Katrin ví, že má problém: je příliš milá. Neumí říct ne a ukázat své hranice. Katrin má komplex pomocnice. V jejím povolání sociální pedagožky to určitě má své výhody: každého vyslechne a pro mnoho lidí je důvěrnicí, mnozí jí jsou vděčni. I její přátelé si jí váží.
Jenže to, co dává, se jí nikdy úplně nevrací zpět. Většinou na to doplácí. I s Filipem to tak bylo v ten den, kdy vypadl proud. Celý večer šlo jenom o něho. Dokonce s ním mluvila o jeho bývalých přítelkyních. Když si na to vzpomene, trochu se stydí.
Teď, s trochou odstupu, jí už je jasné, že zase spadla do staré pasti: ona naslouchala, on vyprávěl. Jeho historky byly důležité, její příspěvky nevýznamné, jako příkrasa.
Co dělala špatně? Mohla se sama trochu víc postavit do příznivého světla, možná se trochu i chlubit (Tina, Život a láska). On se přece také chlubil svými pracovními úspěchy. Proč by nemohla i ona? Jenže co je šesté výročí centra pro mládež proti jeho megazakázce pro mezinárodní koncern? Navíc všechno, co řekla, hned využil jako narážku, aby zase prodal své vlastní historky.
Pravda, mohla víc trvat na svém. Jednoduše říct: Teď zase poslouchej ty mě! (Cosmopolitan, Láska@sex).
Ne, to zní příliš hystericky. Ale hysterky mužům přece taky imponují (Katka, Život a láska).
Možná dokonce měla říct: „Ty si snad myslíš, že se všechno točí jenom okolo tebe! Nevšiml sis, že neumíš ani trochu poslouchat?“ – A pak vstát a prásknout za sebou dveřmi a nechat toho chvastouna sedět potmě! (Brigitte, Magazín pro rovnováhu).
Ví ale také, že lidi nemůže změnit (Žena a život, Život a láska). To dokonce zná z vlastní zkušenosti (tři ztroskotané vztahy) a z každé psychologické příručky o vztazích, kterou přečetla (jedenáct kusů).
A tak nejlíp udělá, když mu do budoucna půjde z cesty, s přátelskou distancí (Elle, Láska a partnerství). To zní ještě nejrozumněji, i když taky trochu smutně. Nejspíš je prostě beznadějný případ!
Vtom jí padne do oka titulek: Tajemství šťastných párů! (Žena a život, Život a láska).
…Jenže když jsou tyto rady tak očividně nerealistické, proč je potom tak ráda čte? Dosud tuto zvědavost považovala za známku své otevřenosti, své ochoty se poučit a porozumět věcem. Ale pokud má být upřímná, vždycky se cítila spokojená už tehdy, když měla dojem, že něčemu porozuměla. Nikdy ty rady nebrala vážně a hlouběji je nezkoumala. Vlastně pro ni představovaly zábavu.
………Během několika minut je čtenář lechtán na několika ústředních místech svých přání a snů. Rozeseté výroky expertů podtrhují dojem serióznosti, pravdivosti a vědeckosti. Jenže takhle nemůže jít o pravdu. Abychom něco pravdivě zpracovali, nemůžeme smíchat všechny kategorie a tvářit se, jako by žádné neexistovaly. Takže zřejmě jde o výši nákladu a jeho prodej. A funguje to. Rádi se necháme lechtat. Nechceme doopravdy znát rozdíl mezi celoživotní láskou a šesti typy pro štěstí.
(Artho Stefan Wittemann – Architektura vnitřního světa člověka)
