Máme doma tři morčata. Proč tři, to by bylo dlouhé vysvětlování. Poněkud to souvisí s Čechovem; prostě máme Tři sestry: Irinu, Olgu a Mášu.
A Čechov by měl radost, jak se jeho příběh dramaticky vyvíjí:
Někdy ječí Irina na Mášu, někdy na Olgu, někdy nepoznám, kdo ječí na koho; skákají si do řeči.
Často ječí všechny tři na mě.
A někdy sedí svorně a mlčky všechny tři vedle sebe na střeše svého domečku vyrobeného z truhlíku na kytky. Sedí, hledí jedním směrem: dopředu. Bůh ví, na co myslí.
Když jim jdu uklízet, musím je přemístit do jiné bedny; tj. musím každou sestru chytit do ruky. Ony to nechtějí.
Tři sestry umějí být rychlé jako blesk – neměla bych šanci je chytit ve volném prostranství jejich prostorného výběhu.
Ale já šanci mám – velmi pohodlnou; vždycky znova mi ji dají.
Protože ony se v dobré víře, že je tam nechytím, vždy znova uchýlí do svého bezpečného domečku. Pádí tam jedna přes druhou, přetlačují se ve vchodu, zalezou hluboko dovnitř, do bezpečí.
Takže já pak jen tak nadzvednu domeček, hrábnu do něj…
