Meditace čištění brejlí - Psycholožka PhDr. Naďa Verecká

Meditace “čištění brejlí” slouží k vyčištění vlastního vidění sebe a světa.

Nosíš-li brýle, znáš ten jejich základní problém:

Jakmile jsou na jejich sklech nějaké fleky (a ty jsou tam co chvíli; jeden neví, kde se to na nich pořád bere) – člověk vidí skrz ně rozmazaně, nejasně. Protože to, co vidí, je zkresleno těmi fleky, skrz které se dívá, ani o tom třeba neví.

Tvar těch fleků, které zkreslují jeho vidění, člověk sám na svých nasazených brýlích moc nezahlédne – má ty fleky totiž příliš blízko očí.

Kromě těchto běžných brýlí však nosíš – tak jako každý člověk – i brýle neviditelné; brýle omatlané různými názory a přesvědčeními.

Nosíme je všichni – tyhle brýle vlastních názorů, které člověku namlouvají, že to, co vidí, je pravda – tj. skutečná realita.

Ale skutečnou, jedinou pravdivou realitu vidět nelze.

Každý člověk totiž vidí realitu jinak – protože to, co vidí, je ovlivněno jeho osobními názory; všemi těmi skvrnami, které na jeho neviditelných brýlích udělal život.

Tyto názory tvořící jeho pohled na svět pak ovlivňují běh jeho života; protože svět reaguje na to, jak ho člověk vidí.

V této “meditaci čištění brýlí” se lze pokusit postupně se dobrat k alespoň částečnému vyčištění oněch skvrn na jejich sklech – těch osobních názorů – vědomých i nevědomých – které člověku zabarvují jeho vidění:

Než začneme, sedni si tak, aby tě nerušilo nepohodlí. Pokud máš ovšem v každé pohodlné pozici hned tendenci usínat, lze prožít meditaci i vestoje.

A začneme takto:

Vyčistit si brýle znamená se jich napřed dotknout. Uvědomit si je. Cítit je.

Zkus to. Zvedni prsty k tváři a zkus si představit, že se těch svých neviditelných brýlí, které tě doposud tak ovlivňovaly, dotýkáš.

Možná bys je mohl dokonce zkusit na chvíli sundat. Odložit je na stůl. Pak si promnout oči, tvář.

Přitom se ovšem bezděčně dotýkáš i své vlastní masky. Možná ji pod svými prsty ucítíš. Skrz její jemné plátno se celý život díváš na ostatní.

Díváš se na ně, ale nevidíš je. Jednak proto, že se na ně díváš skrz svou masku, a jednak vidíš místo nich zase jenom jejich masky, které před sebe nastavují.

Všichni lidé mají masky; masky dvojího druhu.

Jedny jejich masky ukazují to, co oni chtějí, abys uviděl jako jejich pravou tvář, druhé jejich masky ukazují to, co ty chceš vidět jako jejich pravou tvář, bez ohledu na to, co ti ukazují.

Díváš se tedy na lidi skrz dvoje zkreslení. Jedno vytvářejí oni o sobě – podle toho, jak chtějí vypadat. Druhé si vytváříš ty o nich – podle toho, jak podle tebe vypadají.

Ta druhá maska, tj. to, co člověk chce vidět jako pravou tvář lidí kolem sebe, je pro něj silnější, přesvědčivější než skutečná tvář těch lidí.

“On je hodný, on to tak nemyslí, on už to neudělá – já ho nemohu opustit, on by se o sebe nedokázal postarat“, říkají – k úžasu svého okolí – týrané ženy o svých mužích, kteří je bijí.

Ony prostě vidí na tom svém muži to, co potřebují vidět vzhledem k příběhu, který se na nevědomé úrovni rozhodly žít. Co pro ten svůj příběh vidět nepotřebují, to nevidí.

To, co člověk vidět chce, to uvidí. Podle toho si omezí nebo dotvoří realitu. Tak, aby odpovídala jeho vlastní pravdě – a tím jeho vlastnímu příběhu.

Příkladů ze života může každý člověk najít hodně – zejména tam, kde se ho takový příklad osobně netýká – kde člověk tedy není zaslepen vlastní maskou, vlastním názorem.

I ve světové literatuře jsou příklady ze života:

“…. Ale to už byl povahový rys Katěriny Ivanovny: vymalovat prvního, kdo se jí namanul do cesty, honem honem nejlepšími a nejvýraznějšími barvami a vychválit ho tak, až to je trapné, přimyslit si k jeho chvále všelijaké okolnosti, které vůbec nikdy nebyly, naprosto upřímně a bezelstně sama uvěřit v jejich existenci, a pak se najednou a naráz zklamat…”

Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Zločin a trest

I ty – jako každý člověk – tedy používáš (víceméně nevědomky) masku.

Jednu, jejíž pomocí namlouváš ostatním, kdo jsi.

A druhou, kterou namlouváš sám sobě, kdo jsi. – Masku, která tě tobě ukazuje takového, jakým se chceš vidět, a jakého se tedy uvidíš. Když se ti povede ji sundat – a v rámci meditačních cvičení se to postupně daří – pravděpodobně pod ní najdeš další. A další.

Pod všemi těmi maskami jsi však Všechno.

Všechno, na co jen pomyslíš, i na co ani nepomyslíš.

Všechno – přijatelné i nepřijatelné – je v tobě ve formě potence. Možnosti. Něčeho, co může být realizováno.

To je někdy těžké unést, a tak tomu člověk z obranných důvodů radši nevěří; neuvidí to.

Člověk si dokáže nevšimnout toho, čeho si všimnout nechce. Zatajit to sám před sebou. Ani neví, že to dělá.

Namaluje si místo toho o sobě konkrétní obrázek a do jeho tvaru pak sám sebe zkouší vecpat:

“Jsem takový a takový; kdežto takový a takový já nejsem. Možná někdo jiný je takový, ale já rozhodně ne.”

