„Víš, proč já vlastně lžu? – Protože se bojím, víš, bojím se toho průseru, když bych řekla pravdu. Jak se asi naštveš. A tak si říkám, že se na to možná ani nepřijde a že bude všecko v pořádku.“
„Jasně. – Ty lžeš, protože se bojíš, že budeš bita.“
„Taky. Ale to jenom někdy. Někdy se spíš bojím, co bude dělat mý svědomí. Co se mi bude dít vevnitř, když mi to vyčteš nebo když mi vynadáš nebo když zůstaneš mlčet a bude ti to líto. Tak to radši neřeknu.“
„A to se ti vevnitř nic neděje, když mi to neřekneš?“
„Děje, ale není to tak strašný. Horší je vidět, jak se z toho trápíš a nechceš mě bít. Nebo chceš a neuděláš to.“
„Ale já to někdy přece udělám…“
„Uděláš. Ale i když to neuděláš, je to vždycky vidět, že se trápíš, a to já nemůžu vidět. Tak to radši neřeknu. – Jo, a někdy to neřeknu prostě proto, že na to nemyslím. Že zapomenu, že jsem to měla říct. Anebo něco jen ta ledabyle plácnu a nenapadne mě, že to vezmeš vážně. A pak to najednou vypadá, že lžu.“
„A svědomí?“
„Já nevím, jestli je to svědomí. Ale trápí mě víc, když tě vidím, že jsi nešťastná, než když je ještě šance, že se to neprovalí.“
„A co ten strach, že se to provalí?“
„Ale někdy se to ani neprovalí…“
„A dokázala bys nelhat?“
„Absolutní fantas magoris. Někdo říká, že nelže nebo že lže jenom ze zdravotního důvodu, třeba o nemoci. Ale takový dítě nenajdeš. A já si stejně myslím, že i ten dospělej kecá.“
„A proč některé děti zapírají a zapírají, i když už se dávno všechno provalilo?“
„Ten strach jim někdy nedovolí to přiznat, i když to mají dávno prohrané. Oni mají strach připustit, že to mají prohrané. Bojí se, co bude. Připustit ten trest. Co rodiče. Nebo co ostuda mezi dětmi. Když se něco projednává před třídou, tak člověk má hrozný strach, že se před dětmi ztrapní, když to přizná. To by se nemělo projednávat před třídou.“
„Vždycky se tedy lže strachy?“
„Ne. Někdy pro výhody.“
„Jen pro výhody? To stojí za to riziko?“
„Třeba pro partu. Pro partu udělají děti skoro všechno. Ty nevíš, jakou má parta sílu.“
(výňatek z rozhovoru čtrnáctileté poradenské klientky s matkou)
Lež provází náš život. Život dětí i život dospělých. A jako všechno, co se nás týká, je provázena řadou bludů. Zmiňme aspoň některé z nich:
- Blud č. l: Nelži. Protože kdo lže, ten krade.
To by u nás ovšem bylo zlodějů… Tedy ne že jich je u nás zrovna málo. A ne že by ti, co kradou, nelhali: vždyť lhaní tak trochu patří k bezproblémovému výkonu jejich profese. Ale v tom případě je přesnější tvrzení kdo krade, ten lže. Protože kam by přišel, kdyby nelhal: do kriminálu nebo aspoň na buben. – Ale my ostatní? – Krademe? – Ne. No proto. – Ale lžeme?
Lež společenská
- Ale samozřejmě, pane vedoucí. Ne, opravdu, vůbec mi to nevadí… (Hrom aby do toho – zas je odpoledne v háji!).
- Jen přijď, žena tě ráda pozná. (Snad to proboha nevezme vážně?!).
- No to je skvělý, právě to jsem potřeboval! (Proboha, co si s tím počnu…?).
- Řekni, že nejsem doma a že ještě dneska zavolám. (Teď na to fakt nemám energii…).
Lži na lži – byť vynucené, řekněme, společenskými okolnostmi. Ale lhát se přece nemá: zkusme to tedy bez nich. Například strategií Co na srdci, to na jazyku:
„No vy jste se snad zbláznil, pane vedoucí! Udělejte si to sám – snad si nemyslíte, že vám tady nad tím budu trčet?!“
„Teda takovou blbost pod stromečkem jsem od vás, děti, vážně nečekal…“
„No jo, to jseš ty, Tondo (Heleno). Tak co zas chceš – a koukej se vymáčknout hodně rychle, nemám na tebe zrovna náladu.“
Vida – a jde to. Pan vedoucí si udělá práci sám a my budeme mít volná odpoledne, brzy zřejmě i volná dopoledne, abychom si mohli hledat novou práci. Děti s námi nebudou mluvit, takže budeme mít doma konečně chvíli klid. A Tonda… Na Tondu (Helenu) jsme stejně neměli náladu, takže co.
