Seděli na stráni za vesnicí a pozorovali holuby. Nebe bylo modré odpoledním světlem. Holubi létali v hejnech.
„Vidíš, jak se ztrácejí?“ řekl. – „Nejlepší je, když letí rovnou dopředu, přímo na Polanku. Zmenšují se, až jsou z nich tečky, a pak rázem zmizí. Propadnou se do nicoty,“ řekl. – „Nejsou.“
Chvilku bylo ticho.
„V nicotě přestává být holub holubem,“ dodal. – „Ztratí se. Není.“
„Ale v Polance se tím holubem znova stane. Protože se z té nicoty vynoří,“ namítla. – „Tam nebyl, ale tady je.“
„Jo. Přesně jako já,“ pomyslel si. – „Přesně jako já.“
(N. S., Příběhy)
