„Trochu síly mi nechte,“ pokoušela se přehlušit hukot vzduchu Magráta. – „Potřebuju se dostat dolů!“
„To je to nejjednodušší,“ zakřičela Bábi.
„Ale já myslela bezpečně!“
„Vždyť jsi čarodějka, ne? – Jo, abych nezapomněla… – Vzala jsi mi kakao? Mrznu tady k smrti!“
Magráta bezmocně přikývla a volnou rukou podala Bábi velký sáček vycpaný slámou.
„Fajn,“ přikývla Bábi. – „Provedla jsi to skvěle. Sejdeme se na mostě v Lancre.“ Pak uvolnila prsty.
Magrátino koště se zazmítalo ve vzduchových vírech a Magráta pevně sevřela násadu koštěte, které teď, jak se obávala, bylo schopné letu stejně jako kus palivového dřeva.
Jak tak Magráta klesala dlouhým mírným obloukem k temným vrcholkům pralesa, pomyslela si, že ve způsobu, jakým Bábi odmítá brát na vědomí potíže ostatních lidí, je vlastně něco lichotivého. To totiž naznačovalo, že podle Bábina nikoliv zanedbatelného mínění jsou ti lidé schopni poradit si se svými problémy sami.
Asi bude nejlepší nějaké zaklínadlo proměny. Magráta se soustředila. No, zdá se, že to zabírá.
Z pohledu obyčejného smrtelníka se nic nezměnilo. Magnáta docílila jednoduchou úpravou změny vlastních mentálních pochodů. Změnila se ze zmatené a poněkud vystrašené ženy, která nevyhnutelně klesá k nepřátelské zemi, v ženu s jasnou hlavou, plnou optimistických myšlenek, oplývající sebedůvěrou a nesoucí plnou zodpovědnost za svůj život. Uvědomovala si plně, odkud pochází a jaké má zázemí, i když na tom, kam měla namířeno, to celkem nic nezměnilo. Jenže se cítila mnohem lépe.
(Terry Pratchett – Soudné sestry)