Pokud ovšem si někdo nerad hledá novou práci a naopak je rád, když se vlastní děti i na něj občas trošku usmějou, a pokud ten někdo potřebuje občas nějaké ty Tondy či Heleny na kus řeči, lépe uspěje s metodou Co na srdci, to na jazyku v poněkud upravené verzi – totiž Co milého na srdci, to na jazyku, vše ostatní s rozmyslem polykat. V tom případě by však neměl moc nahlas říkat, že nelže. Neboť to by si jaksi lhal do kapsy. A jeho děti by mu to stejně nevěřily. Lhaly by dál o sto šest a ještě by si o něm bůhvíco myslely.
Lež dětská
je totiž častější než spalničky. Než neštovice, příušnice či zarděnky. Je tak běžná, že vyhnout se jí na své cestě k dospělosti dítě nemůže, i kdyby jeho způsoby byly andělské a duše čistá jak lilie.
S morálkou – takovou, jakou bychom si ji představovali – se dítě totiž nerodí. Nevyzná se v důvodech vlastních (často vrozených či dokonce geneticky podmíněných) reakcí , nevyzná se ani v nepsaných pravidlech, podle kterých lidé s pravdou a se lží zacházejí. Teprve životními zkušenostmi se v nich učí bezděčně orientovat. A učí se to obvykle ve chvílích úplně jiných, než bychom očekávali. Tedy ani ne tak ve chvílích, kdy mu s vášní v hlase popisujeme, co my jsme si mohli či nemohli v dětství dovolit a co všechno by se nám bylo stalo, kdybychom tatínkovi takhle zalhali. Kupodivu, nic se do dítěte nevtiskne obvykle tak pevně a efektivně jako dlouhodobé, nenápadné, bezděčné vnímání toho, jak my sami se vyrovnáváme s vlastní tendencí lhát: snažíme-li se zbytečným lžím vyhýbat, trpíme-li představou, že bychom v určité situaci měli lhát, a dokážeme-li přitom dítěti přiznat, že občas na cestě k pravdomluvnosti přece jen zakopneme.
Ale ani rodiče, jejichž soukromý život připomíná životopisy svatých, nezabrání tomu, aby jejich děti nelhaly.
Dítě to má totiž těžké. Jak těžké, si můžeme aspoň trochu představit, zkusíme-li zaujmout klasické fyzické postavení dítěte vůči dospělému a vnímat to, co přitom začneme cítit. Stačí už jen z pozice o dvě tři hlavy nižší zvedat oči k někomu, kdo se k nám naléhavě a zblízka z takové výšky obrací. Často už sama tato pozice vyvolá strach a pocit viny dřív, než stačíme něco provést- natož když už jsme něco provedli. A strach a pocit viny bývá hlavním motivem dětských lží. Strach a pocit viny vede i mnohé dospělé ke snaze zatloukat a zatloukat, co se dá.
- Blud č. 2: „Řekni pravdu a nic se ti nestane!“
Zejména pokud tato slova vtlouká do dítěte rodič rozčílený, který si včas neuvědomí, že tu pravdu pak neunese. Potom taková dětská zkušenost, co že doopravdy znamenalo ono tatínkovo „Nic se ti nestane!“, může dítěti vzít odvahu k pravdomluvnosti na hodně dlouho. „To známe“, říká si dítě příště a jeho pud sebezáchovy mu přirozeně velí zapírat dál, co se dá. A to často i tehdy, když ještě špatnou zkušenost s nedodržením rodičovského slova ani neučinilo. On totiž už sám pohled na rozčíleného tatínka (který v horečné touze dobrat se pravdy teď tak napjatě a naléhavě třeští na dítě zrak) důvěry v neškodnost situace dítěti nepřidá.
