A je to se mnou a s mou cestou k pochopení řádu věcí pořád dokola.
Je večer, pozdní večer, vpravdě noc a já tu sedím u stolu pod lustrem, večeřím a luštím sudoku.
Já vím, že se to nemá – večeřet a luštit přitom sudoku. Ale já luštím velmi těžké sudoky a je mi u toho blaze. Odpočinu si. Za celý můj iracionální den trochu logiky a racionality. Tady číslo, tuhle číslo. Z toho plyne tohle a z toho tohle a dohromady to dá tohle. Zkazíš to, najdeš chybu a můžeš si to vygumovat.
Ale dnes večer na to nějak nevidím. Přestože sedím pod lustrem. Osmiramenným. Chtěla jsem kdysi opravdu velký lustr. Maximálně ramenný. Aby bylo pod ním opravdu dobře vidět. Ale teď vidět nebylo; sotva jsem ta čísla rozeznávala.
Zaklonila jsem hlavu – a bylo mi to jasné. Bodejť bys viděla,
řekla jsem si. To bys nesměla být líná vyměnit ty žárovky. Ty rozbité už mají převahu. Z lenosti tu sedíš skoro potmě.
Povzdechla jsem a kousla si večeře. Tady bude trojka. Nebo dvojka. Nebo… – Sakra, to je v tom šeru blbě vidět…
– Rozhodla jsem se: vyměním žárovky.
Odsunula jsem židli, zvedla jsem se od stolu, odložila tužku a brýle a jak jsem tak vstávala, rozlinulo se kolem mě světlo. Prudké a široké.
Bylo to jako zázrak. Náhlé procitnutí ze tmy. Že by stačil jen úmysl a žárovky by se samy… – Podívala jsem se na lustr. Ne. Stále svítily z osmi jen tři. A přitom já najednou tak krásně viděla… všechno… i bez brýlí…
V dojatém překvapení jsem se rozhlížela po světlé místnosti. Všechno mě zdravilo a všechno bylo docela jasné. I ty na stole odložené brýle.
Sklon zapomínat kdekoli cokoli mám odnepaměti. Když ke mně přišla spolu se staršími koleny i vada zraku, zaměřil se sklon zapomínat na zapomínání brýlí. Všude.
A tak mám hodně brýlí na čtení. Asi čtyřicet. Má to svoje výhody. Kupuju je za padesát korun u Vietnamců a mám na ně takovou dřevěnou bedničku s víkem. Vždycky když zase nemůžu najít brýle, což je mockrát za den, vím, kde jsou další: v té bedně. Nadzvednu víko, vytáhnu ty, co mi přijdou pod ruku, nasadím a můžu běžet dál, ušetřena frustrace z marného hledání.
Má sbírka mě baví. Kupuju si je po celých Čechách, a pak je trousím všude. Až tudy běžím příště, potkáme se a vrátíme se k sobě.
Jedny z těch brýlí jsou dokonce úplně černé. Dioptrické, a zároveň sluneční; s hluboce černými skly. Vzácný úlovek. Ty teď ležely na stole, vedle nedoluštěného sudoku.
