Máme psa. Laskavého zlatého retrievera. Už mnoho roků. Mnoho příběhů. Dnes vzpomenu tenhle:
Seděla jsem ve svém houpacím křesle, nohy položené na protější židli, a dojídala cosi z talíře. Pes ležel opodál a po očku mě pozoroval. Spíš tedy ten talíř. Běžná idylka.
Dojedla jsem a položila talíř na zem. To je znamení, že zbytky jsou jeho. Pes se zvedl.
Jenže já v zamyšlení položila ten talíř na zem tak, že pes, aby se k němu dostal, musel podlézt pod mýma nohama.
Udělal to. Talíř ho opravdu zajímal – a podlézt pod mýma nohama položenýma na protější židli nebylo tak těžké – byly tak vysoko, že to šlo celkem pohodlně.
A mě napadlo toto:
Vzala jsem ten talíř a položila ho na druhou stranu než kam vlezl pes – a své nohy jsem srovnala tak, aby se musel dost přikrčit, chtěl-li je podlézt.
A on to udělal. Ten talíř ho velmi zajímal.
Dvakrát si z něj lízl – a já opět vzala ten talíř. A dala ho opět na druhou stranu a své nohy ještě víc snížila.
Pes je opět podlezl, samozřejmě. Ten talíř byl velkou lákačkou.
A já naposled vzala ten talíř a položila ho na druhou stranu. A své nohy jsem dala ještě níž. Pes se pod ně už skoro nedostal. Chvíli váhal, hledal cestu, zmatkoval. Pak se pod nimi pracně proplazil, s břichem těsně u země.
Vůbec ho nenapadlo to, co dělává jindy běžně: nenapadlo ho ty nohy, položené těsně nad zemí, prostě přeskočit.
Poznala jsem se.
