Tu chvíli někdy prožil nebo prožije každý:
Člověk se ráno vzbudí (dokázal-li vůbec usnout) a uvědomí si, že skutečnost, do které se probudil, je horší než sen. Horší než noční můra, která na rozdíl od trýznivé současnosti končívá nejpozději s ránem. Z bolestivé reality se ale vzbudit nelze. Je třeba vstát a vydržet žít celý další den, jakkoli je to těžké. Jakkoli přitom tečou slzy.
Příčin může být řada. Těžké onemocnění, zranění, nebo dokonce smrt v rodině. Rozvod, veliké zklamání, ztráta zaměstnání, těžko řešitelné finanční starosti. Ztráta zázemí, vzájemné důvěry a jistoty. Nelze vypsat všechny ty těžké situace, které mohou rozechvět člověku půdu pod nohama.
Dospělí to v takových chvílích mohou mít paradoxně snazší: na rozdíl od dětí totiž tomu, co se děje, alespoň trochu lépe rozumějí. Mohou s tím tedy něco začít dělat – ať to pomůže, nebo ne. Mohou promýšlet různá řešení, zaujímat postoje, zamítat různé cesty, rozebírat situaci ze všech stran.
Máme dítě chránit?
Dítě bývá v jiném postavení. Bolestí zasažený rodič jej může chtít od takového trápení uchránit, nepřidělávat mu starosti, nezatěžovat ho, uchovat mu šťastné dětství.
A tak dítě žije podle mínění dospělých dál v blahé nevědomosti.
Až na to, že někdy začne křičet ze spaní, občas zadrhává, někdy se v noci počurá či trpí nevysvětlitelnými záchvaty vzteku… Na to, že žije v blahé nevědomosti, se prostě chová až příliš podivně. Jako by ona nevědomost pro něj byla pořádným stresorem.
Každé dítě je velice citlivé na rodinnou atmosféru, vyjadřovanou něčím úplně jiným než slovy. Jasně cítí, že se něco děje. Ovšem dospělí mu do očí tvrdí, že je všechno v pořádku. Jsou sice nezvykle zamlklí, co chvíli se koukají nepřítomně do jednoho místa, mluví na něj hlasem s úplně jinou, cizí intonací, mají jiný tělesný postoj, unavené oči, ale stále opakují, že je všechno v pořádku.
Tento nesoulad mezi tím, co kluk či holčička vidí, a tím, co se mu říká, je už sám o sobě pořádným důvodem k úzkosti. Je totiž stresorem, který nelze řešit – protože „…Přece není co řešit…“.
Nelze k němu zaujmout postoj – „…Postoj k čemu?“.
Dítě je tak v dobrém úmyslu přesvědčováno, že neumí správně vnímat svět a že jeho obavy a strachy jsou neoprávněné; že nemají právo na existenci. Snaží se je tedy potlačit jako něco nepatřičného – a ono to nejde; vždyť jak si přikázat, že máme vnímat něco jinak?
Pokud se dítě i přes zapírání dospělých dokáže spolehnout na své vnímání – zůstává se svou starostí samo: táta a máma, kteří mu dosud s jeho strachy vždy pomáhali, se teď chovají, jako že s ním není o řešit. Jen mu unaveným hlasem říkají, aby si šlo klidně hrát. Tak jde, aby nerušilo.
Ve hře dokáže dítě třeba na chvíli zapomenout. Jeho podvědomí však se znejisťujícími informacemi pracuje stále. Výsledkem pak mohou být různé neurotické potíže.
Sdílení smutku
Jak tedy v životně nejtěžších obdobích přistupovat k dětem, aby na nich otřesy půdy pod nohama zanechaly co nejmenší stopy?
- Měli bychom si uvědomit, že před velkou rodinnou bolestí dítě zcela uchránit nelze. Stejně ji vycítí, protože je do rodiny vrostlé a rodinnou atmosféru vnímá podle signálů tak jemných, že není v naší moci je skrýt.
- Pokud se syn nebo dcerka podílí na rodinném smutku, může si konečně potvrdit oprávněnost svého vlastního smutku, svého vlastního prožívání, a tím svou úzkost a nejistotu začít léčit. Strkáním hlavy do písku se nikdy nic nevyřeší, jen odloží. Čekat na dobu, až budeme mít víc sil, nelze donekonečna.
- I v životě nejdokonalejších rodičů přijdou chvíle, v nichž potřebují plakat. Třeba i celé dny. Třeba i před dětmi. Není to hanba, není to výchovné selhání. Důležitá jsou slova, kterými své slzy dětem vysvětlí.
- Mluvme s dětmi srozumitelně a konkrétně. Snižujeme tím jejich úzkost. Můžeme ji ale i zvýšit: agresí z bolesti („Podívej se, co nám tvůj tatínek udělal…!“), ze strachu (podrobným sdělováním dalších možných katastrof, které jsou jen plodem naší zjitřené fantazie) nebo z nejistoty. Nehledejme u dítěte řešení, nepřemýšlejme nahlas, proboha co si teď počneme.
- Vzájemné objetí může být léčivé pro obě strany, přestože je zmáčené slzami. – Ale pozor: nedělejme si z dítěte terapeuta! Tulíme ho k sobě, jestliže má potřebu se u nás skrýt, a ne máme-li my potřebu skrýt se u něj! Oporu pro sebe musíme hledat jinde. Je-li naše bolest a úzkost příliš silná, neodpovídající podnětu, opakující se apod., tak i u odborníka.
Ať už se stalo cokoliv a bolest, kterou to způsobilo, je teď tak trýznivá a nesnesitelná, nebude taková pořád, i když je tomu nyní těžké uvěřit.
Vydržet až k období první úlevy nám pomůže čas, přátelé a známí, ale také naše děti. Už jen svou přítomností, svým bezděčným dětským způsobem.
A když společně budeme udržovat rovnováhu – každý po svém – tak se ta rozhoupaná půda pod nohama přece jenom bude postupně zklidňovat.
