Jak vypadá filozof?
řekl Bruta. Tedy když se nekoupe,
dodal.
Hodně přemýšlí,
odpověděl mu Om. Hledej někoho se
soustředěným, napjatým výrazem.
Obklopilo je město Efebe. Štěkali psi. Někde zamňoukala kočka.
Všude zněl chór těch slabých příjemných zvuků, které naznačují, že
kolem si lidé žijí své životy.
Pak se rozletěly jakési dveře a ozval se dutě zvonivý zvuk, jaký se
může ozvat, když někdo někomu rozbije o hlavu poloprázdnou amforu s
vínem.
Z dláždění, kam nepříliš měkce dopadl, se sbíral hubený muž v tóze
a vrhal ošklivé pohledy na dveře, které se mezitím zavřely.
Říkám vám, slyšíte, že omezený intelekt nemůže srovnávacím
způsobem nikdy dosáhnout absolutní pravdy věcí, protože pravda,
abyste to věděli, byvši ve své podstatě nedělitelná, vylučuje
pojmy jako ´více´ či ´méně´, takže přesnou mírou pravdy nemůže být
nic jiného než pravda sama. Vy prevíti,
dodal.
Odněkud z budovy se ozval hlas: Vážně? Kecy!
Stařík si Bruty vůbec nevšímal. S vynaložením všech sil vyviklal
jednu dlažební kostku z chodníku a potěžkal ji v ruce.
Pak rozrazil dveře a vtrhl zpět do domu. Zevnitř se tlumeně ozval
zuřivý výkřik.
Ach. To je filozofie,
řekl Om.
Bruta opatrně nahlédl dveřmi dovnitř.
Ve velké místnosti se dvě skupiny velmi podobných mužů pokoušely
udržet od sebe dva ze svých kolegů… Oba rádoby zápasníci na sebe
vrčeli, dělali obličeje a snažili se uniknout.
(Terry Pratchett – Malí bohové)
