Nepostradatelným prvkem, který je společný jednoduché zvířecí tradici a nejvyššímu kulturnímu ústnímu podání lidí, je zvyk.
Jak si může být v důsledcích podobný prostý zvyk nějakého ptáka při prostorové orientaci a složitý kulturní rituál člověka, to se mi ujasnilo při jednom zážitku, na který nikdy nezapomenu.
Studoval jsem tenkrát hlavně chování jedné mladé husy velké, kterou jsem odchoval z vejce. Přenesla na mou osobu všechny způsoby chování, kterými se normálně house obrací na své rodiče, pozoruhodným procesem, který nazýváme vtištění a o kterém – stejně jako o huse Martině – podrobněji referuji v jiné své knize.
Martina si v nejútlejším mládí pevně osvojila jeden zvyk; když byla asi jeden týden stará a již schopná sama vylézt do schodů, pokusil jsem se ji vylákat do své ložnice pěšky, místo abych ji tam, jako dosud každý večer, donesl.
Husy velké špatně snášejí každé uchopení; dostanou tím strach, a proto uděláme dobře, když je toho pokud možná ušetříme.
V hale našeho domu začíná napravo od prostředních dveří schodiště, které vede do horního poschodí. Proti dveřím je velké okno.
Když nyní Martina ťapající mi poslušně v patách, vstoupila do tohoto prostoru, nahnala jí nezvyklá situace strach; jako všichni postrašení ptáci se snažila dostat se rychle ke světlu; jinými slovy proběhla kolem mne, který jsem již stál na prvním stupni schodiště, a běžela ode dveří přímo k oknu, kde postála několik okamžiků, dokud se neuklidnila. Pak se opět poslušně vrátila ke mně na schodiště a šla za mnou do horního patra.
Tento průběh se příštího večera opakoval, až na to, že nebyla zacházka k oknu tak velká, a doba, kterou Martina potřebovala k uklidnění, se podstatně zkrátila.
V příštích dnech tento vývoj pokračoval: prodlení u okna úplně zmizelo a také dojem, že se husa vůbec ještě nějak bojí.
Zacházka k oknu dostávala víc a víc charakter zvyku a vypadalo přímo komicky, jak Martina odhodlaným krokem přiběhla k oknu, tam se bez zastavení otočila a stejně odhodlaně putovala zpět ke schodům a po nich nahoru.
Navyklá zacházka k oknu se stávala stále kratší, ze 180° obratu se stal ostrý úhel: husa, místo aby vylezla na první schod po jeho pravé straně, putovala podél něho až na jeho levý konec, tam udělala ostře vpravo vbok a vyšplhala se do schodů.
Tenkrát se stalo, že jsem jednoho večera zapomněl Martinu vpustit do domu ve správnou dobu a vést ji do svého pokoje. Když jsem si na ni konečně vzpomněl, panovala už hluboká tma.
Pospíchal jsem k domovním dveřím, a jakmile jsem je pootevřel, prodrala se husa spěšně a ustrašeně škvírou mezi dveřmi, proběhla mi mezi nohama do domu a běžela proti svému zvyku přede mnou ke schodům.
A pak udělala něco, co ještě víc odporovalo jejím zvykům: odbočila z navyklé cesty a zvolila tu nejkratší; zkrátila si jinak obvyklý pravý úhel a vylezla na nejspodnější schod z jeho pravé strany. Řízla zatáčku schodiště a začala rychle lézt nahoru.
Teď se ale stalo něco skutečně otřesného: když husa vylezla na pátý stupeň, prudce se zarazila, natáhla krk, jako to dělají ptáci v případě velkého leknutí a pohotovosti k útěku, a povytáhla křídla z křídelních příkrytů.
Současně vyrazila varovný hlas a málem by byla skutečně vzlétla. Na okamžik strnula, nato se obrátila, sestoupila spěšně těch pět schodů zase dolů a proběhla horlivými kroky – jako někdo, kdo plní velice naléhavou povinnost – původní, daleko k oknu vedoucí zacházku; pak znovu vkročila na schody, tentokrát předpisově zcela daleko na levé straně, a začala lézt nahoru.
Když znovu přišla na pátý schod, zůstala stát, ohlédla se, otřepala a pozdravila – to je chování, jež můžeme u hus velkých pozorovat pravidelně tehdy, když se po utrpěném leknutí opět uklidní.
Sotva jsem věřil svým očím! Nepochyboval jsem v nejmenším, jak interpretovat příhodu, která se právě odehrála: zvyk se stal potřebou, proti níž se husa nemohla prohřešit, aniž dostala strach.
(Konrad Lorenz, Takzvané zlo)
