Jistě, náš život jako život biologický, tělesný, je svou přirozeností pomíjivý. Nic z něj nezbyde. A přece tolik!
Co z něj zbyde, co z nás zůstane, co nás může přetrvat – je to, co jsme ve své existenci uskutečnili; to, co dále působí mimo nás a bez ohledu na nás.
Náš život se vytrácí ve svém působení. V tom se podobá třeba prvku rádium, jehož materialita se po dobu jeho životnosti (radioaktivní látky mají, jak známo, omezenou životnost) stále více proměňuje v energii záření, která už se nikdy nevrátí k látkovosti.
Co vyzařujeme do světa, ony vlny jež vystupují z našeho bytí – to je to, co zbývá z nás, když samo naše bytí už dávno zaniklo.
(Viktor Frankl, Být znamená být odpovědný)
