Že byl u nás výtahář, jsem poznala podle toho, že auto výtahů s nonstop službou odjíždělo od našeho domu, když jsem se vracela z nákupu. A jdu dovnitř a na dveřích výtahu je přilepená cedulka – Nepoužívejte výtah, probíhá údržba. Já bydlím v šestém patře. A nesla jsem velký nákup. A viděla jsem výtaháře, jak prokazatelně odjížděli. Nic … Číst dál
„Byl jsem tuhle v bance,“ řekl mi spolužák na abiturientním večírku. „A byl jsem překvapen.“ „Čím?“ „Velmi. Já jsem si tam kdysi založil takovej ten ňákej investiční účet. Podnikal jsem, tak abych tam měl nějaký peníze připravený,“ řekl. „No a pak jsem už nepodnikal, a tak, když jsem jel okolo, tak jsem si vzpomněl a … Číst dál
Máme psa. Laskavého zlatého retrievera. Už mnoho roků. Mnoho příběhů. Dnes vzpomenu tenhle: Seděla jsem ve svém houpacím křesle, nohy položené na protější židli, a dojídala cosi z talíře. Pes ležel opodál a po očku mě pozoroval. Spíš tedy ten talíř. Běžná idylka. Dojedla jsem a položila talíř na zem. To je znamení, že zbytky … Číst dál
Súfijské tance tančí Mistři – a pak také my jako děti: točíme se, točíme kolem své osy, točíme se s rozpřaženýma rukama, a pak padneme rozesmátí na zem na záda a bez vlády a bez myšlenky díváme se do nebe… Toto jsem před několika lety zažila, toto mě tvarovalo: Ten Mistr byl muž tak čtyřicetiletý … Číst dál
Kdysi, před více než dvaceti lety jsme byli v ZOO. Já, manžel, moje malá dcera, příbuzní. A v pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pach, dusno, na zemi dlaždičky, vlhko. Opravdu velký, syrový pach – též proto, že tehdy žádné ochranné sklo mezi lidmi a zvířaty ještě nebylo. Lidé byli od klecí pečlivě odděleni zábradlím. A spousta … Číst dál
Je tu dub. Teď bez listí. Vídávám ho z okna. Vysoký, mohutný dub. Velmi starý je ten strom. Možná nejstarší ze všech v parku. Sám ho neobejmeš – jen s několika lidmi. V kmeni obrovská prasklina až k zemi. Jako by ho někdo kdysi rozťal obrovskou sekerou. A větve, mohutné tlusté větve končí pahýly. Každý … Číst dál
S jednou naší sousedkou bychom se mohly potkávat na hřbitově. Protože hroby našich blízkých spolu těsně sousedí. Vlastně se jakoby potkáváme: občas urovná něco na našem hrobu ona, občas já na jejich. Jednou – bylo léto a ona byla na dovolené – jsem viděla stát na kamenné desce jejich hrobu vázu s květinami. Modrými, krásnými … Číst dál
Rozmlouvali jsme jí to, řekla. Ale marně. Znáte to. Jo jo. Děti si od rodičů nedají říct. Samy musejí udělat zkušenost. Tohle teda byla zatraceně bolestivá zkušenost, řekla. A pořád ještě je. – A on byl tak jemný a citlivý, že když s ní tenkrát chodil, přednášel jí básničky, představte si. To mi říkala tenkrát. … Číst dál
Moji známí mají kocourka. Velkého kocourka. Takovou kočici, řekla mi. A ten jejich kocour – ten se chová jako pes. Venčejí ho, chodí jim u nohy a tak. A zná psí móresy. Osvojil si je – a na kočičí přitom nezapomněl,, řekla a usmála se. Teď přes léto, když jsou oba v práci, ho nechávají … Číst dál
