„Nikdo; nikdo mě nedovede tak vytočit jako to mý dítě“, říkávají matky. – „Jinak je skvělý, ale… A to pak řvu a ječím a divím se, kde se to ve mně bere. A když je pak klid a všechno jde konečně po dobrým, tak se stydím a zaříkávám, že příště už určitě takhle ne… Ale vydržím to jen chvíli, protože ono je to pořád dokola: nikdy, skoro nikdy si nedá říct po dobrém. Jako by snad na to čekal, až se vytočím; teprve pak je spokojenej a jde to.“
Kde se to v nás bere – v nás, laskavých rodičích s těmi nejlepšími úmysly – že se čas od času, někdy i pravidelně, měníme ve fúrie a běsy, kterých by se kdekdo bál? Kterých bychom se báli i my sami, kdyby na to přišlo?
A kde se to bere v těch nevinných dětech – ty provokace, ta ignorance, ten nedostatek smyslu pro konstruktivní spolupráci, ten sklon si nikdy nedat říct po dobrém a včas, ale počkat si až na to pořádné naše vytočení, na slova, o nichž platí Werichovo „Vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá…“, a často i na facky a na zbytečně rychlé přemísťování osob i předmětů po bytě (tj. ty neblahé honičky či házení bačkorama)?
Vynechme teď pubertu; nedat si říct po dobrém ani včas patří totiž v tomto věku mezi základní body Programového prohlášení zdravého adolescenta na cestě k odpovědnému osamostatnění se od naší autority. Naše emoční reakce, které to vyvolává, mu tuto cestu bezděčně usnadňují.
Věnujme se ale spíše mladšímu školnímu věku: hormony ještě spí, dítěti máme být zdravou autoritou, o kterou se s důvěrou může opřít – a ono na ni kašle:
Naše dobře míněná slova, naše citové apely, které svou dojemností a hlubokou pravdivostí vhánějí slzy do očí i nám, potkávají se než s lhostejným těkáním pohledu po všech rozích pokoje – a zatímco nám pomalu, ale jistě stoupá tepová frekvence i tlak, mění se barva obličeje i názor na smysl našeho života, tak adresátovi našich pokynů nestoupá vůbec nic; ani prst nezvedne, aby
- a) „…si proboha pospíšil, nebo přijde do školy pozdě jako obvykle…!“
- b) „… si konečně uklidil ten pokoj, jednou se o ty krámy někdo přerazí…!“
- c) „…si připravil tašku tak, aby tam všechny ty sešity skutečně byly…!“
- d) „…zvednul zadek od toho počítače a šel něco pořádného dělat…!“
- e) „… se zlepšil v matematice…“
- f) „… se dostavil laskavě k večeři na dřívější než pátý pokyn a s méně otráveným výrazem…!“
- g) až z)……………………………………………………………………………… (vyplňte si sami, všichni víme své).
Ne. Ani prst nezvedne. Bez mrknutí oka zareaguje jako obvykle a dopadne to podle toho:
- Ad a) Do školy vyběhne na (nebo spíš už po) poslední chvíli, bez jídla a bez klíčů. A stejně přijde pozdě, což se dozvíme (patřičným tónem) na třídní schůzce.
- Ad b) V pokoji uklidí za půl hodiny jednu, slovy jednu pastelku. O tu vysypanou zásuvku se přerazíme my.
- Ad c) Sešity v tašce budou zejména ty, které jsou potřeba až na pátek. Ostatní zůstanou na stole, včetně toho s úkolem, na kterém jsme společně dřeli celý večer.
- Ad d) Počítačová hra mu vyřadí sluch spolehlivěji než dlouhodobý pobyt u vojenského letiště.
- Ad e) Matematiku přece už dávno umí, učitelka je proti němu zaujatá. Šestkrát čtyři je dvacet osm.
- Ad f) K večeři možná časem přijde, aspoň někdy. Ovšem s výrazem takového utrpení, jakému nebyl vystaven žádný z Vatikánem oficiálně uznaných mučedlníků.
- Ad g) až z)……………………………………………………………………………………(vyplňte si sami. Ani se neodvažuji domyslet.).
Co s tím?
A co se srdcem bijícím až v krku?
Co se slovy silného kalibru, jejichž jediným jasným efektem je potěšení sousedů napjatě přešlapujících ve svém bytovém jádře?
A což slova – ale co když lítají vzduchem kromě slov už i ty předměty? Neřku-li facky?
Již mnozí rodiče učinili ve svém rodičovském životě opakované poznání, že i facka podléhá běžným fyzikálním zákonům, které vedou často k pořádné bolesti ruky.
