

Ví Tomáš, jak se ti daří?

Chlapec jen zavrtí hlavou.

Chtěl bys zas víc být u všeho v jeho životě?

Hlava Chlapce se velmi pomalu zvedá, až jsou vidět velké, nevěřící oči: Copak je to možné? Jak by mohl Chlapec uvěřit v možnost přímého kontaktu se svým člověkem? Vždyť od doby rozchodu rodičů se docela stáhl zpátky.

To ale, jak se ukázalo, vůbec neodpovídalo jeho pravé povaze. Během dalších měsíců se Tomáš totiž učil malého chlapce v sobě stále vědoměji vnímat, a ke svému překvapení tak objevil svou hlubokou touhu po kontaktu a blízkosti – pravé potřeby tohoto malého Chlapce. Tuto vnitřní osobnost kdysi Tomášův vnitřní systém ukryl hodně hluboko. Udělal to jednak z lásky k matce (aby ji ještě více nezatěžoval), a jednak aby Tomášovi ulehčil bolest z rozchodu rodičů a ze samoty. Ze stejného důvodu systém posílil Nesmělého – onu introvertní, plachou část, která byla velice soběstačná a pro nikoho nepředstavovala zátěž.

____________________________________________

Systematickým studiem vnitřních hlasů u různých osob byly zjištěny společné zákonitosti hlavních hlasů, z nichž některé uvádím:

1. Vnitřní osoby, s nimiž se ztotožňujeme, tvoří vnitřní vládu. Ony rozhodují, kdo jsme a jaká rozhodnutí činíme. Nazýváme je také hlavní hlasy. Jsou nám tak blízké, že si jich většinou nejsme vědomi.

2. Hlavní hlasy se pokoušejí vytvořit co možná nejstabilnější vnitřní systém a ochránit naši zranitelnost, pročež všechno, co se nehodí k jejich hodnotám a cílům, odsuzují a potlačují.

3. Každá z našich vnitřních osob má pro nás dar. Ale každá má také svou vlastní vůli. Každá si chce prosadit svůj způsob a také se svým způsobem prosadit vůči ostatním. Všechny hlavní hlasy tedy myslí, cítí a jednají podle sebe. Díky jejich svéhlavosti je pro nás velice těžké změnit naše chování.

4. Hlavní hlasy jsou specialisté – nehodí se tedy pro každý úkol. Nemohou se však vzdát svého postoje a svého chování. Nesou v sobě (i když na to často už zapomněly) hlubokou lásku a pocit zodpovědnosti k osobě, k níž patří, a jsou hluboce přesvědčeny o tom, že právě na nich a na jejich strategii závisí přežití té osoby. Proto jsou ochotny zaplatit vysokou cenu, jen aby zůstaly u moci a mohly udržet svou ochranu a stabilitu.

5. Jak lze vládu vnitřních hlasů v sobě srovnat tak, aby byl člověk harmoničtější a lépe přizpůsobený podmínkám, které se od doby, kdy v něm jednotlivé hlasy vznikaly a vytvářely vhodnou obrannou strategii, dávno změnily? – I ty nejsilnější vnitřní hlasy respektují vědomé Já jako nadřazenou sílu. Vědomé já se ale liší od vědomí jako takového. Vědomí může jen vnímat; vědomé já může zasahovat, aniž by se ztotožňovalo s jednou ze zúčastněných stran. Schopnosti vědomého já zpravidla rostou pomalu. Lze je trénovat, ale nelze je vynutit. Úlohou vědomého Já je duši znovu uklidnit a nalézt nový řád. K tomu musí vědomé Já poznat každou vnitřní osobu do hloubky a rozeznat, co je její dar a co je její omezení. Protože pokud si uvědomíme přítomnost té osoby a objevíme a přijmeme její hlubokou lásku, může se uvolnit a zaujmout přiměřenější místo ve vnitřním systému.

_______________________________

O knize Artho S. Wittemanna a o vnitřních hlasech by se dalo psát ještě velmi dlouho. I v Čechách se začínají objevovat kursy vedené Wittemannovými zahraničními žáky. Popíšu vlastní zkušenost z jednoho takového setkání.

Mé osobní setkání s Patriarchou

K mému ohromení se terapeutce, která na mně ukazovala působení vnitřních hlasů, povedlo vyvolat můj vnitřní hlas, o jehož existenci jsem vůbec netušila. Byl to takzvaný patriarcha – tvrdý, dávno dospělý muž pevných, zásadových, černobílých názorů, o kterých jsem vůbec netušila, že je v sobě mám.

Pamatuji si ten pro mě šokující dialog dodnes: Terapeutka se mě jen tak neutrálně zeptala, jaký mám názor na ženy. Odpověděla jsem – opět jen tak společensky – to, co jsem v této souvislosti předtím často prohlašovala: že osobně jsem velmi ráda, že jsem ženou a ne mužem, a že muže kvůli jejich zranitelnosti spíš lituju, než abych jim záviděla, a feministky že nechápu. Oč bojují, když je tak pěkné být ženou? Když toho tolik v sobě mají? Ženy  mají spoustu úžasných vlastností, které v sobě objevovat mi stále dělá radost.

