Kočička

Moji známí mají kocourka. Velkého kocourka. Takovou kočici, řekla mi. A ten jejich kocour – ten se chová jako pes. Venčejí ho, chodí jim u nohy a tak. A zná psí móresy. Osvojil si je – a na kočičí přitom nezapomněl,, řekla a usmála se. Teď přes léto, když jsou oba v práci, ho nechávají ve školce. Teda jako – rozumíte. Aby se doma nenudil. Nechávají ho na jejich zahrádce v zahrádkářské kolonii. Odpoledne se všichni tři sejdou u chatičky. A představte si, co se stalo, řekla a usmála se.

Už jsem vám říkala, že ten kocour zná psí uvažování? Že je sám tak trochu jako pes, takže se ve psech vyzná? A že si s nimi taky vyřizuje účty? zeptala se.

A ta moje známá, řekla, ta se minulý týden vracela z práce do té zahrádkářské kolonie za kocourem. A kocour už ji čekal před plotem. Ale. řekla a napila se kávy.

Ještě byla ta moje známá daleko, tak se k tomu všemu nemohla vyjádřit. Byla tam nějaká ženská se psem na vodítku. A ta viděla kocoura a začala řvát: ´Baryku, kočička, koukej, kočička…!´  Toho svýho psa na tu nebohou kočku poštvala. A  Baryk se hnal po kočce.

Co se stalo? ptám se napjatě.

Co by? – Kočka utekla na strom. Seděla na větvi a dole se po ní vzpínal řvoucí pes. Ženská ho povzbuzovala. ´Vem si ji. Vem si kočičku.´ Znova se zasněně usmála.

Jak to dopadlo? ptám se.

Dobře, řekla. Říkal jsem vám, jak to měl ten kocour se psy, ne? Nebál se jich. Rozhodně se jich nebál.

A co ta vaše známá?

Nic.

No ale ta ženská s tím psem – to se přece – namítla jsem.

Skočil mu z toho stromu přímo na hlavu. Vypočítal si to. S kočičím rozmyslem. Počkal si na vhodnou chvíli, vyměřil si to. A pak přímo na hlavu. A ťal. – Pes ječel hrůzou, vytrh se té ženské a letěl k Neumětelům. Ženská za ním. A kocour vítal paničku.

To je všechno, co jsem dnes chtěla napsat. Mějte se pěkně. A občas někomu skočte na hlavu. Vy už budete vědět komu.

P. S.: Ale nezapomeňte předtím ovládnout způsoby obou stran.