Homeopatie

Homeopatie je schopná léčit tělesné i duševní potíže, často i tam, kde oficiální medicína a psychoterapie nedokáže pomoci. Homeopatie vychází z toho, že každý člověk prošel od svého narození dodnes řadou stresujících situací, na které mohl reagovat bezděčným vytvořením určitého “bludu”:

Ne ve smyslu psychiatrickém! – Hovoří-li homeopat o vašem bludu, nedomnívá se, že jste blázen. Že máte v hlavě blud, zní možná poněkud líp než že tam máte brouka či že jste si kdysi vykonstruoval pitomost, kterou se teď necháváte svazovat bez ohledu na to, že ta pitomost je jen ve vaší hlavě. 

Všichni máme v hlavě spoustu pitomostí, tj. “bludů”; nevědomých vět, které negativně ovlivňují náš život:

“Když nebudu dost dokonalý (pracovitý, ústupný, laskavý, hezký atd.), nebudou mě mít rádi. Kdo? Všichni. Přijdu o všechno. Musím se hodně snažit. Ale jednou se to stejně provalí, protože jasně vím, že to nemůžu dokázat, být pro všechny dost dobrý. Znám se. Jsem slabý, nemožný, ošklivý, hloupý. Nakonec to o mně zjistí každý. A zavrhne mě. Jako obvykle.”

 Jde o jakýsi podvědomý bludný kruh – o chybný názor na vhodné řešení bolestivé situace; o názor, který  vyvolává další bolestivé situace, které ho potvrzují v jeho správnosti:

•  Je nebezpečné věřit lidem; vždycky tě nakonec zklamou.
•  Aby mě měli rádi, musím být hodně pracovitý. Lásku si musím zasloužit.
• Život je tvrdý a aby ho člověk přežil, musí být taky tvrdý apod.).

A tak se člověk snaží:

• nevěří lidem a oni ho znova a znova zklamávají. Znova a znova má důkaz o lidské špatnosti.
• pracuje ze všech sil, ale stejně je to málo, aby ho měli dost rádi. Jako by mu láska unikala mezi prsty.
• je tvrdý, aby zvládnul život, a jeho střety se životem jsou vážně tvrdé. Takže měl pravdu, ne?

To, co si člověk o svém okolí myslí, děje se. Takovým, jakým ho vidíme; takovým se svět stane.

Koho zajímá proč, může se odvážit podívat sem: Jak uvažují celostní terapie. Pokus o technické vysvětlení nevysvětlitelného. Též protože i homeopatie patří mezi celostní terapie.

Pitomostem, které máme v hlavě a které negativně ovlivňují náš život, se ovšem nevyhneme; vznikají velmi snadno a už ve velmi raném dětství;  některé si zřejmě neseme i z příběhů svých předků, aniž známe konkrétně ty předky a i aniž vědomě známe ty příběhy. A některé z těch pitomostí (v homeopatickém názvosloví „bludů“) mohou souviset možná i s karmou daného člověka, s minulými životy a s Bůh ví čím ještě. 

Ale i náš současný život poskytuje řadu možností k vytvoření „bludu“ – proto nechme karmu v koupelně a vraťme se k bludům našeho současného života. K nějakým barvitým, názorným – aby bylo možno pochopit, jak bludy vznikají. 

Tak třeba: samoobsluha, maminka s dítětem v sedačce nákupního vozíku.

“Koko.“  –  „Ne. Nesahej na to.“ – „Koko?” – “Ne. Máš doma.” – “Ci! Ci-ci-ci!“ – „Okamžitě to tam vrať a neřvi tady. Nedělej ostudu! Že jsem tě s sebou brala…“, syčí maminka. 

Dítě řve, slzy stříkají; to, že se neválí na zemi a vztekle nedupe, je jenom tím, že jeho nohy pevně vězí v sedačce nákupního vozíku. Máma rudne a dělá, že tam není.

 „Co lidi, co lidi? Vypadám jak kráva, která neumí vychovat své dítě…“, myslí si. Pot jí teče po zádech.