Jakýkoli konkrétní obrázek – cokoli, co má tvar, je ale vždycky menší než Všechno. S tím nic nenaděláš. To je fyzika.

Takže jestliže si člověk maluje sám o sobě (nebo o komkoli jiném) obrázky, tj. jestliže člověk dává sobě (nebo někomu jinému) určitý omezený tvar, tj. má-li o sobě (nebo o někom jiném) určitý názor, zkouší v té chvíli něco většího nacpat do něčeho menšího – tj. nacpat něco do svého názoru na to něco. Do obrázku, který si o tom namaloval.

Je těžké nikam nic necpat; tj. je těžké si o něčem nic nemyslet. O tom později.

Ovšem pokusy vecpat něco velkého do něčeho malého se setkávají s překážkami. Obvykle bolestivými a nepohodlnými.

Je-li velké násilím cpané do malého, šprudluje se to. A pokud je to živé a má to funkční hlasivky, křičí to a protestuje.

Zkusme nacpat například kočku do sklenice. Kočka ječí, do sklenice nechce. Škrábe. Nevěří nám, že sklenice je pro ni ideální místo. Věří sobě. Ví, že sklenice je pro ni špatné místo. To je od ní velice rozumné. Ona sama přece rozhoduje, kam se ještě vejde a kam už ne.

Kdo je větší než sklenice a má funkční hlasivky a drápy, měl by se v této situaci chovat podobně.

Ovšem člověk se ne vždy chová takto uvážlivě. To je na tom to zvláštní. Člověk cpaný do sklenice se často chová, jako by ty základní fyzikální zákony ani nebral v úvahu.

Prostě věří, že do menšího prostoru, než je on sám, patří – že je to normální. O fyziku se přitom nestará; ta už si s tím podle něj nějak poradí.

Takže ačkoli má hlas, neječí. Ačkoli má drápy (a má je, pokud si je už ovšem ze zoufalství neokousal), neškrábe. Jestli přece jen škrábne, tak nedopatřením a hned se omluví.

A často se dokonce do sklenice cpe dobrovolně a ještě víčko si zkouší nasadit na hlavu a dobře ho utáhnout, aby snad hlavou dolů nevytékal; sám sebe v té sklenici zavařuje jak kompot.

Případnou bolest z malého prostoru raději necítí – nebo se za ten pocit aspoň v duchu sám zkritizuje.

Tak člověk sám sobě bere prostor, sám sobě bere šance. Prostě tím, že je nevidí. Dokáže je nevidět. Zařídí si to. Vytěsní je ze svého vnímání. Nevšimne si jich. Protože podle jeho názoru žádné šance přece nemá. Mistrovský trik mysli.

A tak svým názorem o sobě člověk umenšuje svůj vlastní prostor a své vlastní možnosti v tom prostoru – prostě sám sobě nedá šanci – neuvidí ji (“Šanci má vždycky někdo jiný – já ne; už se to přece ukázalo tolikrát…“).

A svým názorem o světě kolem sebe člověk omezuje ten svět kolem sebe; jeho prostor, jeho možnosti; nedovolí světu, aby mu nějakou šanci dal (“Svět přece dává šanci jiným, ale mně ne; už se to přece ukázalo tolikrát…”).

Tak člověk tvaruje svůj osobní příběh do podoby, ve kterou věří.

Svou představou o tom, kdo je, tedy cpe člověk sám sebe do malé sklenice. Jako kompot. A svou představou o tom, jaký je svět kolem, tam ten svět nacpe taky. Taky jako kompot. A tak se stane velmi trpkým kompotem ve velmi trpkém kompotě. Zařídil si to sám.

Toto bezděčné kompotování světa a sebe v něm je způsobeno nutkavou, přímo životní potřebou vytvářet si smysluplné názory na realitu – a tím té realitě dodávat tvar. Tvar, kterému člověk věří – protože dodává tvar i jemu.

Protože beztvará realita způsobuje velký strach. V beztvaré realitě se totiž člověk ztrácí. Strašlivě ztrácí.

Člověk plovoucí v beztvaré realitě se nemá svou myslí čeho zachytit, čeho se přidržet, na čem se usadit, v čem se orientovat. Člověk plovoucí v beztvaré realitě ztrácí svůj vlastní tvar. Protože k pochopení vlastního tvaru dochází člověk porovnáním sebe sama s jiným tvarem.

Aby sebe mohl porovnat s jiným tvarem, musí člověk ten jiný tvar v té beztvaré realitě okolo najít – nebo spíš udělat. Ohraničit něco svou pozorností. Namalovat si do vší té beztvarosti nějaký tvar.

Jako by člověk v tom beztvarém prostoru kolem obtáhnul jeden nejasný kousek toho prostoru fixkou. Tím si kolem toho nejasného kousku v beztvarém prostoru namaloval hranici.

A o tu hranici se pak může opřít – v ní najde svůj pevný bod, svou kotvu. Protože ta hranice je jediné, co se stane v té beztvaré přelévající se realitě pevným – tím jediným, co mu neuhýbá. Tím jediným, co má nějaký tvar (je to nějak vymezeno) a o čem se tedy dá přemýšlet.

Když prostor kolem tebe ani ty nemáte tvar, těžko se v tom prostoru zorientuješ. Nerozeznáš, co jsi ty a co je ten prostor. Nerozeznáš hranice, protože žádné hranice mezi tebou a tím prostorem okolo tebe prostě nejsou.

Teprve až tomu bezbřehému prostoru dáš nějaký tvar – nějaký názor na něj, pojmenuješ si ho nějakým pojmem (“To, co vnímám, je to a to a vypadá to takhle a takhle…”), tj. něco z toho bezbřehého prostoru si zdůrazníš fixkou své pozornosti, vytvoříš tím hranice – a máš se konečně o co opřít – nepropadáš se.