- Blud č. 3: Pravda je jen jedna aneb lež-nelež
Takovou lež-nelež znají dobře například soudci rozvodových soudů. V rámci plnění svých pracovních povinností někdy musí takový soudce vyslechnout tolik špinavých informací od znesvářených stran, že kdyby je všechny vzal vážně, musel by kdekomu rovnou vzít děti do ústavu a onoho kdekoho nechat zavřít do kriminálu či přinejmenším do blázince pro známky snížené příčetnosti. Znesvářené strany, které mu tyto věci tak naléhavě oznamují jako důvody, proč toto manželství bylo odjakživa peklo, sice někdy vědomě lžou, ale zdaleka ne vždy: někdy jsou z celého srdce přesvědčeny, že říkají čistou pravdu a nic než pravdu. Člověk totiž není žádná chladná mašinka na snímání objektivní skutečnosti. Žádný počítač. Vše, co vnímá, chtě nechtě filtruje přes své minulé zkušenosti a přes své více či méně rozjitřené emoce. Vidí ne to, co se opravdu stalo, ale to, co si myslí, že se stalo.
Něco podobného existuje samozřejmě i mezi dětmi, které podléhají emočnímu vidění světa snadněji než dospělí. Proto učitelky tak často obracejí oči v sloup, když je na nich žádáno, aby zjistily, kdo si rvačku začal, a viníka potrestaly. Najednou totiž odtrhávají od sebe dva nevinné, ublížené andílky se vzteky krhavýma očima, kteří sebe vnímají jako nešťastnou oběť a protivníka jako zákeřného útočníka. Kdo z nich lže? Nikdo. Kdo se odchyluje od pravdy? Oba. A připustit si to nedokážou ani v duchu.
- Blud č. 4.: „Podívej se mi do očí!“
Takový dětský nevinný pohled přímo do očí, pěkně zeširoka, víčka se ani nezachvějí – jakpak by mi takové dítě mohlo lhát? Už stud by mu přece musel velet ty oči sklopit…
Ale kdepak. Stačí trochu cviku: poněkud rozostřit vidění a podívat se skrz oči vyšetřovatele, jakoby za něj. Na pohled to nejde poznat, a oko pro tu chvíli už není do duše okno. Je to v té chvíli jen nástroj k vidění (vzhledem k rozostření navíc nepříliš kvalitní), a vůbec ne nástroj ke vzájemné komunikaci.
Takže upřímný pohled přímo do očí může sice znamenat čisté svědomí, ale také může jít jen o šikovný trik.
Platí ovšem i souvislost opačná: dítě, které se při vyšetřování nepodívá do očí, jen těká pohledem někde po podlaze či po stropě a je celé bledé nebo rudé, nemusí vůbec lhát. Možná se prostě opravdu jen velmi bojí, situaci příliš těžko snáší, nebo takto divně uhýbá pohledem i za jiných okolností (například kvůli sociální neuróze).
- Blud č. 5: „Můj syn nikdy nelže.“
Pokud s tímto vnitřním přesvědčením budeme přijímat informace o našem dítěti, možná budeme mít pravdu. Ale v těch řídkých případech, kdy ji mít nebudeme, se zbavujeme možnosti dítěti v těžké situaci pomoci. Prvním krokem pomoci totiž bývá realistické přijetí situace, abychom se v ní mohli přesně orientovat.
- Blud č. 6: „Ještěže vím, že ty bys nic takového nikdy neprovedl.“
Takový projev víry jistě dítě povýší a může ho vést k ještě větší zodpovědnosti. I charakterově skvělé dítě je však, tak jako každý z nás, jenom slabým a omylným člověkem. I jemu se tedy může stát, že někdy nějak selže (a tohle se netýká jenom lži). Pak ho ovšem toto rodičovské ocenění „Já prostě vím, že takové věci ty neděláš…“ odsuzuje do beznadějně opuštěné role. Role, v níž je se svým průšvihem samo: nemůže přece hledat pomoc u rodiče, který mu tolik věří a kterého by svým přiznáním tolik zklamalo.
- Blud č. 7: Prolhané dítě je znamením špatné výchovy v rodině.
Že to není vždycky pravda, vědí dobře rodiče, kteří mají více dětí, z nichž jedno lže jako když tiskne, ať se na něj jde po dobrém či po zlém, a druhé bývá ve stejných situacích bez problémů pravdomluvné.
Strach z opakované hanby rodiny samozřejmě rodičům lhavějších dětí situaci nijak neusnadňuje („Co jen tomu řekne učitelka, že jí kluk zas lhal. Co si o nás pomyslí…?“). Bezmocný strach z další ostudy může rodiče i děti imobilizovat či vést k tomu, že vidí lež i tam, kde není.