Obvykle se z toho nepoučili a bludnému kruhu „POKYN -> APEL PO DOBRÉM -> JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM -> APEL PO DOBRÉM S MÍRNÝM PROBUBLÁVÁNÍM -> APEL PO ZLÉM -> ŘEV A TRESTY -> VÝČITKY SVĚDOMÍ -> CHVÍLE KLIDU -> POKYN -> APEL PO DOBRÉM -> JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM… -> atd.“ se nevyhnuli.
Jak se vyhnout? Jak vystoupit z toho kruhu, v němž jsme se kdysi dávno se svým dítětem octli? Jak vystoupit z divadla dvou herců, v němž každý z nich má svou dávno předem určenou roli, v níž opakuje pořád ty stejné narážky, na něž ten druhý stále stejně odpovídá?
Výchova dítěte je jednou z nejtěžších. Každým dnem se něco učíme od dítěte a dítě se něco učí od nás (často něco úplně jiného, než ho zrovna chceme naučit). Ale ať už se přitom děje cokoli, je dobré uvážit, že:
- Musíme svému dítěti vydržet jako výchovná pomůcka ještě řadu let. S energií a s vlastními nervy je tedy potřeba zacházet šetrně (a to nejen ve styku s dítětem, ale po celý den. Neničme si nervy sami o sebe; dítě je ještě bude potřebovat.)
- Dítě nám to nedělá vědomě schválně, i když se nám to tak v naší bezmoci může jevit. Ono ale chce svým rodičům dělat radost, samou radost.
Žádný člověk se přece netěší na to, že na něj bude maminka řvát a od tatínka že dostane pár facek!
Pozn.: Toto pravidlo je ovšem třeba upřesnit: Vědomě možná ne, ale… Mnoho lidí učinilo v časném dětství zajímavou zkušenost: když byli hodní a zabavili se sami, takže bylo vše v pořádku, byl sice klid, ale maminka byla jinde.
Teprve když začali vyvádět a provokovat, maminka přišla a komunikovala. Pravda – někdy až příliš naléhavě či nedůtklivě, ale komunikovala.
Když pak byli zase hodní, maminka šla jinam.
To časem pochopí i malé dítě: Kdo je hodný, je sám. Kdo zlobí, má maminku.
A ve starším věku, když dávno zapomnělo na zdroj informace, bezděčné chování zůstává.
- Vystoupit ze zavedených bludných kruhů dítě samo neumí. Je třeba ho vést za ruku. Je třeba mu tu narážku, na kterou by mohlo zavedeně reagovat, prostě nedat; včas se jí vyhnout, zahnout jinam, a to pokud to ještě jde: nepřipustit tu situaci, o níž předem víme, jak dopadne.
Ale vždyť to už předem přece známe! Můžeme to budoucnosti diktovat do pera!
Víme, že ten sešit v té tašce zase nebude! Víme, že si dítě ten pokoj neuklidí a o nás že se budou pokoušet mrákoty, až to půjdeme zkontrolovat!
Ve vlastní hlavě už máme připraveny ty myšlenky, kterými budeme zase přilévat olej do ohně našeho vzteku:
- „Jako bych mu to včas neříkala!“
- „Hluchej není; dělá mi to schválně!“
- „Vůbec se na mě neohlíží! Na všechno jsem sama a on mi ještě přidává!“
- „Je zlej a bezohlednej a je mu jedno, že já už nemůžu…!“
– atd., podle temperamentu, slovní zásoby a schopnosti se drásat).
Tak proč si to sami zinscenováváme stále znova? Neděláme my si to bezděčně schválně, jako to dítě? – Neodvažuji se domyslet.
Zkusme ještě poslední pokusy:
- Ad a) – ranní vstávání:
Zavolat na dítě, ať vstává, a čekat, až přijde oblečené a umyté do kuchyně, to se neosvědčuje. Dítě totiž nepřijde. Najdeme ho – tak jako včera a předevčírem – i dnes sedět na posteli s jednou ponožkou v ruce a s druhou ztracenou pod polštářem. A bude scéna.
Pokusem včas se jí vyhnout může být pochopení, že i mnoho dospělých lidí je ráno spánkem tak poničených, že se v realitě zcela orientují až tak k polednímu. Soucit s nimi včetně našeho dítěte je na místě, ovšem s aktivní složkou: zkusíme dítě vzbudit dřív a necháme ho pak, už za světla, s hudbou apod., ještě pár minut programově ležet a vzpamatovávat se z následků poznání, že je ráno.