Lidi se ohlížejí, prohlížejí si krávu, která neumí vychovat své dítě. „Dneska jsou děsné matky. Fakt děsné. To dřív nebylo. To kdybych já si zkusil, to bych jel. To kdyby si zkusil náš Fanoušek… Ale on by si to nezkusil. My ho máme dobře vychovaného.“

A dítě samozřejmě také “vidí, jak to je”: „Koko nedá! Koko nedá a šyčí. Kouká oklivě. Nemá láda.“ 

Situace nemá řešení. Pořád koko dávat nelze. Rozumné argumenty dítě ve svém bezkokinovém zoufalství nepochopí (a zahanbená maminka jich nemusí být v té chvíli ani schopna).

A záhonek bludů může začít klíčit:

„Mám to marný… Nikdy nedosáhnu toho, co chci…“

„Nezasloužím si to, co chci…“

„Můj milovaný člověk se na mě vykašle…“

„Nejsem milovaný, nemají mě rádi…“

Každý si ty bezděčné, nevědomé, úplně pitomé závěry vytváří po svém – podle svých vlastních neviditelných map. 

Řvoucí batole zmítající se v nákupním vozíku samozřejmě těmito slovy neuvažuje, už proto, že je nezná. Ale jeho tělo cítí. Něco nezachytitelného se v něm změní. A za pár (i desítek) let se to připomene, aniž si člověk pamatuje na trapné situace v samoobsluze.

Třeba tím, že si i dospělý člověk nutkavě a marně všude „vymáhá na světě kokino, které se stále znova ukazuje jako nedosažitelné“: tolik se snaží (o pracovní postup, o peníze, o uznání…) a zas mu to nevyjde a zas ten bezmocný vztek – už se nedá řvát a zmítat se, ale ten pocit zoufalé bezmoci, ten trvá. 

Přitom člověk neví, že si to dělá sám; že jedna jeho ruka sahá po “kokinu” a v tu chvíli se jeho druhá ruka jakoby prodlouží, vezme to kokino a té první ruce s ním cukne, aby na něj nedosáhla. To jsou známé nevědomé procesy: sami si před sebe postavíme překážku a sami ji pak marně zkoušíme skočit.

Matky, které si teď sypají popel na hlavu, upozorňuji, že ochránit své dítě zcela před vznikem takových bolestivých postojů nelze, i kdyby dávaly kokino jak divé (ať už by tím kokinem bylo cokoliv). Každá matka ve výchově něco zkazí – prostě proto, že neví, jak to dělat jinak. To je v pořádku. Patří to do života.

Zcela zajistit, aby bludy nemohly vznikat, prostě nejde. Co lze a co pomáhá, je uvědomit si, že ty bludy, to zaslepení, to zkreslené vnímání reality je výzva: stalo se – a my si toho můžeme všimnout. Všimnout si vlastního zkreslování reality a zkoušet změnit své vnímání. Rozšířit se. Pomáhají k tomu různé metody – včetně tzv. konstituční homeopatie.

Působení zkreslených postojů na psychiku

Soustavy těchto nevědomých bludů, tj. nevědomých zkreslení reality, se ukládají v psychice – a špatné zkušenosti, které tato zkreslení vnímání způsobují, se tam ukládají taky a posilují tyto bludy. Tak se člověk ocitá v bludném kruhu.

Člověk o těchto “bludech” v sobě ani nemusí vědomě tušit, a přesto se podle nich chová: snaží se, ovládá se, polyká své emoce, pracuje do úmoru, je na sebe přísný aj.

A důsledky takového chování se hromadí; jako když si každý den uložíte na hromádku jeden špičatý kamínek. I důsledek je totiž něco konkrétního, byť to zpočátku nemá fyzickou podobu. Někde to prostě zůstává a nasčítává se.

A když je toho hodně, provalí se to: do bolesti – psychické či fyzické – či do fyzické nemoci. Do žaludečních vředů, do srdeční arytmie, do vysokého tlaku… – Do něčeho, co –  narozdíl od toho zkresleného postoje vůči realitě – je jasně vidět.

Ale pod tím, co je vidět jasně, se skrývá ten neviditelný důvod. Hromada neviditelných kamínků – důsledků toho bludu – toho zkresleného názoru, skrz nějž jsme celá léta vnímali svět. Ten blud dělá ze světa stresové místo – a když to dělá dlouho, vyvolá duševní a později tělesné obtíže.