Tím, žes části toho prostoru dal nějaký tvar, udělal jsi z té části jev (“zjevil” se ti – ale spíš ty sis ho “zjevil” mezi vším ostatním); tím jsi zachytil v beztvaré realitě jeho existenci; pak jsi mu dal jméno, našel ses v něm a vymezil ses vůči němu – tedy s ním možná odteďka můžeš i něco dělat – a kdoví – možná ho i ovládnout… – To strašlivé ztracení mizí. Strach je menší.

Protože teď už nejseš beztvarý v beztvarém. Už máš tvar – už víš, kdo jseš: jsi ten, kdo pozoruje ten druhý tvar.

Je pro mě nesmírně těžké to popsat. Jako by se mlha snažila dát hranici mlze.

Ale s mlhou se ještě dá domluvit docela dobře – protože mlha už má pro nás určitý tvar; máme na ni nějaký názor; od doby, kdy byla kdysi člověkem zahlédnuta, zachycena a pak nazvána – tj. byl k ní přiřazen pojem – tedy slovo “mlha“.

Přiřazením člověkem vytvořeného pojmu byla skutečnost mlhy pojmuta do lidské představy reality; byl jí tím slovem dán tvar, který ji vymezil mezi vším ostatním, co mlhou není. Byla tím pojmem ohraničena jako jev.

Od té doby si člověk už umí představit, co to je mlha. O mlze ví své. Pozná ji, když na ni narazí. Stala se konkrétní součástí jeho vědomí. S mlhou je to vlastně maličkost. Když je člověk v mlze, ví, kde je. Je v mlze.

Ovšem jak mluvit o něčem, co nemá žádný tvar a je to v něčem, co také nemá žádný tvar? Jak popsat chování žádného tvaru v žádném tvaru? Jak pocítit tu hrůzu beztvarého v beztvarém?

Zkusím nevinný příběh:

Ležíš ráno na louce, koukáš na letní oblohu. Modrou, sem tam bílý mráček.

Některé ty mráčky se podle tvého názoru něčemu podobají. Třeba mapě Afriky. Nebo srdíčku. Nebo hlavě nosorožce.

Ty znáš, jak vypadá mapa Afriky, srdíčko nebo hlava nosorožce – proto sis mohl vytvořit názor, že některé mráčky se tomu podobají.

Mráčků, které se něčemu podobají, si lze snadněji všimnout; snadněji je zachytit pozorností. Jako by pozornost vyhledávala to, co už zná.

A taky paměť to, co už zná, ráda znovu vstřebává. Proto až půjdeš večer spát, vzpomeneš si možná, že jsi dnes na modré obloze viděl bílý mráček ve tvaru Afriky. Nebo srdíčka. Nebo hlavy nosorožce.

Ty ostatní bílé mráčky si nevybavíš jinak než jako bílé mráčky. Ničemu jinému v tvé paměti se totiž nepodobají.

Můžeš si je ale vybavit – protože ty naštěstí víš, jak vypadají bílé mráčky. Už jsi se s tvarem bílých mráčků dřív setkal – proto víš, že tam ráno takové tvary byly.

Proto jsi je mohl na té obloze uvidět, poznat je a večer si na ně vzpomenout; na žádné konkrétní tvary ovšem – prostě jen na různé mráčky, takové beztvaré bílé cáry, které na tom nebi byly někde kolem srdíčka a hlavy nosorožce.

Ale beztvarý bílý cár má taky tvar. Tvar cáru.

Ty naštěstí víš, jak vypadá bílý cár. Takže ho na tom nebi uvidíš.

– Ale co kdyby ses nikdy nesetkal s žádným bílým cárem? Co kdybys vůbec nevěděl, jaký tvar může mít bílý cár? –

Zkus si to představit: žádný bílý cár nikdy nevstoupil do tvého života. Nevíš, co to je. – Co bys v tom případě zahlédl na tom nebi? Na co by ses díval? Co bys tam zachytil? Na co by sis večer mohl vzpomenout?

Na mraky? A co kdybys v životě neviděl žádný mrak? Co bys teď zahlédl na tom nebi?

Mlhu? Bílou mlhu?

A kdybys v životě neviděl mlhu? Co bys z toho všeho, co na tom nebi bylo, večer v duchu uviděl?

Jak by sis mohl vybavit nějaké tvary, když bys je neměl jak definovat, takže bys nevěděl, jak mají vypadat?

A to modré nebe je také tvar. Je to klenba nahoře a táhne se to od obzoru k obzoru.

– Co bys ale zahlédl, kdyby ses předtím nikdy s oblohou či s obzorem nesetkal? Kdybys nevěděl, co to znamená “nahoře” a co to znamená “táhnout se od obzoru k obzoru”?

A bílá a modrá – to je v tomto pojetí také tvar – tj. nějaká určitá kvalita barvy, lišící se od jiných barev.

– Co bys zahlédl, když by ses nikdy předtím nesetkal s bílou a modrou? Co by zůstalo v tvé paměti?

A co by zůstalo, kdyby ses nikdy předtím nesetkal s jakoukoli barvou, anebo dokonce ani s pojmem “barva”?

A “setkat se s něčím”, s mráčky nebo s čímkoliv – to je určitá událost – takže také je to jev – také tvar – něco, co známe.

– Co kdyby ses ale nikdy předtím s žádnou událostí nesetkal? Nikdy nezažil žádné setkání s něčím? Jak bys to ranní setkání mohl zachytit? Co bys vnímal?

A samo to vnímání má také nějaký tvar, tvar procesu, který má nějaký průběh, nějak na tebe působí.

– Co kdybys ale nikdy předtím nic nevnímal? Nikdy nic takového jako vnímání nezachytil? Co bys byl a kde bys byl – kdybys nedokázal vnímat, tedy zachytit všechny ty tvary okolo?

Jaký by byl bez zachycení se těch tvarů okolo tvůj tvar?

To, co člověk pozoruje, čeho si všimne a nějak to pojme, nějak to určí, to dává také jemu v tom obrovském bezbřehém světě určitý tvar.