Lze si taky přisednout na postel, něco dítěti říkat, být s ním při oblékání (cílem je udržet ho vzhůru a bez ranního zoufalého přemítání o životě).
Komentáře o jeho pomalosti a binci si odpustíme – dítě je po ránu nešťastné dost. Kdyby nebylo, vstávalo by s jucháním samo a nadšeně by spěchalo do nového dne (tak, jak to mnohé děti dělají kolem šesté ráno po všechny dny, kdy nemají školu, a mohly by tedy spát).
- Ad b) – binec v pokojíku:
Neuklidíme za dítě; to je cesta do pekel. Ale měli bychom být při uklízení přítomni a navigovat dítě jako jeho spolujezdec při Rallye Paříž – Dakar.
Dítě totiž dokáže s talentem sobě vlastním udělat takový binec, že ho pak ani nepřehlédne: vidí jenom změť předmětů a neorientuje se, co s čím a kam a kdy.
To ho vede k únikovým tendencím (na nichž se podílí i přirozená nechuť uklízet něco, co zrovna teď nepřekáží, a rozumná touha dělat místo toho něco rozumnějšího).
Takže ho učíme vnímat systém po troškách:
„Napřed ukliď ten stůl. Ty sešity dej na hromádku do police. Teď ty pastelky, do krabice v šuplíku. Ještě tu modrou.“
U menšího dítěte a většího bince se můžeme občas přidat; děti mnohem radši uklízejí s dospělými než samy; hrají si přitom na to, že dospělí si s nimi konečně hrají.
- Ad c) – taška:
O osobním, zcela přesném navigování platí v případě tašky totéž. Mnoho maminek se přesvědčilo též o tom, že obsah tašky je vhodné těsně před odchodem do školy ještě jednou osobně zkontrolovat – kvůli těm roztržitým sabotérům, schopným vyndat a odložit perfektně připravené sešity na polici u výtahu, když hledají stravenku či klíče.
- Ad d) – počítač):
Mnozí otcové – počítačoví experti – rádi dovolí svým synům hrát počítačové hry – proč ne…?
Ale vždy na začátek jim k tomu připrogramují řadu zrovna probíraných příkladů. Když je synové správně vyřeší, otevře se jim brána, za níž bojuje slavný K-muž a hopsají nebezpeční šneci.
Komu se příklady řešit nechce, vůbec nemusí. Brána ovšem zůstává zavřená a šneci mají volno.
„Jednou jsem měl už přes čtyřicet z padesáti násobilkových příkladů,“ vzpomínal jeden chlapec. „Pak vypnuli proud.“
- Ad e) – matematika:
Pokud je šestkrát čtyři dvacet osm, je to malér i v případě, že si učitelka na dítě opravdu zasedla; je třeba pravidelný domácí nácvik, třeba i krátký (dvakrát denně 5 min), ale je nutno u něj vytrvat.
Aby to nebylo takové týrání, lze jej osvěžit soutěživými prvky.
Můžeme třeba hrát o sirky: Za chybu dáš sirku, za správnost dám sirku já. Kdo po deseti příkladech má víc sirek?
Zjišťujeme-li během jakékoli domácí výuky, že se naše dítě začíná chovat jako pitomec a zapomíná, co už umělo, je nejvyšší čas odejít z místnosti – dřív, než naše potlačované bublání (které dítě už dávno vnímá lépe než učební látku) přeroste ve výbuch.
Výbuchem se žádná školní látka nepochopí. Když odejdeme od tématu, máme čas se uklidnit a naše dítě si může odpočinout. Tím se zvýší šance, že se nám oběma vrátí schopnost uvažování – zejména tehdy, dáme-li si pro tu chvíli pokoj s tím, z čeho dítě zpitomělo.
- Ad f) – jídlo:
Jídlo nemá být důvodem k svatořečení večeřícího mučedníka. Na jídlo se máme těšit. Netěšíš se – nejez. Zas až zítra. Časem se těšit začneš, to by v tom byl čert.
- Ad g) až z) – další situace, které už známe zpaměti, ale přesto si na ně stále znova nabíháme jak na nůž:
Přemýšlet o nich s nějakým užitečným výsledkem se dá jen pokud jsme ještě v klidu; pokud se ještě neděje to, co nám vždycky znova zvýší tep a zatemní mozek. Jen v klidu, ještě před zatměním, lze najít tu nešťastnou odbočku, kam vždy znova omylem zahneme (prostě proto, že jsme tak zvyklí, stejně jako jsme tomu dovolili uvyknout naše dítě); zastavit se s nohou ve vzduchu a pak ji – poprvé – opatrně položit jinam.
