…..A my jsme se teď rozhodli meditovat bez představ, tedy během meditace setrvat v teď a zde… Neexistuje jiný způsob, jak bez zásahu zvenčí navodit spokojenost.
Jak tedy dosáhnout spokojenosti, která není podmíněna vnějším prostředím? Takto:
Zůstávám nehybný a bez myšlenek. Uvědomuji si představy, které vcházejí do mé mysli. Všimnu si přitom, že představy nezpůsobují zmatek. Plynou uspořádaně a jsou velké. Nejsou jako slova a věty uzavřené, ale když nějaká představa přijde do mysli, vnímáme ji jako neustálé vybuchování….
I představa, která vklouzla do mysli, má svou podstatu, ale není konstantní, stálá. Slova ano. Představa je stále v pohybu. Představuji si chalupu, vidím ji zvenčí, zevnitř, dělám tam něco… a najednou představa chalupy zmizí a nahradí ji představa hádky s domovnicí. I tato představa má svůj děj. Není stabilní. Plyne. Pak přijde představa zážitku z filmu. Za ní následuje představa toho, jak mi roste dítě. To je to, co je nazvané meditací.
Takzvaný pokročilý meditující si v jednom sezení dokáže udržet jen jednu představu. Dokonce si její obsah může vědomě určit. Vybere si námět meditace. Vždy to ale znamená, že v bdělém stavu sní. Prožívá něco, co neexistuje jako skutečnost.
Jen ten, kdo si to uvědomí, získá sílu odmítat představy.
Většinou ho k tomu usměrní poznání, že zbytek života může sice pěkně prosnít, ale dál se nedostane. Meditace se mu stane drogou, oázou, do které uniká, obohatí mu život, ale neuchrání ho před nespokojeností. Bude se sice snažit být dobrým člověkem, ale ne vždy se mu to povede. Bude se snažit nepomlouvat, a přesto se přistihne při tom, že pomlouvá… Zjistí, že tělo má vlastní rozum, že srdce má vlastní názory a že rozum těla a názory srdce nejsou vždycky v souladu s jeho zaměřením.
Ten, kdo si to uvědomí, ztratí nejdříve zájem o meditaci v sezení. Nebude si už sedat proto, aby meditoval, ale proto, aby zažil skutečnost.