A mít tvar ve světě, který má taky tvar, to snižuje člověku tu difúzní, beztvarou, vše pronikající úzkost, která se dostavuje, když člověk nemůže mít nad tou nevyzpytatelnou beztvarostí světa a sebe kontrolu.

Mám tvar, tedy jsem.

Svůj tvar jsem si postupně skládal z toho, co jsem uviděl, čeho jsem si všimnul.

A teď už si na mě nikdo nepřijde; mám svůj tvar – jak ulitu. Vím, kdo jsem:

Jsem ten, kdo vidí realitu. Kdo ji zahlédl takovou, jaká opravdu je; tedy pravdivou.

Musí být pravdivá, protože já jsem ji takovou zahlédl. Jsem svědek.

Kdybych ji nezahlédl pravdivou, tak ani já, který ji zahlédl, bych nebyl pravdivý – a to není možné.

Vidím pravdu, a tak jsem pravdivý.

Vidím, co opravdu je, a tak i já opravdu jsem.

Ošem mít tvar není všechno – a s obecnou pravdou už to vůbec nemá nic společného.

Protože jsou věci, které člověk dosud nezpozoroval, a přesto existují, tj. přestou jsou pravdivé.

A protože je člověk nezpozoroval (tj. nedal jim v té bezbřehé realitě ještě tvar – neobkreslil si je a nenazval), nemohl se vůči ním vymezit, nemůže je mít pod kontrolou. A to v něm budí strach.

A strach pozorovanou realitu pokřivuje. Je v tom výsledku pozorování obsažen.

A tím pokřivením pozorované reality strachem se křiví i ten pevný tvar v člověku, který byl právě tím pozorováním reality a děláním si názorů na pozorované vytvořen; také obsahuje strach.

Strach ovlivňuje kvalitu pozorování. Pozorování ve strachu vytváří tvar (názor) obsahující strach.

Takže pak místo aby pozorováním vzniklý pevný tvar v člověku pomáhal člověku orientovat se v životě, tak člověka naopak nepříjemně omezuje (umenšuje ho, dělá z něj výše zmíněný kompot).

Tak se z užitečné snahy mít v tomto bezbřehém světě nějaký tvar, který pomůže zvládat život, stává zoufalé obranné lpění na svém tvaru; na tom, že můj tvar – mnou posbíraný soubor názorů na sebe a na svět – je pravdivý a jedině možný – ať už mi pomáhá nebo ne.

Člověk ztotožní sám sebe se svým názorem – a o ten názor pak tvrdě bojuje, domnívaje se, že bojuje o sebe – o možnost své existence na světě.

Protože si myslí, že on je to, co si myslí – že má ten tvar vzniklý tím, co si myslí – bojí se pak pustit jakéhokoliv svého tvaru (tj. názoru, ke kterému pozorováním reality došel.

Věří tomu názoru (protože ho považuje za svůj tvar) víc než všem novým možnostem – protože přece ten tvar (názor) vznikl jeho vlastní zkušeností – a co jsem jiného než svoje vlastní zkušenost? A co je pravdivější než moje vlastní zkušenost? A co bych byl bez své pravdy? Můj tak namáhavě dosažený tvar by se ukázal jako bezcenný?

– To nelze dopustit. Protože to bych se znova ztratil; přišel bych o důvěryhodný tvar – neměl bych nic. Bez tvaru bych nic nebyl. Bez tvaru bych nikoho nemohl o ničem přesvědčit – nikdo by mě nezahlédl. Pro nikoho bych nic nebyl. Znova bych se ztratil v prostoru.

A tak se člověk ze všech sil snaží si svůj názor na sebe i na realitu udržet a obhájit ho před ostatními; tj. udržet si to, co považuje za svůj tvar. Aby se sám sobě neztratil.

To je podle něj jediná možnost bezpečné existence v nevyzpytatelném světě. Klidně i za cenu výše zmíněného kompotování (sebe, jiného člověka nebo celého světa okolo).

Jak velká je touha udržet si vlastní představu o realitě, jak velký je pocit ohrožení, když nám do té představy – do našeho názoru o realitě někdo zatlačí – to lze velmi tvrdě poznat při hádce s někým – zejména s někým, kdo je pro nás důležitý či kdo by mohl, jak se zdá, svými argumenty nad námi nedejbože vyhrát.

Člověk – dosud rozvážný a důstojný – se postupně začne chovat, jako by mu přeskočilo. V koutcích úst se tvoří sliny, člověk bojuje o prkotiny, trvá na svém, tak hrozně, hrozně chce vyhrát, tak hrozně potřebuje mít poslední slovo… Tlak stoupá a prostředky užívané za cílem vítězství v souboji argumentů jsou stále hloupější…

Proč? – Protože přišel instinktivní strach o vlastní pravdu – o vlastní tvar. O hodnotu vlastního tvaru.

Kdo jsem já, když nebudu mít pravdu? Ztratím se? Ztratím hodnotu? Zmizím i se svou pravdou?

A strach sníží schopnost logicky argumentovat. Místo logiky nastupuje vztek – a ten taky logiku moc neposlouchá. Protože strach a vztek jsou záležitostí mnohem starší struktury v mozku než je struktura inteligence. A když se člověk cítí ohrožen ve své podstatě, nastupují do boje za něj mocnější struktury v mozku; tj. ne logická inteligence – ten vývojově mladší cucák – ale právě staré mozkové struktury zděděné po zvířatech.

Kompotování sebe i reality (cpaní něčeho většího do menšího prostoru) je tedy způsobeno strachy. Strach je zodpovědný za úzkostné lpění na dosud dosaženém vnitřním tvaru – na svých starých zkušenostech a názorech. Na našich pravdách. se lze po troškách zbavovat sebereflexí, tj. sebeuvědomováním. Zpomalit – a jako by zpovzdálí pozorovat, co mi ty názory ve mně provádějí; podle jakých mechanismů fungují, kde mě jak oslabují.

