Vysoko, vysoko.
Poslední slova bloudila stropem
jako mraky.
Kredenc plakal.
Zástěra se chvěla
jako by přikrývala propast.
Byl konec. Mladí šli spat.
Ale k půlnoci
mrtvá vstala,
zhasila svíce (je jich škoda),
rychle zašila poslední punčochu,
našla svých padesát korun
v piksle od skořice,
a položila je na stůl,
našla nůžky zapadlé za skříní,
našla rukavici,
kterou rok nemohli nalézt,
zkusila všechny kliky,
utáhla vodovod,
dopila kafe
a zase padla zpět.
Ráno ji odvezli.
Byla spálena.
Popel byl hrubý
jako z obyčejného
hnědého uhlí.
(Miroslav Holub, Umřela večer, ze sbírky Achilles a želva)
