„Zdá se, že slova mají až neuvěřitelnou moc,“ zamyslela se.
„Zajisté, má paní.“
„Musel jsi něco takového dlouho studovat.“
Šašek přisvědčil. – „Slova jsou schopna změnit svět,“ řekl.
Oči se jí zúžily. – „To už jsi jednou říkal. Zatím jsi mě nepřesvědčil. Podle mě dokážou svět změnit jen silní lidé,“ zavrtěla hlavou. – „Silní lidé a jejich činy. Slova jsou jako poleva na dortu. Samozřejmě, že ty je považuješ za důležitá. Jsi slabý a nemáš nic jiného.“
„Její vznešenost se mýlí.“
Vévodkyně pozvedla tučnou ruku a zabubnovala prsty na opěradlo trůnu. – „Doporučovala bych ti, zamračila se, abys svůj výrok něčím dobře podložil.“
„Paní, vévoda chce vykácet pralesy, že je to tak?“
„Ty stromy mě pomlouvají,“ zašeptal lord Felmet. – „Slyším to, když si vyrazím na vyjížďku. Říkají si o mně samé lži!“
Vévodkyně a šašek si vyměnili pohledy.
„Jenže,“ pokračoval šašek, „tahle záležitost se setkala se strašlivým odporem.“
„Cože?“
„Lidem se to nelíbí.“
Vévodkyně vybuchla. – „Copak na tom záleží?“ vykřikla vztekle. – „My tady vládnem! Budou dělat, co jim řekneme, nebo je dáme popravit jednoho po druhém!“
Šašek poskakoval, klaněl se a mával rukama ve smířlivých gestech.
„Ale, lásko moje, takhle nám za chvíli dojdou lidé,“ zamumlal vévoda.
„To ne, tak to být nemusí!“ řekl šašek zoufale. – „Nic z toho nemusíte dělat! Mohli byste ale udělat něco úplně jiného, totiž –“ odmlčel se a rty se mu roztřásly, „- vyhlásit dlouhodobý a velkorysý hospodářský plán, který bude sledovat rozšíření zemědělské produkce, zajištění četných a stálých pracovních příležitostí, především ve dřevozpracujícím průmyslu, otevření nových půdních ploch všeobecnému rozvoji a stavebním projektům a současně snížení banditismu a zvýšení bezpečnosti silničního provozu.
Vévoda na něj upíral užaslý pohled. – „A jak si představuješ, že bych to asi udělal?“
„Dáte vykácet pralesy.“
„Ale před chvílí jsi tvrdil –“
Mlč, Felmete,“ prohlásila vévodkyně. Pak vrhla na šaška další dlouhý a pátravý pohled.
„A jak by člověk mohl, třeba,“ naklonila nakonec hlavu na stranu, „zbořit domy lidem, kteří mu dělají nějaké potíže?“
„Asanace. Vybudování parků. Nové stavební projekty prospěšné celému městu. Všeobecný zájem,“ odpověděl bez zaváhání šašek.
„Chtěla jsem je dát spálit.“
„Musela by to být hygienická asanace,“ doplnil šašek rychle.
„Chtěla jsem dát zem prosolit, aby na těch místech už nikdy nerodila.“
„Jářku, kdyby to mělo být provedeno dokonale, jako asanace za účelem zlepšení bytových podmínek a celkového vzhledu města, možná by nebylo špatné tam naopak ještě pár stromů vysadit.“
„Žádné další stromy!“ vykřikl vévoda.
„Jen klid, to je v pořádku. Ony to stejně nepřežijí. Důležité je dát je tam zasadit.“
„Jenže já bych také chtěla zvýšit daně,“ pokračovala vévodkyně.
„Nuže, kmotře –“
„A nejsem tvůj kmotr.“
„Kmotro?
„Ne!“
„No tak… jářku, troufám… potřebujete financovat svůj velkorysý plán rozvoje státu.“
„Cože?“ zeptal se vévoda, který už zase ztratil nit rozhovoru.
„On chce říct, že kácení pralesů stojí peníze,“ vysvětlovala mu vévodkyně.
(Terry Pratchett, Soudné sestry)
