Na nervy já mám doma králíka,
řekla mi zasněně dívka Karolína.Králíka?
zeptala jsem se.Králíka,
řekla dívka Karolína.Mám jít do školy, jsem celá vyplašená, protože mám zkoušku a svou obvyklou hrůzu, že ji neudělám. Kouknu na králíka, řeknu mu to – on na to nic. Chroupe seno, kadí bobky. Hoví si a hejbe fouskama. Je v pohodě, nic neřeší,
řekla dívka Karolína.No a pak přijdu domů. Zkoušku jsem udělala, takže jsem taky v pohodě – řeknu to králíkovi – a víte, co on?
zeptala se dívka Karolína.
Nevěděla jsem.On pořád nic! Pořád je v pohodě a pořád nic neřeší – úplně jako ráno! Absolutně žádná změna, žádná reakce! Jako bych žádnou zkoušku ani neudělala. Je mu úplně jedno, jestli plaším ze zkoušky nebo se raduju, že ji mám. Pořád si chroupe seno a hejbe fouskama – jako by ty moje věci vůbec nebyly důležité…
Zamyslely jsme se.Jo. Na nervy já mám doma králíka,
řekla do ticha dívka Karolína.
