Slunce se blížilo k obzoru.
Nejkratší život na Zeměploše žily jepice, stvoření, kterým se to zřídkakdy podařilo natáhnout přes dvacet čtyři hodiny. Dvě z nejstarších poletovaly bezcílně sem a tam nad vodou pstruhového potoka a probíraly s několika mladšími členy večerního líhnutí historii.
„Jepice teď už zdaleka neuvidí slunce, na jaké byly zvyklé,“ řekla jedna z nich.
„To máte pravdu. Jó, za starejch dobrejch hodin, to bejvalo slunce! Bylo překrásně zlatožlutý. Ne jako tohle laciný červený zboží.“
„Taky bývalo výš.“
„To teda bejvalo. To máte pravdu.“
„A nymfy a larvy měly k jepici alespoň trochu úcty.“
„Jó, jó,“ přikyvovala druhá jepice horlivě.
„Já si myslím, že kdyby se mladé jepice v současných minutách chovaly jenom trošku líp, měly bychom slunce jako za starých hodin.“
Mladší jepice jim vychovaně naslouchaly.
„Pamatuju si hodiny,“ začala jedna ze starých jepic, „kdy tady všude, kam jepice dohlédla, byla pole.“
Mladší jepice se rozhlédly kolem.
„Ale ona jsou tu pořád pole,“ nadhodila jedna z nich po chvíli opatrně.
„Jenže já pamatuju, že to byla lepší pole,“ prohlásila ostře stará jepice.
„Jó, jó,“ přikyvovala její družka. – „A pásla se na nich kráva!“
„Bodejť! To je ono! Na tu krávu si dobře vzpomínám! Stála zrovínka támhle. Nějakých – no – čtyřicet padesát minut. Byla hnědá, to vím přesně!“
„V těchhle hodinách už takovou krávu neuvidíte.“
„V těchhle hodinách už neuvidíte žádnou krávu.“
„Co je to kráva?“ zeptala se jedna z nově vylíhnutých jepic.
„Vidíte?“ ušklíbla se starší triumfálně.
„To jsou celá ta moderní efemeroptera.“ – Pak se odmlčela. – „Co jsme to dělaly, než jsme začaly mluvit o slunci?“
„Poletovaly jste bezcílně sem a tam nad vodou,“ napověděla jedna z mladších jepic. – Alespoň tak to podle jejího názoru vypadalo.
„Ne, ještě před tím.“
„Hm… vyprávěly jste nám o Velkém pstruhu.“
„Aha, ano. Správně. Velký pstruh. To je ono. – Tak podívejte, když budete celý život poctivé a hodné jepice a budete pěkně bezcílně poletovat nad vodní hladinou -“
– A chovat se slušně ke starším a chytřejším –
– Ano, a chovat se slušně ke starším, pak máte velkou naději, že Velký pstruh –
Chňap. Chňap.
„Co udělá?“ zeptala se jedna z mladších jepic.
Odpověď se neozvala.
„Co pak udělá Velký pstruh?“ zeptala se jiná jepice nervózně.
Pak se mladé jepice zadívaly na soustředné kruhy, které se rozbíhaly po vodní hladině.
„Svaté znamení!“ řekla další jepice. – „Pamatuji se, že o tom jsem slyšela vyprávět! Velké kruhy na vodě! To je znamení Velkého pstruha!“
Nejstarší z mladých jepic zamyšleně pozorovala vodu. Začala si uvědomovat, že jako nejstarší přítomná jepice má teď ona právo vznášet se nejníže nad hladinou.
„Říká se,“ začala mladičká jepice, která se vznášela v nejvrchnější vrstvě hustého roje, který se trhaně pohyboval sem a tam, „že když pro vás přijde Velký pstruh, odeberete se do země, která přetéká… přetéká…“ – Jepice nenalézala slov. „Přetéká vodou,“ dokončila kulhavě.
„To by mě zajímalo,“ řekla nejstarší jepice.
„Musí tam být opravdu nádherně,“ uvažovala nahlas ta nejmladší.
„Oh? Proč myslíš?“
„Protože se odtamtud nikdo nechtěl vrátit.“
(Terry Pratchett, Sekáč)