Nemoc tedy není něco, co se nám stalo, co přišlo zvenčí, ale něco, na čem jsme se obvykle i my sami bezděčně podíleli – svým nevědomým trváním na určitých zkreslených, tísnivých postojích.

Uzdravování pomocí homeopatie

Cestou k uzdravení není – narozdíl od postupů klasických – léčení těchto nemocí, ale léčení těch postojů (myšlenkových vibrací), jejichž dlouhodobým opakováním nemoci vznikly.

To se děje podáváním určitých přírodních látek, tak absolutně zředěných, že ovlivňují člověka právě už jen v řádu vibrací.

Léčí se stejné stejným (řecky homoios = stejný): podává se ten lék, který vibruje (tj. “vlní se”) způsobem odpovídajícím vibracím člověka zajatého v určitém bludu (a tudíž nemocného určitým způsobem). Rezonuje s nimi.

Zjedodušeně se dá říct, že vibrace homeopatického léku se najde se  stejnými (“homoios“) vibracemi bludu na psychické úrovni, spojí se s nimi, a to je obě strhne z  nevědomí do mysli či do těla.

To nemusí být vždycky příjemné  (s tím souvisí tzv. homeopatické zhoršení), ale tělo se s nimi konečně může vypořádat  a nemoc se přestane vracet, protože přestává mít svou příčinu – to konkrétní destruktivní vlnění nějakého stresujícího názoru na svět bylo strženo do těla a do vědomí a zde vyléčeno. Kamínek brzdící soukolí se konečně uvolnil a ze soukolí vypadnul.

Projevy kamínku uvolňujícího se z nevědomého soukolí mohou probíhat na nejrůznějších úrovních; proto se homeopat někdy tak podrobně ptá, co se dělo po podání léku – a zajímají ho nejen tělesné příznaky, ale i sny, emoce, psychické stavy, příběhy, které se člověku začaly dít.

Homeopaticky se dají s úspěchem léčit i kojenci a zvířata, což zpochybňuje názor, že podstatou působení je sugesce a placebo.

Jak která látka vibruje – čili s jakým bludem je spojena a jaké tělesné symptomy dokáže u zdravého jedince vyvolat (a tudíž u nemocného jedince vyléčit), zkoušejí dobrovolníci, kteří danou (velmi zředěnou) látku naslepo užijí a pak si všímají tělesných i psychických příznaků, které to vyvolalo.

Příznaky se hlásí, sepisují, a dávají se dohromady ty, které se hodně opakují u většiny dobrovolníků, kteří užili zkoušený lék.

Otcem homeopatie je S. Hahnemann (1755-1843), který měl ten nápad a trpělivost ředit (tj. potencovat) léky až do té míry, v níž začal být lék tím účinnější, čím byl zředěnější.

Odborné diskuse mezi zastánci a odpůrci homeopatie

Diskuse mezi homeopaty a tvrdými zastánci klasické medicíny jsou vedeny na dálku i na blízko, oficiálně i v soukromí, nahlas i písmem, píšou se knihy a svolávají kongresy, na nichž se zapáleně prská. Trvá to roky a je to vášnivé a dramatické jak hudba k filmu.

Hudbu k filmu tady zmiňuju a dokonce zde její pomocí  podbarvuji odbornou diskusi dvou znesvářených stran úmyslně; využívám ji totiž jako poněkud provokativní pomůcku umožňující aspoň trošku si představit možnosti působení vibrací v tomto světě. 
Hudba k filmu je totiž stejně jako každá hudba určitým souborem vibrací. 
A speciálně hudba k filmu, tedy k něčemu, co je předkládáno divákovi jako určitý obraz reality,  svými vibracemi výrazně ovlivňuje to, co divák ve filmu uvidí,  co a jak v něm bude prožívat a co si o tom všem bude myslet. 
A když se s hudbou k filmu navíc setká ve zde uvedené, velmi specifické podobě (viz scénické poznámky), o to větší má příležitost nechat na sebe působit logiku zde popsané debaty,  v níž už se desítky let k mé velké lítosti do krve hádají strany, které mají společné cíle a společné srdce, společný soucit s nemocnými lidmi a společnou touhu je vyléčit - totiž lékaři a homeopati.