Rodiče takových dětí by si měli uvědomit, že cesta k používání pravdy místo lži je pro jejich dítě z nějakého důvodu obzvlášť náročná a že jejich úkol je dítě na této cestě trpělivě provázet, ať už si kdokoli cizí myslí cokoli. A že je to úkol i pro ně velmi náročný. Tak náročný, že na některých místech té cesty mohou na chvíli i selhat, aniž by byli hned špatnými a neschopnými rodiči. A ž jestliže je za to někdo soudí, pak možná jen proto, ž na té cestě s nimi nikdy nebyl, takže neví, o co běží a jak je to těžké.
Jak lež poznat
Slavný psychoterapeut Milton H. Erickson, který se vyznačoval úžasnou pozorovací schopností, zjistil, že to, na co myslíme a jakým způsobem uvažujeme (tj. zda zrovna zkoušíme vyznat se ve svých pocitech, či zda se pokoušíme vyvolat si v duchu něčí podobu či vzpomenout si na určitá čísla apod.) ovlivňuje pohyb našich očí: v jiné situaci se díváme např. nahoru doprava, dolů doleva apod. Pokud se někdo například zrovna vyznává někomu ze svých milostných citů, a směr jeho pohledu přitom odpovídá směru pohledu člověka řešícího v duchu nějakou paměťovou úlohu, dá se usoudit, že jeho cit v té chvíli nejde volně od srdce, ale že mu jde spíše o přesnou formulaci slov apod. Též náhlé rozšíření zornic může být významné (může však jít nejenom o projev strachu a rozrušení z vědomé lži, ale třeba jen z nepříjemného prožívání „výslechové“ situace. Může jít dokonce jen o projev prostého zájmu či překvapení.).
Použití těchto technik může tedy snadno vést k naprosto mylným závěrům. Jednak nemáme geniální Ericksonův postřeh, a jednak naše osobní zaangažovanost nám velmi zkresluje vnímání drobných detailů: jsme podezřívavější, snadněji uvěříme tomu, čeho se bojíme. Lež tedy najdeme i tam, kde vůbec není.
Mnohem lepší než zdržovat se důkazy lži či pravdy je proto hledat pravidla, jak s případnou lží či s důvěrou lépe zacházet.
Reakce na dětskou lež
„Mami, pan učitel mi ztratil žákovskou knížku. On si ji vzal a už mi ji nevrátil a nemůže ji najít.“
- Možnost a)
„To nic, chlapče, to nic. Já za ním zítra zajdu a poradím se s ním, jak v takových případech postupovat.“
Nepřímá, rafinovaná, rychlá a efektivní cesta k pravdě. Je sice často účinná, ne vždy však použitelná. Pravdomluvnost, či dokonce důvěru dítěte obvykle neprohlubuje.
- Možnost b)
„Tak ztratil, povídáš. Už to vidím. Přiznej se: měls tam zase malér a nechtěls, abychom na to přišli. Ale ono se to stejně provalí, a nepřej si to pak. Bude zle, žes lhal. Budeš bit dvakrát. – Tak co: jak to bylo?!“
Přímá a rychlá cesta k pravdě, pěkně tvrdě na direkt. Účinná je však jen pro silné charaktery, které jsou schopny si i v tak kritické situaci chladnokrevně spočítat výhody a nevýhody rodičovského návrhu. Důvěru dítěte neprohlubuje nijak.
