Když je člověk povídavý, tak povídá; co jiného může dělat, když je povídavý? Povídá si sám pro sebe, povídá nahlas, povídá nahlas sám pro sebe. I když povídá pro druhé, vlastně si vždycky povídá pro sebe. Vyjasňuje si svůj názor o tom, co je svět. K tomu mu povídka slouží.
Někdy si může zachytit ten hlas v hlavě do písemné podoby – zapsat, co mu ten hlas říká – ať už s ním mluví nahlas nebo potichu.
A když si to zkusí zapsat a vidí tvar toho, co řekl, může s tím tvarem něco udělat, dát mu řád. Vytnout z přímky povídání úsečku, která má začátek a konec. Tady něco přidat a tady ubrat, tady vykroužit a tady udělat ďůlek.
A tak se z kusu povídání stane povídka. Ta otevře oči, prohlídne se, opráší si smítka, škytne a pak se začne ve světě nějak chovat. Někomu se to líbí, někomu ne. Jí je to jedno. Jednou je tady – a každý pocestný, který se s ní potká, si o ní může myslet, co chce; tím si ten pocestný sám dál vyjasňuje svůj vlastní názor o tom, co je svět. K tomu povídky lidem slouží.
Tady je prostor, v němž jsou různě rozmístěny povídky Nadi Verecké. Náhodní pocestní tu narazí vždy jen na jednu povídku. Až se sem vypraví příště, potkají tu další. Povídky mění svoje místa, takže pokud by se nějaký pocestný chtěl k určité povídce vrátit, mohl by dlouho bloudit, než by ji tu našel.