Mohu si například všimnout, že mě vlastně nikdo jiný nemůže urazit než někdo ve mně. Že cokoli mi kdo řekne, neurazí mě. Že nemá takovou moc, aby mě urazil. Ale že kdo má moc mě urazit, jsem já sám. Já sám urážím sebe. Protože mě urážejí ne ty věty, které mi kdo říká, ale obsah, který si sám na sebe vztáhnu. Aby sis to vztáhnul na sebe, tě nemůže nikdo donutit. Jen ty jsi ten, kdo to může udělat. Zalézt do sklenice tvaru, který se ti ten druhý snaží vnutit, a zatáhnout za sebou víčko. nemůže urazit. Urazit se můžeme leda my sami. Protože si větu, kterou nám někdo řekl, vezmeme jako urážku. Ať vám řekl kdokoliv cokoliv urážlivého, řekl vám ve skutečnosti jen sestavu větných členů: podmět, předmět, příslovečné určení. Řekl vám pár slovních druhů. Souvětí o jedné větě hlavní a dvou vedlejších. To je všechno, na co se mohl zmoci. Ale tvar – význam té větě jste dali až vy. Porozuměli jste jí po svém způsobu – a došel jste k názoru, že vás bodla. Kdyby byla tatáž věta řečena čínsky, nebodla by mě. Protože bych těm slovům nerozuměl, a tak bych si je na sebe nemohl vztáhnout – jakkoli by to třeba ten, který by mi ta slova říkal, myslel vážně.

Kdo nechce bolest a nepohodlí, může zkusit opustit ten omezený tvar. Přestat cpát sám sebe a svět do názorové sklenice. Opouštěním tvaru opouští názor o sobě; stejně je mylný. Opouštěním názoru o sobě člověk opouští i názor o světě; své představy o tom, jaký svět je. Když opouštíš svou představu, jaký svět je – když mu dovolíš být bez tvaru, tj. mít všechny tvary v sobě jako potence, těžko tě může svět zklamat tím, že je jiný, než jsi čekal. Tím, že světu nedáváš předem tvar, víš, že může být jakýkoliv.

Opustit nějaký názor – nějaký tvar, kterým si člověk obkreslil kousek reality k obrazu svému – to je dlouhý a nesnadný proces. Najednou to udělat nelze. Ale lze to trénovat; lze se svých názorů pouštět postupně.

Opustit názor znamená v prvé řadě pustit se jistoty. To člověk dělá velmi nerad – jakkoli je ta jeho jistota fiktivní.

Každá jistota je fiktivní. Mylná a často velmi bolestivá. Jako by byl člověk dobrovolně zaklíněn v trnitém křoví: tisíce pichlavých větviček propletených v prostoru kolem něj: přesvědčení, bolestivé zkušenosti, nedůvěra a křečovitá snaha o důvěru – skrz to všechno hledí člověk na svět.

A velmi nerad si to nechává vzít. To všechno mu určuje, jak bude jeho svět nejen vypadat, ale i reagovat. Protože svět reaguje na nás. Na naši představu o něm.

Je však místo, kde není žádné křoví; kde už je jen ten prázdný prostor. Prostor, v kterém si člověk nemyslí nic. A když si nemyslí nic, není tísněn; nemá bolest.

Tuto zkušenost – tuto ztrátu tísně a bolesti v tomto prostoru, do nějž se člověk dostane, když přestává myslet, už udělalo hodně lidí.

Zdá se tedy, že bolest a tíseň je nějak spojena s myšlením. S hrabáním se ve vlastních názorech.

Na takovéhle přehrabování názorů, na jejich přelévání, přehazování, šmodrchání a rozplétání je mysl kadet. – Ale když je někdo na něco kadet, neznamená to ještě, že to něco, na co je kadet, musí dělat pořád.

Cestou, kterou se člověk může přiblížit do toho prostoru, kde dá mysl konečně pokoj a její věčné žonglování s názory a s emocemi ustane, je meditace.

Při ní se člověk postupně začne dostávat do stavu, v němž se trnité větvičky myšlenek, v nichž předtím vězel, neuvolňují jedna po druhé, svým vzájemným pohybem (tj. konfrontací jedněch vnitřních názorů s druhými), ale mizí jinak; jsou stále mlhavější, rozpouštějí se v mysli, až v ní vůbec nejsou. Mysl je o ně prázdnější, o ně bezbolestnější. A člověk – sám tichý v tichu – to jen pozoruje.

A o to se nyní budeme postupně pokoušet:

Vzpomeň si, že sis před chvílí “sundal své neviditelné brýle“.

Kdo si sundá brýle, může vidět rozmazaně a nejistě; nic už není tak pěkně konkrétní, jak to bylo v době, kdy viděl skrz svůj názor, jak co má přesně vypadat.

Dovol tu rozmazanost a nejistotu; a vnímej, co se v tobě děje, když nevidíš tak, jak jsi zvyklý; když jsi si troufnul představit si, že jsi ztratil svůj dosavadní způsob vidění; když něco může být jinak než to bylo doposud.

Mohou přijít emoce, tlaky, tělesné pocity.

Ale může také přijít nic – nedej se tím zmást – prostě zůstaň s nicem.

Může přijít pocit napětí, prázdnoty, strachu, smutku, může přijít odpor (jednou z jeho podob je kromě nechuti pokračovat i například nesoustředěnost či nuda) – může přijít cokoli; to jak na člověka, který si troufnul ke změně, narážejí další větvičky jeho názorů (a jeho emocí jako důsledků těch názorů); názory se brání, vzájemně se hádají, těkají a štěkají, rozptylují pozornost svého majitele, straší ho, znevažují, nebo jím defilují jak zombie… – Může se dít cokoli. Odkrytím jedné skutečnosti objevuje se skutečnost další.

Ale taky se nemusí dít na první pohled nic. I to je velmi častý trik mysli, která do sebe nechce pustit nic nového, protože se prostě nechce měnit (zůstat při starém přináší mysli bezpečí); a tak dělá, že se nic neděje.

