… Steiniger umístil potkany chycené na různých místech do velkých společných výběhů, jež zvířatům poskytovaly zcela přirozené životní podmínky.
Nejdříve se zdálo, že jednotlivá zvířata mají před sebou navzájem strach. Zřejmě nebyla v útočném naladění. Buď jak buď, k vážnějším rvačkám docházelo, jen když se zvířata náhodou potkala, obzvláště pak, když byla proti sobě hnána podél stěny výběhu, takže do sebe značnou rychlostí vrazila.
Skutečně agresívními se potkani stali teprve tehdy, když si zvykli a začali obsazovat revíry.
Současně začala tato vzájemně se neznající zvířata, jež pocházela z různých lokalit, tvořit páry. Jestliže se utvořilo více párů současně, mohly se boje, které vzápětí následovaly, protáhnout na dlouhou dobu.
Vznikl-li však ještě jeden pár s určitým časovým náskokem, tyranizovali oba manželé spojenými silami nešťastné spoluobyvatele výběhu natolik, že takto zostřený tlak znemožňoval utvoření jakéhokoliv dalšího páru.
Nespárovaní potkani zřetelně klesli v hodnostním žebříčku a pár je nyní neustále pronásledoval. Dokonce i v 64 m² velkém výběhu stačily takovému páru pravidelně jen dva tři týdny k tomu, aby sprovodil ze světa veškerá zvířata, která sem s nimi byla vpuštěna, tj. 10 – 15 silných dospělých potkanů.
Samec a samice vítězného páru byli vůči podřízeným příslušníkům vlastního druhu stejně krutí, přece však samec dával zřetelně přednost trýznění a kousání samců a samice zase spíš pronásledovala samice.
Podřízení potkani se bránili jen málo; snažili se zoufale uniknout a obraceli se ve své nouzi směrem, který může potkanům jen zřídkakdy přinést záchranu – totiž nahoru.
V místech silného výskytu potkanů viděl Steiniger často ještě za denního světla sedět zcela nekrytě vysoko na keřích a stromcích bojem vyčerpané a zraněné potkany; šlo zřejmě o kusy, které zabloudily do cizího revíru.
Zranění se většinou nacházela na zadní polovině hřbetu a na ocase – v místech, kde pronásledující může prchajícího nejsnáze popadnout.
Jen zřídka je milosrdnou příčinou smrti prudká hluboká rána nebo vykrvácení. Častěji je smrt způsobena otravou krve, zejména u kousnutí, která proniknou břišní stěnou. Většinou ale zvíře hyne v důsledku celkového vyčerpání a nervového předráždění, jež vede k selhání činnosti nadledvinek.
Pozoruje-li člověk krvavé tragédie, které přeživšímu páru potkanů konečně dopomohou k panství nad celým výběhem, sotva očekává vznik společenství, jaké se velmi brzy nato utvoří z potomstva vítězných vrahů.
Mírumilovnost, ba něha, jimiž se vyznačuje vztah savčích matek k dětem, se zde neprojevuje jen u otců, ale zahrnuje i dědečka se všemi strýci, tetami, prastrýci, pratetami atd., atd. – až nevím do kolikátého kolena.
Různé matky kladou houfy svých dětí do téhož hnízda a lze sotva předpokládat, že se každá z nich stará jen o svá vlastní mláďata.
Vážně míněný boj uvnitř takové velerodiny vůbec neexistuje, i když se houf skládá z tuctů zvířat. V houfu potkanů sociální hierarchie neexistuje. Houf napadne společně velkou kořist a jeho nejsilnější členové mají na jejím udolání největší podíl.
Při žrádle ale jsou, cituji Steinigera doslovně, „… menší zvířata ta nejdotěrnější. Větší jedinci si od nich dobrovolně nechávají vzít sousta potravy. Tato po každé stránce čilejší zvířata, jež dosáhla teprve polovice či tří čtvrtin definitivní velikosti, předčí plně dorostlé jedince zřejmě i při rozmnožování. Vše je jim po vůli, dokonce ani nejsilnější a nejstarší zvíře jim nic neodepře.“
Uvnitř houfu neexistuje vážně míněný boj, nanejvýš drobné třenice se vždy urovnávají jen ranami přední tlapkou nebo kopnutím zadních nohou, nikdy však kousnutím.
K vážně míněným střetnutím mezi příslušníky téže velerodiny dochází jen v jediném případě, který je v mnoha ohledech významný a zajímavý – totiž tehdy, když vnitrodruhovou a vnitrorodinnou agresi vyvolá přítomnost cizího potkana.