Tedy v takové odborné diskusi stojí na jedné straně  VĚDEC, či aspoň LÉKAŘ, který aspoň šest let studoval lékařskou vědu, což není snadné). Rozhodně tam stojí člověk, který je na svém místě a který uvažuje jasně a logicky a o své jasné a logické pravdě je přesvědčen. A k tomu přesvědčení nedošel jen tak hogo foto, ale usilovnou prací a vědeckým studiem. Žádné výmysly, ale usilovná a systematická práce.

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: housle pizzicato / – tj. “ostře a čistě brnká, někdy jemně, někdy hlasitěji”/.)

Každý člověk, který je o své pravdě přesvědčen podrobným a namáhavým studiem a teď se musí dívat na to, jak ostatní nechápou ani ty nejzákladnější, jasné věci, mívá tendenci zvyšovat hlas; tedy i VĚDEC (či aspoň LÉKAŘ; atestace a to všechno) argumentuje poněkud zvýšeným hlasem:

VĚDEC: Když dám nějakou látku do vody, tak tam je. A když tam je, když tam opravdu existuje, tak fungovat může. Co existuje, to má moc. Například moc léčit, někdy. Ale takový homeopat nasype pár zrníček soli do rybníka vody, z toho rybníka pak nabere lžičku vody, naleje ji do dalšího rybníka, odtud nabere další lžičku vody a dá ji někomu jako lék vyrobený ze soli! Vždyť tam ta sůl není! Vždyť tam dávno není ani jediná molekula té soli!  – A když někde něco není, jak to tam může fungovat? Když to tam není? Jak na člověka může působit sůl, která tam není? Když něco někde není, tak to tam taky nemůže fungovat, no ne?! Co neexistuje, to žádnou moc nemá!

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: housle crescendo /tj. “s přibývající silou”/.)

A na druhé názorové straně stojí HOMEOPAT. Ten také uvažuje jasně  a logicky – samozřejmě. 

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: příčná flétna – trylky.)

Jen jeho logika se ubírá hodně jinými cestami. A taky je o své pravdě přesvědčen.  A jako člověk přesvědčený o své pravdě taky zvyšuje hlas:

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: vpadají hoboje – deliberato /tj. “odhodlaně”/)

Správně! Ta látka v té vodě skutečně už není. Ale byla tam. Dřív! Ha! A o to jde!

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: velký buben. Třikrát.)

VĚDEC: ztichne nad tou nehorázností; vždyť ten člověk je blázen… Blázen, podvodník, hlupák. Pak se VĚDEC tiše rozzuří.

 (scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: A solo, a bocca chiusa /tj. “sólo, se zavřenými ústy./)

HOMEOPAT, nevázán ve svém jazyce tvrdou řeholí vědy, si dovolí použít poetičtější jazyk. 

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: pikola – delicatissimo /tj. “velmi jemně”/.) 

HOMEOPAT: Víte, když tam v té vodě ta látka ještě byla, tak té vodě něco pověděla. Změnila ji. Změnila její vibrace. Ředěním v další a další vodě zmizela i poslední molekula té látky, ale ta voda si to pamatovala, tu látku! Voda je nosič, voda má paměť! Voda je živá! Ty vibrace v ní zůstaly. A ty vibrace té látky, která v té vodě už dávno není, léčí. Ví Bůh, jak to ta voda dělá – protože zde funguje ještě jeden paradox: čím míň té látky v té vodě je – tj. čím je to zředěnější, tj. čím víc ta původní látka v té vodě není, tím lék funguje silněji.

Homeopat se zatetelí radostí, jak to pěkně a srozumitelně podal, ten princip. 

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: pikola – trylky)

VĚDEC: trne. Podání mu vůbec nepřijde jako pěkné a srozumitelné. On zasvětil celý svůj život nemilosrdnému prověřování hypotéz; kolik nádherných myšlenek musel on i jeho kolegové zahodit jen proto, že je nebylo možno objektivně dokázat opakovaným, metodologicky čistým vědeckým experimentem! A tady někdo žvaní, že voda si s látkou povídá…! Mluví o vibracích, které nikdo nikdy neviděl, a vůbec mu to nevadí… – A nikdo mu to nezatrhne, nikdo to nezakáže! Nikdo!! Nikdo!!

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: tympány. Dvakrát.)