V tom případě jí dovol tu hru. Nesnaž se, aby se něco dělo. Na nic netlač. Prostě jen vnímej dotek svých prstů na tváři a na víčkách a chvíli si tak sám se sebou buď – ať už mysl povolí nebo ne. Však ona tě dobře vnímá, i když třeba dělá, že ne.

Je to jak procházet sebou jak krajinou, když procházíš svými překážkami, svým strachem pustit se dál, svým vztekem, svými obranami.

Můžeš jít chvíli krajinou, která je plná názoru, že místo těmito meditačními hrátkami by bylo lepší si přečíst noviny. Umýt nádobí.

Pak třeba krajinou, která je plná pokusů vyjádřit se k dnešnímu zážitku s debilním kolegou v práci. Znova si ujasnit, že debil je opravdu debil a debilem zůstane. I když ho ředitel tak neuvidí.

A když skrz ni půjdeš dál. narazíš na další. Např. na krajinu plnou ještě větší nevrlosti, nevrlosti pramenící z bůhvíčeho.

Malá meditace na nevrlost pramenící z bůhvíčeho:

Zkus jít k tomu pramenu. K tomu bůhvíčemu. Když taková nevrlost pramení, tak musí mít pramen, ne? Všechno, co pramení, musí mít pramen. Jako Labe v Krkonoších.

Tak si prostě sedni v duchu k prameni té nevrlosti a sleduj, co ti ten pramen ukáže. Nech ho vytékat – a pozoruj nevrlost.

Pramenem může být např. strach jít svými krajinami dál, do neznáma – tedy strach z bolesti, která se v neznámu může nečekaně objevit (to je vlastnost neznámen, že se v nich objevují nečekané věci).

Nebo v prameni najdeš ještě nědo jiného; už to ale nebude ono bůhvíco – už to bude něco velmi konkrétního, čeho sis na sobě všimnul. A když si člověk na sobě, na svých reakcích něčeho všimnul, když to zachytil, když si to uvědomil, už se s takovou tísnivou “nevrlostí z bůhvíčeho” dá něco dělat.

Můžeš najít krajinu, v níž “ti straší ve věži“, jak se říká. – To je krásná šance k sebezkoumání – k pochopení svých starých programů; zpomal, rozhlédni se v té své vnitřní krajině, najdi (představ si) tam tu věž (jak vlastně vypadá? Už to je důležité) a jdi se do ní podívat. Vystoupej po jejích schodech; kohopak tam najdeš? Kdopak ti tam teď bydlí, nájem neplatí a straší ti ve tvé věži? – Posaď se tam s ním na chvíli a zkus s ním promluvit – co z toho má, že ti straší v tvé věži? Jak dlouho už tam je? Jak se tam dostal? Co od tebe chce? Co by mu pomohlo, aby s tím přestal? Kde najde klid?

Pozoruj, co samo od sebe chce udělat tvé tělo, a dovol mu to (můžeš se např. stulit na podlaze, vstát, sednout si jinam – kam tě nohy ponesou).

Pozoruj, na co samy padnou tvoje oči – ať už v místnosti, ve které meditaci provádíš, nebo ve tvém vnitřním světě.

Přesně tam je místo, kde je “nemyslení si nic”, může být např. osamělý strom na obzoru. Můžeš sledovat, jak se strom postupně blíží či jak vypadá stále stejně daleko; jak se mění a co vše se na cestě k němu děje.

Zpomaluj. Prostě si to řekni: „Zpomaluju.“

Dívej se pomalu. Buď u toho, co vidíš. Nepřemýšlej, co znamená to, co vidíš. Neodbíhej do asociací. Jen se dívej. Projdi očima dovnitř předmětu, na který se díváš.

A teď zkus klasické “čumění do blba”.

“Čuměním do blba” však člověk přepíná na druhou, intuitivní, neřídící hemisféru. Oči se rozostří.

Možná přitom přijdou obrany: nuda, odklon myšlenek.

Dovol ty myšlenky – tak jako ptákům dovolíš, aby občas přetnuli tvůj výhled z okna do kraje. Přeletí a zmizí – nebe zůstává.

Postupně se míň a míň děje; okno – tvůj výhled – je prázdnější.

Člověk pomalu vypíná své běžné myšlení – klasickou práci první, rozumové, řídící hemisféry. Tím pomalu snižuje “hluk v hlavě”. Hluk řídící hemisféry. Hluk myšlenek.

Když tichne hluk, jsou slyšet tóny, které jsou obvyklé hlukem přehlušeny. Ty jsou důležité. Tóny nemusí mít podobu zvuku; může to být pocit, zamyšlení bez myšlenek, zastavení, vnitřní ticho, pomalé sklánění hlavy, jemné, samovolné zvedání rukou aj.

Časem se znova přihlásí o slovo první, řídící a kontrolující hemisféra; začne se bránit ztrátě kontroly: člověk sebou trhne nad tím, co to tady blbne, řekne si, že ho to vlastně nudí a že má dost jiné práce apod.; ozve se telefon, přijde zaostření očí a kouzlo zmizí. – Nevadí. Už tak bylo vykonáno hodně – celá první část meditace.

Tuto první část je dobré zopakovat si během pár dní či týdnů častěji, než člověk přistoupí k části další. Pokud u tohoto opakování člověk vydrží, jeho mozek postupně začne pracovat jinak; stále snadnější bude do tohoto stavu vstoupit a nenechat se vyrušovat “mozkovým hlukem”. Tento efekt je zachycen i řadou neuropsychologických výzkumů pomocí magnetické rezonance (stručný výčet těchto výzkumů a jejich výsledky zachytil Jan Burian na stránkách Psychoterapeutického centra Lávka).

Během opakování této části meditace budou postupně přicházet další zážitky a obrazy – další objevování sebe sama. Jako by člověk sám sobě přicházel naproti. Bývají to velmi překvapivá, postupně stále jemnější a zároveň bohatší setkání.

