Mustafa, vyvolený a milovaný,
který byl úsvitem svého vlastního dne,
dvanáct let čekal ve městě Orfalu na loď,
aby ho odvezla zpět na rodný ostrov.
A v dvanáctém roce, sedmého dne měsíce sklizně jelúlu,
vystoupil na horu za městskými hradbami a zíral na moře;
a spatřil s mlhou připlouvat svou loď.
Tehdy se otevřely dokořán brány jeho srdce
a jeho radost se rozletěla daleko nad moře.
Zavřel oči a modlil se v tichu své duše.
Ale jak sestupoval s hory,
zmocnil se ho smutek a v srdci přemítal:
Jak odejdu v míru a bez zármutku?
Ne, toto město neopustím bez zraněného srdce.
Dlouhé byly dny bolesti, které jsem trávil v jeho zdech,
a dlouhé byly noci osamění;
a kdo dovede opustit bez lítosti svůj žal a svou osamělost?
………
Přesto však zde nemohu déle zůstat.
Moře,
které všechno volá k sobě,
volá i mne,
a já musím vstoupit na loď.
……
Rád bych vzal s sebou všechno, co zde je,
ale jak?
Hlas nemůže vzít s sebou jazyk a rty,
které mu daly křídla.
Sám si musí hledat prostor.
………
Když došel na úpatí hory,
obrátil se znovu k moři
a viděl svou loď vplouvat do přístavu
a na její přídi námořníky, muže ze své rodné země.
A jeho duše na ně volala a on pravil:
Synové mé prastaré matky,
vy jezdci na vlnách přílivů a odlivů,
jak často jste pluli v mých snech.
A nyní přicházíte v mé bdělosti,
která je mým ještě hlubším snem.
………
A kněží a kněžky mu říkali:
Kéž nás teď nerozdělí vlny moře,
a léta, která jsi strávil s námi,
ať se nestanou jen vzpomínkou.
Chodil jsi mezi námi jako duch
a tvůj stín byl světlem na našich tvářích.
Mnoho jsme tě milovali.
Ale naše láska byla beze slov a byla zastřena závoji.
Nyní však k tobě hlasitě volá
a chtěla by před tebou stanout odhalena.
A vždycky tomu tak bylo,
protože láska poznává svou vlastní hloubku
teprve v hodině odloučení.
(Chalíl Džibrán – úryvky z knihy Prorok)