- Možnost c)
„No nazdar, to je průšvih. Co budeš dělat?“
„Já nevím. Půjdu za ředitelem a on mi dá novou. Kluci to tak taky dělali.“
„Aha. Taky jim učitel ztratil žákovskou knížku?“
„Ne. Oni ji ztratili sami.“
„To museli mít strach, když se jim to stalo. Co doma, a co jim řekne ředitel. To jim nezávidím. – A třeba to museli udělat. Třeba v ní byl zapsaný nějaký průšvih, a oni se báli.“
„To nevím. Možný to je.“
„A prošlo jim to?“
„Prošlo.“
„Ale strachu si asi užili… -Jak jsi na to vlastně přišel, že ji nemáš?“
„Tak. Prostě ji nemám. Šel jsem si pro ni a učitel ji už neměl.“
„Já ji už taky dlouho postrádám. Zrovna jsem si říkala, že bych ji ráda viděla, jestli tam nemáš nějaký malér. Neměls tam nějaký malér?“
„Neměl…“
„Hm… – Pamatuješ, jak jsi tam měl před měsícem tu poznámku a jak jsem řádila? To bylo, co?“
„No to teda bylo. To bych už nechtěl zažít.“
„Že jo. Pak jsem si taky říkala, že mi to ujelo. Měla jsem toho tenkrát moc v práci a přišlo to do toho… Někdy člověk udělá nebo řekne věc, kterou ani nechtěl. Třeba kvůli strachu nebo vzteku… A pak neví, jak z toho ven. – Stalo se ti to taky někdy?“
„No jéje.“
„Viď. Já si pamatuju, když jsem byla malá, použila jsem mám sváteční polštář na sáňkování. Pak jsem jí řekla, že ho zmazal pes. A ona mi řekla – ´Lucko, to se mi moc nezdá. To vypadá, že se ti stal nějaký omyl.´- Představ si – omyl, povídá. A pak řekla – ´Dej si čas a přemýšlej. Kdyby tě napadlo, že to byl omyl a že to bylo jinak, tak klidně přijď.´“
„A přiznala ses?“
„Časem jo. Od té doby, když mi to někdy nevyjde a já zalžu, tak si řeknu – Musíš napravit ten omyl.“
„Ty lžeš?“
„Málo. Člověka to někdy zláká. Třeba když se bojí říct pravdu. Tenkrát s tím polštářem jsem se moc bála.“
„A zbila tě máma?“
„Ne. Možná viděla ten můj strach. Ale zlobila se dost, to jsem poznala. Pak se zlobit přestala. Trvalo to chvíli, šlo to vydržet.“
„Já se taky někdy bojím.“
„Já vím. Někdy je těžké říct hned napoprvé pravdu. Ale pak lze postupně sbírat síly a napravovat ten omyl po troškách. – Kdybys třeba měl někdy takový omyl, tak můžeme zkusit tu babiččinu hru.“
„Ale já teď přece nemám žádný omyl!“
„Jistě. Já jen kdybys ho někdy měl. Člověk někdy potřebuje trochu času, aby si to sám vyjasnil a našel odvahu. Tak já ti to radši říkám předem. Kdyby se taková situace někdy vyskytla.“
Jeden z postupů svatých rodičů, s nervy jako špagáty. Metoda to může být účinná, otvírá dítěti cestu k důvěře. Je ale velmi náročná: jednak na improvizaci, jednak je třeba si včas uvědomit, zda na onu důvěru v té chvíli máme.
Proto je snazší tuto metodu použít ve chvíli, kdy nás ani naše dítě nestresuje žádný zatajovaný malér. Aby nám dítě skutečně uvěřilo a začalo reagovat snahou své lži omezit, je často třeba mnoha pozitivních zkušeností dítěte s naší reakcí na přiznání, včetně ujištění, že jeho případné selhání neznamená konec možnosti naučit se vyjít s pravdou.
Slova pro provázení na cestě:
- I když jsi tentokrát byl od pravdy daleko, může se ti příště podařit říct pravdu, nebo skoro pravdu.
- Vím, že mluvit pravdu je někdy velmi těžké a ne vždy se to podaří.
- Nejsi sám, kdo má takové potíže; má je hodně dětí i dospělých. Ti, kteří se snaží s tím něco dělat, si zasluhují úctu, stejně jako ty. A to i tehdy, když se jim zrovna nedaří.
- Chápu tě, že někdy mi opravdu nemůžeš všechno říct. Nenutím tě například, abys zradil slovo, které jsi dal. Abys mi prozradil něčí tajemství. Nenutím tě, abys mi říkal vše ze svého soukromí.
- Mrzí mě, že se ti to tentokrát nepovedlo, ale ještě budeme mít spoustu možností. Ani mně se to vždycky nepovede.
- Věřím, že se opravdu snažíš říkat pravdu. Možná by sis ale mohl nechat ještě čas na přemýšlení o té situaci – třeba tě ještě napadnou nějaké upřesňující informace.
- Nejde mi o to, abys vůbec nikdy nikomu nelhal. Jde mi jen o to, aby ses to naučil omezovat podle svého svědomí. Aby ses naučil častěji se odvážit pravdomluvnosti. Odvaha není jen tak. Odvaha se pěstuje.
- Můžeme spolu začínat stále znova: jsi přece po mně a já věřím, že se nakonec naučíš zacházet s tím, co tě vede k tomu neříct pravdu.
(časopis Rodiče – květen 1998)