A pak se terapeutka  zeptala: A co v řídící funkci?

A já – ke svému úžasu – řekla: Tam je to jinak.

V čem konkrétně?“ zeptala se terapeutka.

A to se mi už měnil hlas i výraz – oboje bylo mnohem hrubší – s takovou hrubostí a tvrdostí v sobě jsem se setkala poprvé – a já důrazně prohlásila to, co jsem vůbec netušila, že si myslím:

Protože ženy jsou slabé; se vším a ve všem se moc patlají; hrozně dlouho jim trvá, než se pro něco rozhodnou. Donekonečna zvažují, pořád všechny litují, vciťují se, bezradně sedí na zadku, kvákají a skutek utek. Nechají si do všeho kecat, podlehnou kdejakému ráznějšímu chlapovi a … – moje ruce tvrdě gestikulovaly, mluvila jsem jak ten nejodpornější macho, občas i jako ideolog extrémní pravicové strany, a nebyla jsem k zastavení.

Terapeutka mi do toho zkusila skočit: Nevadí vám, že o tom mluvíme takhle veřejně, před lidmi?

A já se podívala po kruhu mých kolegů (terapeutů, před kterými jsem měla předtím takový respekt, že jsem se jim o přestávce vyhýbala.) A sjela jsem je pohrdavým pohledem… Nevěděla jsem, že se umím tak pohrdavě koukat. A řekla jsem terapeutce hrubým, povýšeným hlasem plným zhnusení: Prosím vás – před těmahle …?! – Tsss ….

Můj celoživotní strach z autorit a z neznámých lidí, který jsem do té doby tak dobře znala, byl v tu chvíli pryč. Jen jsem odkudsi z dáli v sobě slyšela zoufalý ženský hlas, jak naléhá: Drž hubu! Proboha drž hubu! Budeš mít průser! Znemožníš se! – Měla to marný ta vnitřní žena. Nevěnovala jsem jí pozornost.

Později se terapeutka zeptala toho mého vnitřního patriarchy: Koho chráníš?

A já jsem – opět ke svému překvapení – řekla: Někoho za zavřenou bránou hradu. Chráním ty dveře, za kterými je. Jako žoldnéř. Jako stráž.

A terapeutka se zeptala: Pustíš mě k němu?

A já jsem vyhrkla dřív, než jsem stihla přemýšlet: V žádném případě! K němu nikdo nesmí!!

A ona – velmi zdvořile a opatrně: A co by se stalo, kdyby se někdo pokusil ty dveře otevřít?

A můj hlas se znova změnil; zněl jak ocel, když jsem jí řekla: Zabila bych ho. – A myslela jsem to naprosto vážně.

___________________________________________

Setkání s Nicem

V mé ordinaci se občas některé z vnitřních osob samy objeví a povídají si s námi buď skrz mě nebo skrz klienta (velmi zajímavá je například práce s Nicem, tj. s něčím, co může být kolem člověka, který na mou otázku po tom, co zrovna cítí, odpovídá Teď zrovna nic).

Můj způsob práce s klienty je založen na tom, že vždy znova čekám, co se objeví samo: někdy (ne příliš často) jsou to Voice dialogue, ale jindy úplně jiné modely, které má člověk v sobě a které mu mohou pomoci v řešení problému, se kterým přišel. Jako by vnitřní svět člověka ukazoval jemu i mně další a další roviny.

Příkladem, jak se při mojí práci s klienty prolínají Vnitřní hlasy s jinými rovinami skrývajícími se hluboko v podvědomí, může být epizoda z terapeutického rozhovoru s jednou mou kolegyní:

Rozhořčeně říkala: Lidi si neváží toho, co mají. Pořád si na něco stěžují, pořád si sami přidělávají starosti. Ti by se dokázali trápit, i kdyby jim vůbec nic nebylo! Vždycky by si našli důvod, proč skuhrat!

Aniž jsem tušila, co vyvolám, jsem se jí zeptala, kdo to je, kdo se v ní tak rozčiluje, a kde je v prostoru místnosti.

Řekla: Tady naproti. Stojí tady naproti a má takhle rozpřažené ruce.

Požádala jsem ji, aby si na to místo a do stejné pozice stoupla. Když to udělala, objevily se jí v očích slzy. Řekla: Cítím bolest. Bolest a bezmoc. A po chvíli dodala: Já těmi pažemi někoho zadržuju. Nějaké lidi. Aby nemohli sem dopředu. Nechci je sem pustit.

Proč to děláš?, zeptala jsem se.

Ona se zamyslela a řekla: Nechci je pustit k té, co leží na zemi.

Kde leží?

Tak dva metry přede mnou.

A kdo to je, ta ležící?, zeptala jsem se.

To opravdu netuším.

