Vzpomínáte ještě na příběhy o dřevěných panenkách, kterým májová noc vdechla duši?
Jedna taková žila v Lipoltově na hranici Poohří a Doupovských hor. Bydlila u sedláka Mertla, byla veselá, čilá a plachá jako lesní zvěř. Znala písně, které po ní nikdo nedokázal zazpívat. Smála se drobným smíchem a svítila přitom očima ze žluté smůly.
Záleželo jí na lidské lásce. Kdykoli odcházela třeba jen na malou chvíli do luk nebo k lesu, vždycky řekla: „Tak já jdu.“ – A počkala si, až jí odpoví: „Přijď zas brzy!“ – Vždycky se dočkala, protože ji všichni měli rádi.
Jednoho rána vzala panenka konev, že skočí ke studánce pro vodu. Byly žně, blížila se bouře a u Mertlů nevěděli, kde jim hlava stojí.
„Tak já jdu pro tu vodu,“ řekla panenka. Nikdo si jí nevšímal, všichni zapřahali, nad lesem stály bouřkové mraky.
„Já jdu,“ řekla panenka podruhé a žluté oči jí zmatněly strachem.
Selka otevřela vrata, sedlák pobídl krávy, v dáli hřmělo a z luk se zvedl vítr.
„Já už opravdu jdu,“ vzdychla panenka, „jdu ke studánce. Co mi řeknete?“
Ale nikdo ji neslyšel. Nikdo neřekl: „Přijď zas brzy.“ Mraky už čněly vysoko nad lesem a do sousedových snopů udeřil blesk. Kdo by myslel na krásné malé panenky, když je v sázce živobytí?
Tu se panenka dala do pláče a vyšla ze síně. Vzdalovala se loukou, táhla v trávě těžkou konev a déšť se mísil s jejími slzami.
Bouře byla krátká. Sedláci se vrátili z pole, vypřáhli potah a děkovali bohu, že to dobře dopadlo. Teprve teď si vzpomněli na panenku.
Hledali ji v síni, za pecí, v kůlnách, v postelích, v sadě, kolem domu. „Ty šibalko,“ volali, „ty šibalko veselá, kampak ses nám schovala?“
Ale odnikud nezazněl drobný smích, nikde se nezableskly žluté oči.
Jen u studánky našli konev plnou vody.
Hned první noci, která byla plná hvězd, se jim začalo stýskat tak bolestně, že nemohli spát. I vyšli před dům, brodili se v trávě, v křovinách a loupežnických lesích, volali:
„Vrať se, panenko! Přijď zas brzy!“
Volali marně. Panenka se nevrátila.
Druhé noci se jim stýskalo méně a třetí noci se počali stydět za svůj stesk. Pracovali, starali se a vychovávali děti, po letech umírali a znovu se rodili, milovali se a nenáviděli. Jak by si při všem mohli pamatovat příběh o dřevěné panence?
Jen někdy, v májových nocích, se jejich srdcí zmocnila divoká prázdnota. a tu se snažili zazpívat píseň, kterou kdosi v dobách nesmírně dávných uložil na do paměti jejich rodu. Nikdy tu píseň nezazpívali. Nebyla to lidská píseň.
Často pak hledívali na své ruce podobné prázdným čeřenům.
Byli tak bezradní, že ani nedokázali říct: „Vrať se, panenko!“
Panenky neodešly. Je jich plno po vší zemi, v celém světě. Když se setmí, kmitají se v trávě. Tence si zpívají.
Nevolejme je. Nedají se ani ochočit, ani koupit. Už nám odvykly.
A patrně se jim nelíbíme.
Ale nezapomínejme na ně. Jsou. Schouleny na smrkové větvi rády pohladí čelo toho, kdo kráčí lesem.
(povídka O poslední panence z knihy Zdeňka Šmída Strašidla a krásné panny )
