Vévoda Felmet upíral zachmuřený pohled na mokrý prales. Byl tak odporně rozlehlý. Došel k názoru, že to není tím, že by měl něco proti jednotlivým stromům, ale pohled na tolik stromů pohromadě na něj působil silně depresivně. Přemáhal touhu spočítat je.
„Jistě, má drahá,“ řekl.
Na druhé straně, pomyslel si, nemuselo by to být tak špatné být stromem. Stromy nemají uši, tím si byl skoro jist. A jak se zdá, obejdou se bez posvátného stavu manželství. Takový samčí dubový strom – to si bude muset vévoda ještě ověřit -, takový dubový strom prostě rozpráší svůj pyl do větru a všechny ty ostatní věci s žaludy… – Nebo jsou to snad duběnky? Ne, byl si skoro jistý, že jsou to žaludy, to všechno už se odehraje někde jinde…
„Ovšemže, poklade,“ přikývl.
Ano, stromy to mají skvěle vymyšleno. Vévoda zvedl pohled k hustým korunám. Ti sobečtí prevíti.
„Samozřejmě, miláčku,“ prohlásil.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
