Dostalo se ke mně – poprvé v životě – puzzle. Složené z 500 kousků. Slovy z pěti set.
Tedy nesložené. Složit jsem ho měla já. Vzpomněla jsem si na dětství a na Disneyovu Sněhurku složenou z dvanácti kostek. Tehda jsem v tom byla fakt dobrá. Dám to, samozřejmě. Obřadně jsem rozstřihla sáček s dílky a vysypala je na vyklizený stůl. Usmívala jsem se, plná nadšení a vzpomínek na Sněhurku.
Po deseti hodinách jsem měla tři věže jakéhosi hradu – jednu s velmi děravou střechou – chodníček a kus leteckého pohledu na les. Jak může někdo dát do puzzle letecký pohled na les? Když les z letadla vypadá všude stejně? A nad ním nebe – Bože, tak rozlehlé nebe? Modré? Celé? Je to nutné?
Dole v podhradí byl aspoň podzim – ale to bych nevěřila, jak může člověka zmást žluté listí.Nesnažte se hned pochopit všechno, co se vám v životě stane. Prostě to přijměte. A věřte, že to, co se děje, je pro vás dobré. To někdo ve vás klade událost za událostí – to Bůh vás učí a připravuje událostmi dneška na události příští.Uplyne pár roků, vy se podíváte zpátky a uvidíte, že všechno do sebe zapadá jak dílky puzzle.
Jo. Tuhle větu jsem kdysi slyšela a občas ji i říkám. I teď – nad tou skládankou. Ale úplně jiným tónem.Nemusíte – hned – pochopit…
drtím mezi zuby a zuřivě přehazuju dílky po stole. Nepomáhá to. Nic do sebe nezapadá. Vůbec nic.
To by se to krásně nadávalo na toho, kdo si s tím hrál přede mnou a určitě nějaké dílky ztratil, čímž mi zkomplikoval život. Ale já jsem byla první a jediná, kdo to měl v ruce.Nemusíte – hned – pochopit – všechno – co se vám v životě stane. To někdo ve vás…
Ten se teda nadře. Já jsem s blbým lesem ztratila už tři dny. Nesnažte se hned pochopit…
– Přestávám se snažit. Třeba to pomůže. Odcházím stolu, a když se vrátím, nacházím hned tři správné dílky najednou. To není špatné, ne? Tři ze zbývajících… – Ne, nebudu to počítat. To nikam nevede.Nesnažte se hned pochopit… A nebojte: všechno do sebe nakonec zapadne jak dílky puzzle. Bůh vás vede.
Šmarjá ten se nadře.