A postupně se – tak jak mozek vytváří další buňky – mohou dostavovat stále dříve; nikdy však je nevyvolá usilovné chtění, ukázněná snaha. Vždy přicházejí jakoby náhodně; ve chvíli, kdy se vypne řídící hemisféra; tato setkání totiž zprostředkuje ta druhá hemisféra, ta tišší; to ticho v nás.

Člověk tak může vidět postupně spoustu velmi plastických, až reálných obrazů – obrazů a zpráv o sobě a světě. Spoustu úžasných vhledů, které ho vedou k pochopení věcí, kterých si předtím nevšímal. Které ho učí nesoudit sebe ani lidi; vidět pod povrch věcí. “Vyčistit si brejle”.

Uvidí alespoň trochu “pod ubrusy”; za tvary a masky, které se nabízejí. Bude se učit žít vědomě; a pozorně se dívat na svůj život i život lidí kolem sebe, aniž si hned udělá názor. A pokud se něco stane nečekaně jinak, někdo se jinak zachová nebo přijde nějaká deziluze, může to vzít jako důkaz, že svět s ním v jeho odhalování spolupracuje; že svět se mu tou událostí odkrývá a učí ho dívat se a vnímat své vlastní reakce na to, co vidí. Učí ho vyrovnávat se se světem, přijímat cokoli, co se děje:

“Ať se v přítomném okamžiku děje cokoli, přijměte to, jako byste si to sami vybrali. Přijměte to – a potom jednejte. Vždy pracujte s tím, nikoli proti tomu. Udělejte si z přítomného okamžiku svého přítele a spojence, a ne svého protivníka. Zázračně to promění celý váš život,”, říká Eckarth Tolle – německý filozof, myslitel a duchovní učitel.

Vhledy získané hodinami strávenými v meditaci jsou úžasné a lákají, aby u nich člověk zůstal. Budí krásné emoce, plné pochopení a naděje. Přináší obrovskou úlevu.

Je třeba však vědět, že i s krásnými emocemi se pořád pohybujeme ve světě emocí, a tam jsou i emoce zbývající; a že kolem toho, kdo staví na naději, pohybuje se někde i beznaděj. Jakékoli očekávání totiž s sebou může přinést zklamání. Svět není povinen plnit tvá přání. A tak kde je přání, nemůže být opravdový klid. Přání ho ruší. Protože přání se vždy může splnit nebo nesplnit.

Proto je dobré nezůstat u tohoto jistě krásného výsledku meditačních cvičení. Nebylo totiž stále ještě dosaženo skutečného ticha v hlavě. Cesta nekončí.

Meditace “ticha v hlavě”: Kdo se to dívá našima očima?

Člověk není zvyklý si nic nemyslet. Myslím na blbosti – nevadí, hlavně že myslím. Jako bychom se stali otrokem své vlastní schopnosti přemýšlet; jako by to přemýšlení používalo nás místo my jej.

To vzniká působením několika paradoxů:

1. Prostor v hlavě je mnohem větší než hlava. Vejdou se tam celé světy.

2. Ačkoli vy ani nepípnete, je v tom prostoru strašný kravál. Dělají ho myšlenky. Většina jich není vašich. Protože:

3. Ačkoliv si myslíte, že jste tam sám, je tam s vámi strašně moc lidí. Davy. Vaši předci. Lidi, které jste kdy potkali a kteří vás ovlivnili. Každý ten člověk si něco myslel, a to vyzařoval.

4. Ačkoliv se to děje teď, jsou tam všechny doby, co kdy byly. A nejen doby, které byly ve vašem životě, ale i doby, které byly v životě těch lidí, toho davu. Každý z lidí toho davu je zároveň teď a zároveň tehdy a každý vám do toho, jak se cítíte a co si máte myslet, tiše (nebo někdy i dost hlasitě, jak se snaží překřičet ty ostatní) předříkává své zkušenosti a názory na to, co máte dělat. Mezi nimi se pohybují i velmi samostatné vnitřní postavy, které bez našeho vědomí velmi ovlivňují naše chování; jsou určeny na naši ochranu, ale chrání nás podle svých – ne podle našich představ – takže jejich dobře míněná ochrana někdy bývá spíš omezením – dokud je v sobě neobjevíme a nezkusíme se s nimi domluvit. O nich se lze dočíst v kapitole Voice Dialogue.

5. Že se z toho člověk obvykle nezblázní, je způsobeno tím, že si toho křiku v hlavě obvykle není vědom, protože větší část toho křiku je pod úrovní vědomí. Jen člověk – majitel toho podvědomí – je poněkud nervní, nebo vzteklý, nebo nejistý, nebo dogmatický apod. Nebo se mu pořád dějí věci, kterým nerozumí.

A myšlením to nekončí. Myšlením totiž vznikají představy. To vyvolává emoce. Některé emoce člověk chce, protože jsou příjemné, některé nechce, protože bolí. S obojími je spojen – tím víc, čím víc je chce či nechce. Emoce a představy ovlivňují i naši meditaci. Jak dosáhnout za takových podmínek ticha v hlavě?

