Že byl u nás výtahář, jsem poznala podle toho, že auto výtahů s nonstop službou odjíždělo od našeho domu, když jsem se vracela z nákupu. A jdu dovnitř a na dveřích výtahu je přilepená cedulka – Nepoužívejte výtah, probíhá údržba.
Já bydlím v šestém patře. A nesla jsem velký nákup. A viděla jsem výtaháře, jak prokazatelně odjížděli. Nic neprováděli. Žádnou údržbu. Jeli pryč. Leda by tam jeden z nich zůstal, co jsem ho neviděla?
Opatrně jsem otevřela výtah. Rozsvítil se a nebrblal jako dřív. Šesté patro. Nákup. Rozjela jsem se. A všechno v pořádku. Mám sundat cedulku? Proč je tam ta cedulka teda? Třeba ji zapomněl sundat? A teď všichni budeme jak ovce chodit po schodech, protože on zapomněl? Ale co když nezapomněl? Co když je vážně nebezpečné jezdit tím výtahem. Vyřešila jsem to: jezdila jsem výtahem dál – a cedulku jsem nechala, kde byla. Ať každý uváží riziko. Lidé uvážili. Někdo výtah použil, někdo šel po schodech. Když jsem vystupovala v šestém patře z výtahu, slyšela jsem v patře pod sebou ženské funění: „To je jak vystoupit na Mont Blank…“ – Ani jsem nešpitla. Pro jistotu.
Za pár hodin jsem ještě jela pro meloun. Osm kilo. Já nevím, co pro vás znamená osm kilo, ale pro mě to znamená hodně. A zrovna když jsem otvírala dveře auta, abych vzala meloun a vystoupila, opodál prudce zabrzdilo auto s výtaháři. „No nazdar,“ řekla jsem si. „Ještě že jsem tu cedulku nesundala. Lidi si kvůli mé ležérnosti mohli ublížit. Ale co ten meloun? – Modlila jsem se. Jen pár vteřin mi dejte, pane výtahář. Jen pár vteřin. Já tam vletím, naposled zakázaně odjedu do šestého patra, když to předtím tak pěkně fungovalo – a pak si dál opravujte.“
Nedali. Pan výtahář se razantně hnal dovnitř. Zkusím vydírat, řekla jsem si. Řítila jsem se za ním i s melounem. Dohnala jsem ho zrovna u dveří výtahu. „Mohla bych jet s vámi, prosím? Zeptala jsem se nyvým hlasem. Já mám těžký meloun, já bych to nahoru neunesla….“
Krásně se usmál. „Můžete, samozřejmě můžete. Stejně ten výtah už funguje. Já tu jenom zapomněl cedulku…“
