Vzpomněla jsem si na své novomanželské mládí. Od tchyně jsem tehdy dostala elektrický šicí stroj Lucznik.
Velká věc, tenhle šicí stroj. Bleděmodrá, lesklá. Pamatuji si na svůj vzteklý mladistvý pláč. Když vám to hodiny trhá nit a látka se skoro nehne z místa velikosti půl centimetru, to už je fakt k vzteku, když plánujete ušít cejchu.
Dle návodu tam byl posouvač látky – ten ji měl pěkně po milimetrech posouvat sám. – Krám jeden polskej. Neposouval. Musela jsem posouvat sama. Co posouvat; já tu látku musela rvát dopředu ze všech sil – a znova a znova mi to trhalo nítě… Nic se mi nedaří,
vztekala jsem se.
Já se ale nevzdávám. Druhý den, s mozoly na rukou a krhavýma očima, jsem k tomu sedla znova.
Ten den se něco ve mně zásadně změnilo. Ušila jsem cejchu. Šlo to. Šlo to velmi snadno. Milý, velice milý, krásně modrý lesklý šicí stroj se mnou spolupracoval. Posouvač posouval látku úplně vzorně. Lehce tančil pod rukama.
Stačilo pohnout jednou malou páčkou. Tou, kterou jsem včera omylem zapnula zpětný chod – a pak vztekle rvala látku dopředu – proti instrukcím, které jsem stroji páčkou sama dala.
Nebyla to první ani poslední taková páčka v mém životě.