Jak se chovají potkani, do jejichž revíru vnikne člen cizí skupiny – nebo je tam experimentálně vpuštěn – patří k nejhroznějším, nejotřesnějším a nejodpornějším věcem, jaké lze vůbec u zvířat pozorovat.
Cizí potkan může pobíhat celé minuty a ještě déle kolem, aniž tuší hrozný osud, který ho očekává. Stejně dlouho mohou místní zvířata pokračovat ve své obvyklé činnosti – až se konečně cizinec přiblíží natolik, že je zavětřen.
Tu sebou tělo domorodce trhne, jako by jím projel elektrický proud. Toto naladění se ihned předává dál a v okamžiku je vzbouřena celá kolonie.
Potkani si předávají naladění jen určitými výrazovými pohyby, krysy to však činí pronikavě vysokým a ďábelsky ostrým zavřísknutím, k němuž se připojují všichni příslušníci skupiny, kteří jej zaslechli.
S očima rozčilením vystouplýma z důlků a se zježenou srstí se potkani vydávají na lov potkanů. Jsou tak zběsilí, že když se dva z nich setkají, nejdřív se pro jistotu navzájem prudce kousnou. …
„Tak bojují 3 – 5 vteřin,“ referuje Steiniger, „pak se s kupředu nataženými hlavami důkladně očichají a pokojně se rozejdou. V den, kdy je pronásledován cizí potkan, jsou všichni příslušníci houfu vůči sobě podráždění a nedůvěřiví…“
Je možno pokusně ocejchovat člena tlupy za nenáviděného cizince a naopak, ovlivníme-li tento pach vhodnými prostředky. Eibl vzal z kolonie krys jedno zvíře a vypustil je do nově zařízeného terária; když je za několik dní přenesl zpět do původního výběhu, jednalo s ním jeho příbuzenstvo jako s cizincem. V druhém případě přenesl s krysou také trochu půdy a steliva z výběhu, takže izolované zvíře s sebou dostalo jakési věno, na němž lpěl pach tlupy. Ačkoliv byl tento jedinec umístěn do čisté prázdné elementky, byl i po týdny trvající nepřítomnosti velerodinou znovu přijat jako její příslušník.
Přímo srdcervoucí byl osud jedné krysy, s níž Eibl naložil výše popsaným způsobem a již v mé přítomnosti vpustil zpátky do výběhu jejího příbuzenstva. Toto zvíře zřejmě nezapomnělo pach své skupiny, nevědělo však, že se jeho vlastní pach změnil. Po návratu do starého kotce se tedy cítilo doma a v úplném bezpečí a ostrá hryznutí jeho bývalých přátel byla pro ně naprosto nečekaná. Ani po několika vážnějších poraněních ještě nereagovalo strachem a pokusy o útěk, jež lze na skutečně cizích krysách pozorovat již po prvním útoku člena místní skupiny. Ujišťujeme jemnocitné čtenáře – čtenářům vědeckým to zdráhavě přiznáváme – že jsme v tomto případě nečekali na trpký konec, nýbrž jsme pokusné zvíře ve výběhu jeho příbuzenstva umístili do ochranné drátěné klece, aby opět získalo původní pachovou státní příslušnost.
Bez takového sentimentálního zákroku je osud cizí krysy skutečně strašný. Ještě tak to nejlepší, co ji může potkat, je, že zvíře je v nesmírné hrůze náhle stiženo mrtvicí, jak pozoroval S. A. Barnett v ojedinělých případech. Jinak je příslušníky vlastního druhu pomalu rozsápáno. Myslím, že jen zřídkakdy je na nějakém zvířeti možno tak zřetelně pozorovat zoufalství, panický strach a současně vědomí neodvratitelnosti strašlivé smrti jako na kryse, která pochopí, že ji krysy hodlají zlikvidovat – vůbec se již nebrání! Člověk toto její chování bezděky porovnává s tím, jak krysa vzdoruje hrozbě velké šelmy, jež ji zahnala do kouta a které – stejně jako krysám cizího společenství – nemůže uniknout. Přesto čelí mnohem silnějšímu nepříteli odvážnou sebeobranou, nejlepší obranou, jaká vůbec existuje – útokem. Komu už jednou ve slepé uličce skočil do obličeje potkan s pronikavým válečným křikem svého druhu, pochopí, co myslím.
(Konrad Lorenz, Takzvané zlo)