A můžeš si na tu zem do té polohy lehnout?, navrhla jsem. V duchu jsem čekala, že kolegyně zjistí, že na té zemi leží někdo mrtvý; často to tak totiž bývá.

Kolegyně si lehla. Chvíli hledala přesně to místo a tu polohu. Pak ztichla a dlouho jen tak ležela naznak, s tichým úsměvem v klidné, zjasněné tváři, ruce opět rozpřažené, ale tentokrát zcela uvolněně.

Po chvíli ticha jsem se zeptala: Kdo jseš?

Mlčela dál. Zdálo se, že mě nevnímá; že vůbec nespolupracuje.

Zeptala jsem se tedy: Jsi mrtvá?

Ona zavrtěla hlavou. A pak řekla – velmi vyrovnaně: Ta, co zadržovala ty lidi, tam pořád stojí. Vnímá jenom mě a nechce ty lidi ke mně pustit. Brání mě. To je její úkol. Visí na mně očima. Přitom vidí jenom mě a moje nohy. Zajímají ji jenom moje nohy – jejich dolní část.

Znova jsem se zeptala: Kdo jseš?

A ona se jen usmívala a tiše dýchala – vůbec se nesnažila vyhovět mému naléhání. Teprve po chvíli řekla: Já jsem teď naprosto šťastná. Jenom tak jsem. Prostě si tady tak ležím… a trvám… a mám v sobě hluboký klid. Nic mě z něj nemůže dostat. – Pak se zamyslela: Já jsem asi ten klid sám.

A co ta druhá?,zeptala jsem se.

Ta mě brání před těmi lidmi, řekla zasněně kolegyně. A dá jí to pěknou fušku.

A to ti jí není líto? Za to, co pro tebe dělá? zeptala jsem se poněkud vyděračsky.

Kolegyně řekla: Ne. Já jsem prostě v klidu. – Ani hlas se jí nezachvěl. Prostě se o svou nešťastnou část vůbec nestarala.

Tak jsem to zkusila já: A co by chtěla ta, co tě brání? – Prosím, ať udělá, co potřebuje.

A kolegyně ležící na zemi hlásila: Okamžitě si dřepla k mým kotníkům a chytla se jich.

Vadí ti to? zeptala jsem se.

Ne, vůbec ne. Jsem pořád stejná, naprosto spokojená.

Ale to ona musela přestat držet ty lidi, když si k tobě dřepla, řekla jsem.

To asi jo, řekla kolegyně a pokrčila rameny.

A vadí ti to?, zeptala jsem se. Bojíš se jich? Jdou k tobě?

Kolegyně mě ani neuznala za hodnou odpovědi. Něco pozorovala; klidně, ale soustředěně. Pak řekla: Lehla si mi na břicho. Cítí úlevu. Usíná.

A co ty? zeptala jsem se.

Já? – Já nic. Jsem pořád v klidu. Pořád stejná, stejně šťastná. Vůbec mi nevadí, že na mém těle leží někdo, kdo je velký jako já. – Ale teď se zmenšuje. Pořád. – Její řeč se zpomalovala, jak hledala vhodné vyjádření pro to, čeho byla plná. – A jakoby už neleží na mně, ale je ve mně, v mém břiše. Jako plod dítěte – taková zahnutá… Jako ten zárodek. Plave. Je stále menší, mladší. Jako by se vracel ke svému počátku. A já jsem… všude kolem ní. Já jsem velká… jak celá Země. – Přestávky v řeči byly stále delší: Celé mé vnímání je horizontální… Jako bych byla rozprostraněná na všechny strany… Jako taková nekonečná pláň… Jako nějaká Matka. Jen tak si tady jsem… Trvám. Celé věky.

Zeptala jsem se: A co ty lidi, před kterými tě ta druhá hlídala? Nebojíš se jich, když ona tě teď nehlídá?

Kolegyně po chvíli vzdychne, jako by se trochu vzbudila z té pomalosti, a říká: Ona bojovala s těmi lidmi o svůj klid. Ale já jsem její klid. Jsem klid sám a trvám jak Země. Mě nic z míry nevyvede. To jenom ona je vyvedená z míry.

Co tedy potřebuje? zeptala jsem se. Kolegyně na zemi se jen usmívala.

A já jsem si v duchu vzpomenula: vždyť přece když jsem žádala, ať ta druhá udělá, co potřebuje, tak ona se přestala starat o ty lidi, dřepla si a chytla se Klidu za kotníky… Pak si do něj lehla, prolnula do něj a plavala v něm jak plod v děloze…

V tu chvíli kolegyně ležící na zemi klidně řekla: To já jsem její ochranou. Když přijde, dám jí prostor sama v sobě. Ale musí přijít.

Vzpomněla jsem si: ten plod v děloze se ale stále zmenšoval, jak se zárodek vracel ke svému počátku… Zeptala jsem se proto: Jseš smrt?

A kolegyně po chvíli řekla: Taky. Ale nejen. Jsem náruč. Jsem prostor. Jsem všechno. I pro tebe.