Před pár měsíci jsem přesazovala kytky.
Jeden květináč byl opravdu narvaný. Musela jsem ho rozbít, abych dostala kytku ven. Olámala jsem střepy – a držela v dlaních tuhou změť světlých kořenů. Změť ve tvaru květináče.
Žádná hlína už v té změti nebyla. Kam zmizela?
Hlína nikam sama z květináče nechodí. Nemůže. Neuteče. Přesto tam teď nebyla. Jen velké, tlusté, zdravé a pevné kořeny mi mlčky oplácely pohled, jak pes, který tajně sežral cukroví.
Spotřebovaly ji, potvory. Přeměnily ji v sebe.
Kdyby je ovšem život nepodržel, mohla je ona přeměnit zpátky v sebe. A v květináči by teď byla jen hlína a zbytky mrtvých kořenů, hlíně stále podobnější. A já bych se mohla pak hlíny ptát: „Kde jsou ty kořeny?“ A viděla bych, že ona spotřebovala je. Že je přeměnila v sebe samu; že jim dala svůj tvar.
Ale život kořeny podržel, takže ony spotřebovaly ji. Zvětšily se o ni. Vstřebaly ji a změnily její tvar ve svůj.
Vzpomněla jsem si na větu z Bible: I vytvořil Bůh člověka s hlíny…
– Taková blbost,
říkala jsem si vždycky. Básnická licence. Každý ví, že člověk z hlíny není. Stačí se říznout.
Nad rozbitým květináčem jsem teď tiše měnila názor.