Ale vědeckost opravdového VĚDCE, jeho snaha o objektivní pravdivost, ho nutí uznat věci, které jsou zjevné. A to množství pacientů, kteří hlásí, že jim homeopatie pomohla, je opravdu značné, ve vědeckém jazyku nenáhodné, vědecky prokazatelné. To znamená, že homeopatie zřejmě opravdu někomu pomáhá. Teď jde ale o to, čím. 

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: klarinet sólo – prudentemente – opatrně)

Rozhodně to nemůže být tím, co nějaká látka nakecala vodě, než z ní odešla (Hele, vodo, já teď musím pryč, ale když bys náhodou mluvila s tak a tak nemocným člověkem, tak mu vyřiď, že ho pozdravuju a že jeho nemoc je způsobena tím, že zůstal stát ve svém žalu a odmítá se ho pustit a jít dál…) – To je nesmysl. To musí být jinak.

A  VĚDEC prohrábne své vědecké znalosti a pak sugestivně promluví o sugesci:

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: varhany andante, a passo a passo – tj. krokem, krok za krokem)

VĚDEC (LÉKAŘ): Pacient si bere bílou kuličku, v níž už žádná látka (kromě cukru, aby se to dalo příjemně cucat) není, takže to nemůže léčit víc než kulička cukru. Ale pacient přitom věří svému homeopatovi. A víra, jak víme, hory přenáší. Všichni známe placebo. A bodejť by to nepůsobilo, když navíc homeopat – na rozdíl od dnešního pojišťovnami uštvaného lékaře – má na pacienta čas, který pacient potřebuje! Homeopat svého pacienta podrobně, v klidu vyslechne (bodejť ne, za ty peníze, bez pojišťovny za zadkem…), vyptává se podrobně na tolik maličkostí, že pacient získá dojem, že konečně našel někoho, kdo má opravdu zájem mu pomoci; někoho, u koho je v dobrých rukou. Uvěří tomu – a sám si tím dá další sugesci. A sugesce k sugesci a úspěch se dostaví, že?

To HOMEOPAT nemá rád – mluvit v tomto případě o sugesci.

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: trubky – amarente , tj. hořce)

HOMEOPAT: Jaká sugesce?! – A co kojenci!? Čím je dítě mladší, tím snáze na něj homeopatické léky zabírají! Copak můžu něco nasugerovat kojenci?! – ‚ťuťuťu, tady máš na lžičce rožpuštěnou kuličku, ona tě žbaví ekžémku … !?´

Že by sugesce matky?, navrhuje VĚDEC. – Matka je důležitá osoba, a když takto důležitá osoba pod homeopatovou sugescí změní konečně své chování…

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: harfa – amoroso, tj. zamilovaně)

Ale že by na ekzém zabrala pouhá změna chování? –  To přece taky není možné. Ne dost vědecké. Ne dost dokazatelné.“– Dobrý VĚDEC se zamyslí.

(scénická poznámka“ Hudba k filmu /podkres/: fagot – pensieroso – zamyšleně)

Ale HOMEOPAT už je k neudržení: A psy! Taky jsem léčil psy, abyste věděl, a kolega i koně, a dokonce i hospodářská zvířata v zemědělském podniku! To asi zblbnul všechny zemědělce, že to pak těm kravám vysvětlili, kudy ke zdraví, ne!?

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: první pozoun sólo appasionato, pressante – vášnivě, naléhavě.

Ostatní pozouny se přidávají. Rubato, později crescendo.

Z dálky se následně přidávají tuby. Interrogando, questionando – tázavě.

V závěru diminuendo – zeslabování)

Ale diminuendo tentokrát nevede k závěru.

Protože VĚDEC (LÉKAŘ): To bych ty krávy musel vidět, a taky co jste jim dával. Máte to metodologicky podchycené? Můžete to dokázat? Opakováním aplikace tohoto konkrétního léku u jiné krávy nemocné toutéž nemocí?!

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: Sólo tuba – pesante, tj. těžce, s váhou) 

 Ale to homeopat nemůže.

Je dotčen a jakožto dotčený subjekt nemůže vést objektivní debatu o metodologii.

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: housle piangendo – plačtivě, precipitozo – útočně, překotně)

HOMEOPAT: A kytky! To zabírá i na kytky! To bude určitě tím, že se jim – za ty peníze – věnuju tak dlouho, jak potřebují; že je účastně vyslechnu a namluvím jim, že jim lék zabere: Milý asparáguse, tak jak dlouho už máš své potíže, řekni mi o nich všechno, neboj, mám na tebe dost času, copak tvoje babička? A máš rád čokoládu?

