Jde o to, zda je vůbec oprávněné, aby si člověk zoufal nad svou vlastní nedokonalostí a nedostatečností.
Musíme si položit otázku, zda může být dočista bezcenný člověk, který poměřuje své bytí tím, co má být, tedy který sebe samotného poměřuje ideálem.
Není tomu spíše tak, že právě ta skutečnost, že si dokáže sám nad sebou zoufat, ho také jaksi ospravedlňuje a do jisté míry vlastně odnímá jeho zoufalství oprávněnost?
Mohl by vůbec být svým vlastním soudcem, kdyby byl tak dočista bezcenný, že by si ideálu nevšímal?
Nepotvrzuje právě vzdálenost od ideálu (pokud ji ovšem vnímá), že se tomu ideálu tak docela nezpronevěřil?
(Viktor E. Frankl, Být znamená být odpovědný)
