Mám strašně průměrný, nudný život. Pořád na něco čekám, že něco přijde, něco zajímavého; že něco dokážu, že dostanu šanci ukázat (snad i sám sobě), co ve mně je, a můj život bude mít jasný smysl, směr, důvod. Že pocítím opravdové štěstí, nebo cokoliv. A ono pořád nic. Říkám si – na co si stěžuju, vždyť mám, co potřebuju, rodinu, děti, zdraví, práci, co by za to jiní dali – ale stejně: někde vzadu v hlavě se pohybuje myšlenka: A tohle je všechno? Den za dnem, až k důchodu?
Někdy celý život čekáme na štěstí, na šanci, na NĚCO, a ono nepřichází nic, jen ubíjející stereotyp. Z práce a do práce, dovolená, děti, domácí úkoly, televize. V sobotu se luxuje. Partner mlčí a dívá se jinam, na televizi, do novin, nebo naopak žvaní a žvaní, ale říct si už co není. Den za dnem, pořád ta stejnost, ráno se člověk vzbudí a první myšlenka je: „Už zas. Bože, ani hýbat se mi nechce. Ani přemejšlet. Jak se ten den zvládne…“
A zvládne se, zase se zvládne jako stovky dní předtím. Krok za krokem cestou, tolikrát ošlapanou cestou. Dny utíkají, ztraceny v šedi, zatímco v televizi se lidem dějí věci zázračné, až nevědí, co dřív řešit. Člověk to každý večer řeší s nimi; dobře by jim poradil, kdyby ho poslechli. Ale oni neslyší. A tak si člověk jde lehnout a leží až do budíku a do známé první myšlenky za zavřenýma očima. Den přichází . Ale to NĚCO zase nepřinese. Ale člověk si nestěžuje; nemá vlastně na co. Jen někdy se v něm probudí bolest: „A to je všechno? Pro tohle žiju?“
Existuje slavný citát: „Neptejte se, co můžete čekat od života. Ptejte se, co život může čekat od vás.“
My si ale občas vyměníme s životem role. Jako bychom to byli my, kdo dovolujeme životu, aby nám ukázal, co umí; aby se před námi, chlapec, předvedl jak před komisí. Jako bychom to byli my, kdo dal šanci životu pro nás něco udělat.
Ono je to ale obráceně: život dal šanci nám – tím, že se nám dal – se vším, co byl, se nám dal – a teď může jen bezmocně čekat, co my s ním uděláme: den za dnem, až k důchodu.
Nebo taky ne až k důchodu; třeba už jen do příští soboty – to člověk nikdy včas neví, stejně jako neví, když žije, že šancí je každé ráno právě to probuzení, po kterém člověk něco – ať už je to cokoli – může: uvidět, udělat, říct. Je to šancí, stále opakovanou, byť třeba po tisíci padesáté prvé zas nepovšimnutou a nevyužitou.
Už mnoho let nemohu zapomenout na slova jedné své starší klientky. Zavolala si mě ve velikém zoufalství: jednou se jako obvykle vrátila z práce – a našla svého manžela sedět v křesle, mrtvého. Dostal infarkt, čekal na ni, ale už se jí nedočkal. A ona mi o mnoho měsíců později řekla:
Víte, ono to nebylo bůhvíjaké manželství. Já vždycky přišla z práce, on už tam čekal. Seděl a díval se na televizi, ať tam bylo cokoli. A já zatím pobíhala v kuchyni a po domácnosti, dělala večeři, všechno bylo jako vždycky jenom na mně a já se kolikrát vztekala, bouchala nádobím a drtila mezi zuby: ‚Vždyť já tady nemusím přece bejt, já tohle nemám zapotřebí…‘ – Někdy mi vzteky i slzy tekly. A pak bylo osm a začal film, a já si utřela ruce do týhle utěrky a sedla si na gauč vedle něj. Jak sedíte teď vy. On měl nohy na jednom křesle a já na druhém. Někdy jsme se dotýkali rameny. Mlčeli jsme a koukali jsme se na ten film. Spolu.
– Odmlčela se.
Pak dodala: Až dneska vím, že právě tohleto bylo to štěstí, které jsem měla každý den. Ale dneska už mi to vědění je houby platné. Už to nikdy nebude.
