Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
(Kniha Genesis, druhá kapitola)
Pozn. N: V.: Vypadá to jako plané či nesmyslné vyhrožování, tenhle řádek šestnáct a sedmnáct z Knihy Genesis, ale staré knihy, tj. knihy, kterým se podařilo přežít tisíciletí, hovoří velmi hlubokými obrazy. A toto je stará kniha.
Dá se říci, že v těchto dvou řádcích mluví Genesis o smrtelném a nesmrtelném já: o já, které pozoruje /poznává/ jednotlivé jevy a vyjadřuje se k nim /zařazuje je, jestli patří k poznání dobrému nebo k poznání zlému/, a které se bojí, že jednou skončí, a taky že skončí – a o já, které je věčné a nestará se, protože nemusí. Zůstává v klidu a v tichu – obsahuje všechny jevy, ale nevyjadřuje se k nim – právě proto, že obsahuje všechny.
Jakmile cokoli budeš jíst ze stromu vědění dobrého a a zlého, tj. jakmile cokoli poznáš a zařadíš mezi dobré a zlé, vstupuješ do světa, který je omezen – a ty v něm – jakožto jeho část – ztrácíš svobodu.
Protože tvoje poznání dá okamžitě všemu – stejně jako tvému životu – začátek a konec, dá mu „ano“ a „ne“. A ve světě, kde člověk pozná význam „ano“ a „ne“ a význam začátku a konce, přichází strach. Ze začátku a z konce, z rozhodování mezi nimi. Jakmile si něčeho všimneš – a to se stane, budeš-li jíst ze stromu vědění – staneš se smrtelným, protože tvá myšlenka jednou přišla a jednou taky odejde.
Pozitivní na tom snad je, že tady s možností něco rozhodovat přichází taky možnost volby.