To, čeho jste dosud meditací čištění brýlí dosáhli, je velké ztišení; mnoho názorů se uvolnilo, vznikl velký osobní prostor. Ale opustit názory skryté hlouběji v podvědomí – opustit onu osobu, které má tyto osobní názory, je těžké – mohou se vynořovat další obrany. Osoba nechce být opuštěna. Osoba – ego – chce být chráněna před nejistotou, tj. před nebezpečím. Jistota je však vždycky umělá. Jistota není; je pouze její představa. A nebezpečí velmi často nebývá tam, kde si ho představujeme.
Tak, jak se ego chrání, posílá další obrany. – Co s nimi? Prostě přišly. Mám je – jsem to já. Nemusím spěchat – nekladu si cíle. Kdybych si kladl cíle, kladl bych si zároveň názory. Kdybych něco chtěl, bylo by mé vidění zabarveno tím chtěním. A tak se učím zůstávat v roli pozorovatele. Pozorovatele, který pozoruje sám sebe. Jen pozoruje; nevyjadřuje se k tomu, co vidí, a nechává toho, koho pozoruje, projít čímkoli.
Může vidět v sobě člověka, který se bojí. Nebo který má vztek. Nebo který je smutný. Pak si ale jednou všimne, že ten, kdo tu emoci pozoruje, tu emoci takovou nemá. Že jen pozoruje, jak někdo (jeho člověk) tu emoci má. To je role pozorovatele. Jako když se díváte z okna na krajinu. Vidíte strom. Někdo tam jede na kole. Nejste tím stromem a nejste tím, kdo tam jede.
Pak mohou přijít stavy, které člověk dosud nezažil. Stavy pod pocity. Může přijít klid. Může přijít zvláštní zjištění, že to, co vnímám venku před sebou, je vevnitř ve mně. Buď už to tam bylo, nebo tím, že to pozoruju, to jakoby vstřebávám, obtékám, stává se to mou součástí. Na některé pozorované věci reaguje moje tělo zvláštním prostorovým pocitem: Postupně jako by jedna moje část nevěděla s jistotou, co je vně a co je vevnitř, co jsem já a co je pozorovaná realita. Tyto zážitky nepřicházejí hned. Mozkové buňky potřebují čas, aby si připravily terén na to, co uvidí.
Pochopení, že jak venku, tak vevnitř je “nic”, se dostavuje v různém čase a různou cestou – a ne vždy. Tady už se nemůže pohybovat člověk, který ve své netrpělivosti a chtění výsledků nedovolil, aby si ho cesta sama připravila. Instrukce Nic nechtěj je pro něj nesplnitelná, a to samozřejmě tím víc, čím víc ji bude chtít splnit. Jakmile si člověk zadá cíl a začne se k tomu jedinému směru upínat a prodírat, jako by byl šipkou, tak zabije jeho cíl všechny ostatní možnosti; člověk je znova v zajetí svých brýlí, svého názoru. Neuvidí, že nic, čím by se bylo nutno prodírat, neexistuje. Že cíl je dávno splněn – dříve, než na něj člověk pomyslí. A tak se bude muset, pokud tedy bude chtít, znova vrátit do bytí v tichu. Do existence. To je meditace. Krátké video promluvy Eckharta Tolleho pomůže pochopit, jak vypadá meditační stav a co lze prostřednictvím meditace získat.

Meditace “nalezení těla”:

To je velmi důležitý a opomíjený způsob orientace pozornosti v meditačním procesu.

Pro samé úžasné a na informace bohaté průvodní vnitřní obrazy získané v meditaci, která je orientovaná na nalezení ticha v hlavě, je totiž velmi snadné zapomenout na vlastní tělo.

A to je škoda – protože jednak právě tělo nám umožňuje celou meditací projít, a jednak tělo samo, pokud ho dokážeme dobře vnímat, je zdrojem úžasných informací o fungování svém a o fungování okolního světa.

Podrobný návod zde už uvádět nemusím. Prostě pokračujte. Můžete zjistit o svém těle velmi zajímavé věci.

Vzpomínám například na svého učitele Michaela Barnetta, který nás kromě jiného (mé veselé zážitky s Michaelem Barnettem by stačily na samostatný článek) učil sebeléčení – léčení vlastního těla.

Bylo to velmi jednoduché: prostě jsme se měli pozorně věnovat oblasti, která nás pobolívá nebo kde cítíme nějakou ztuhlost; měli jsme to místo hladit, masírovat – cokoli nás napadlo. Dlouho. Tak dlouho, dokud to samy naše ruce tak chtěly dělat. Měli jsme ty své ruce nechat dělat cokoli.

A naše vlastní ruce, poté, co dlouho masírovaly a hladily tu oblast, udělaly velmi často to, že se – k našemu překvapení – zvedly nad tělo, nad masírovanou oblast – a začaly hladit vzduch, který byl nad tím bolavým či ztuhlým místem. Zcela zřetelně jsme pod dlaněmi cítili, že i ve vzduchu okolo naše tělo “pokračuje” a že i ten vzdušný prostor kolem nás si potřebujeme vyléčit.

Na cestu k pochopení těla vám mohu dát s sebou těchto několik svých postřehů, které jsem cestou kdysi postupně udělala:

Myšlenky o těle neznamenají ″jsem v těle″. Myšlenky o těle pořád znamenají ″jsem v hlavě″. Protože tou o tom těle přemýšlím. Myslet na něco neznamená být tím – i když to může být považováno za určité stvrzení bytí.

Obrazové cesty do těla neznamenají tak úplně ″jsem v těle″. Pořád znamenají ″jsem v hlavě″. Protože si své tělo si jen představuji. Představovat si něco neznamená být tím – i když to též potvrzuje, že jsem.

Zkoumání vlastních bolestí neznamená tak úplně ″jsem v těle″. Znamená to ″jsem v bolesti″.

Cítit bolest neznamená být – ačkoli si to mnoho lidí myslí a bezděčně vyhledávají bolestivé příběhy a dělají si velké a bolestivé starosti, aby si potvrdili, že žijí.

Když ale projdu na své cestě k tělu všemi těmito procesy, v nichž hledám, co to asi znamená být v těle (a ty procesy mě budou mást znova a znova) – když se přesto budu stále znova vracet do těla, do poslouchání nepatrného šumění v uších, kterým se ozývá krev – pak napřed v nepatrných, skoro nepostřehnutelných chvilkách se objeví chvilka taková, v níž mezi tělem a mnou nebude stát žádná myšlenka na to, jak by to bytí v těle mělo či nemělo vypadat, ani žádná vzpomínka na předchozí utrpení, ani strach z utrpení budoucího. Pak mohu objevit obrovskou zásobárnu energie.

Energii obalenou tkáněmi. Energii, která nebolí. Nemyslí. Je.