VĚDEC: Mlčí, protože se nemůže zbavit pocitu, že homeopat mu bůhvíproč bere jeho part, takže chvíli nemá co říci – homeopat to říká za něj – ale na vítězství to nevypadá ani pro jednu stranu.

(scénická poznámka: Hudba k filmu /podkres/: závěrečná kakofonická polyrhytmie, cluster, atonalita ústící do bezradného ticha v závěrečné Fermatě, a pak dost, zase až do příští odborné debaty.)

P. S.: Všimli jste si, jak tato propracovaná filmová hudba, hned jemná, hned zase bouřící, zásadně ovlivnila vaše vnímání celé této odborné debaty, potažmo celého světa kolem vás? Tuto změnu vašeho vnímání způsobily právě vaše vibrace! 

Ale i kdyby byl homeopat schopen dál vést klidnou debatu, tak vědecké důkazy a odůvodnění výsledků své práce stejně podat nemůže. Protože na určitou nemoc zabere u každého pacienta jiný lék, resp. jiná sestava homeopatických léků, a navíc ještě v jiném pořadí.

Proč? Protože cesta, kterou se určitý pacient ke své nemoci dopracoval, byla jiná než cesta jiného pacienta, byť i ten došel nakonec ke stejné nemoci.

A ven, zpátky ke zdraví, se každý člověk taky dostane jinudy: cestou zcela individuální.

A když je něco tolik individuální, nedá se z toho udělat ověřitelný, tj. přesně opakovatelný, tj. vědecký experiment. Takto individuální cesty se nedají aplikovat stejným, mechanickým způsobem na hodně lidí.

Pro homeopata je každý pacient jedinečný tvor složený z mnoha cest. A on s ním jde jeho osobní cestou od nemoci ke zdraví, stále znova překvapován jeho reakcemi, na které se vyptává na kontrolách (co se u pacienta objevilo po podání léku, co se změnilo v rodině, jaké měl sny, co se stalo od té doby v jeho životě…).

Ty všechny informace jsou pro homeopata cestou k pochopení, kudy, tj. skrz jaké další léky (resp. skrz jaké další objevené „bludy„) má pacienta zpátky ke zdraví vést. Stále znova, po kouskách s pacientem a podle pacientových konkrétních reakcí, hledá další kus cesty.

A tak takováhle debata mezi klasickou, vědeckou medicínou a homeopatií nemá řešení: žádná strana nemůže tu druhou přesvědčit o jediné pravdivosti svých argumentů; protože každá z nich vidí svět jinýma očima a má na jeho zkoumání jiné nástroje.

Takže podobné vyčerpávající diskuse pokračují a jsou nekonečné, protože logika obou stran se nikdy nepotká. Každá strana – VĚDEC i HOMEOPAT  – se dívá při hledání pravdy jiným směrem; hledí tam upřeně a jejich snaha je korunována úspěchem – svou pravdu nacházejí oba.

Ale ne pravdu té druhé strany, protože ta tam není. Pravda té druhé strany je tam, kam upřeně kouká ta druhá strana.

A ani jedna strana nemíní od své pravdy uhnout pohledem.

Protože kdo ví, co by se stalo, kdyby uhnula a podívala se někam jinam. Mohla by třeba jako pravdu najít něco, co jako pravdu najít snad ani nechtěla.

A to člověk nemá rád. Člověk rád nachází tu pravdu, kterou najít chtěl; takové pravdy mu dodávají jistotu – tu jistotu, o kterou mu při tom hledání jde.

A daří se mu to. Proto je na světě tolik zásadních a neochvějných pravd, za které jsou lidé ochotni položit život.

Naštěstí v poslední době se klasičtí lékaři pouštějí do studia homeopatie, a i sami podstupují homeopatickou léčbu. Jejich touha pomoci svým pacientům a nalézt co nejobjektivnější pravdu je vede i k ochotě podívat se i na to, co je tak těžko přijatelné. V těchto lékařích se pak spojuje klasická i homeopatická medicína a každá z nich zasahuje tam, kde ta druhá nemůže.