Bylo jich – podle toho.
Někdy víc.
Někdy ale míň.
Ležely na trávníku a koukaly do nebe.
Nebe bylo modré. V létě!
Někdy ale ne.
Ale teď jo.
A jim bylo čtrnáct.
Někdy ne.
Ale to obvykle nebylo důležité.
Nad nimi tiše pluly mraky.
Někdy ne.
Ale teď jo.
I.
„To je zajímavý, jak to dělají tiše,“ řekla Evina.
„A co jako?“ zeptala se Nina.
„Mraky,“ řekla Evina.
„Já vím, že mraky. Ptám se, co dělají ty mraky. Tiše.“
„Plují. Tiše.“
„A ty bys chtěla, aby pluly hlasitě?“
„Třeba plujou hlasitě. Třeba přitom křičí – jenom my to neslyšíme,“ řekla Maruška.
„Proč by křičely?“ zavrtěla hlavou Linda. – „Co by z toho měly – křičet, když plujou?“
„Netopýři taky křičí, když lítají. Domlouvají se. Se sebou a s věcma, kolem kterých letí. Aby do nich nevrazili. Jen my to neslyšíme. Dokonce prej černý díry ve vesmíru křičí. Prej asi padesát šest oktáv pod naší jednočárkovanou C dur,“ řekla Maruška.
„Jo. To už musí být nějakej randál,“ zamyslela se Evina.
„Co ho neslyšíme,“ dodala Maruška.
Chvíli bylo ticho.
II.
„Jestli křičí na sebe…,“ řekla Maruška.
„Kdo?“
„Ty černý díry. Třeba se tak domlouvají. Jako ti netopýři. Nebo jako my. Nebo mraky.“
Na to nikdo neřekl nic. Maruška to někdy přeháněla.
„Prej se podle mraků věštilo. Ve starým Řecku,“ řekla Maruška. Maruška měla informace. Hodně četla.
„To museli bejt pěkně potrhlí, ti Řekové,“ řekla Evina. – „Mraky připomínají kdeco –“
„Třeba žirafu,“ podotkla Maruška.
„No. – A stejně se to nestane,“ doplnila Evina.
„Jako žirafa?“ zasmála se Linda.
„Co žirafa?“
„Že se nestane.“
„Jasně.“
Holky přikývly. Žirafa se nemůže stát. Jak by se mohla stát žirafa?
„No ne, počkej – já náhodou vím o žirafách hodně!“ vykřikla Maruška.
„To sem nepleť! My mluvíme o žirafách v mracích!“
„Ale to já taky! Já když vidím žirafu v mraku, tak vím skoro jistě, že budu tasená! A taky že jsem!“
„A to ti řekne žirafa? – Ty bláho…,“ řekla Linda.
„Jak jsi na to přišla? Že zrovna žirafa?“ ptala se Evina. – „Jo kdyby ti ten mrak připomínal třeba červenej notes, tak to bych chápala. Já když vidím červenej notes, vždycky se ptám, jestli náhodou nebudu zkoušená. A někdy jsem,“ řekla Evina.
„Já… nevím,“ řekla rozpačitě Maruška. „On mi to tak jako řek.“
„Kdo?“
„Ten mrak. Co vypadal jako žirafa.“
„Co ti řek?“
Maruška hledala slova. „Řek: ´Kdykoli uvidíš na nebi žirafu, tak…´“ – Zmlkla. Sama viděla, že to zní divně.
Ostatní mlčely. Někdy uměly být taktní, když někdo přiznal chybu. Někdy.
III.
„Třeba mají válku zrovna,“ řekla Lucie. „Nebo nám ji ukazujou.“
Lucii občas napadaly divné věci.
„Proč válku?“
„No ne – já jen že by to bylo zajímavý. My vidíme, jak se tiše a majestátně ty mraky sunou oblohou, uklidňuje nás to, a už si nevšimneme, jak přitom jeden z druhého nenápadně ukusujou. Trhají se navzájem. Třeba zrovna támhle.“
„A přitom křičí,“ pomyslela si Maruška. Ale neřekla to.
„Kde?“
„Ten, co vypadá jako chlap. Ten zrovna ukusuje z toho vedle. Co vypadá jako…“
„Stará baba!“
„Jo. Trhá jí nohu jako.“
„Já teda žádnou nohu nevidím. Ani babu.“
„Ale jo – je to jasná baba, když se podíváš takhle zprava…“
Nina se vzrušeně nadzvedla na loktech. Pak si zase lehla a zavřela oči. O nic nešlo. Odkudsi se ozýval kos. Bůh ví proč dělají kosi občas takový randál. Jako by měli válku. Kosové jsou divný.
Zvedal se jemný vítr.
IV.
„Jak ti Řekové věděli, že mají zvednout oči k nebi zrovna v tý chvíli, kdy se ten mrak podobá tomu, co potřebujou vědět…?“ přemýšlela Lucie.
Lucie si nedala pokoj. To se o ní vědělo. Ale zas měla nápady.
„Třeba jim to někdo řekl,“ řekla Maruška.
„Ten mrak, viď…“ smála se Linda. Třeba jim ten mrak řekl: ‚Hele, teď se koukněte!‘ Teď! No honem!’…
. – Linda uměla být protivná, když chtěla.
Maruška ztichla. To ona uměla. Ztichnout. Někdy.
Lucie se na Marušku podívala. Pak na Lindu. Pak pokrčila rameny. – „Třeba nám ty mraky opravdu něco říkají o budoucnosti,“ řekla.
Maruška se na ni nevěřícně podívala. Linda taky.
„Ale my to obvykle neumíme přečíst,“ řekla honem Lucie.
„Jo. Protože my ty mraky vidíme jenom zespoda,“ dodala Linda.
„Jak zespoda?“ zeptala se Evina.
„No protože stojíme dole, ne?“
„Nebo ležíme,“ řekla Evina.
„No. Kdyby člověk byl nahoře nad nima, aby jim mohl vidět na záda, tak by mu ty mraky připomínaly něco jinýho, mnohem přesnějšího, a to když by v tu chvíli uviděl, hned by věděl dočista přesně, co se mu stane…,“ řekla Linda.
U Lindy se někdy nepoznalo, co myslí vážně.
„Blbost. To by věděl, co se mu stane tam, odkud se kouká; teda tam nahoře. Co se ti děje, je vždy ovlivněno tím, kde jseš,“ řekla Nina.
Nina byla občas taková abstraktní. Složitá. Příliš.
Evina se rozesmála: „Jasně. Ale když jseš nad mraky a tam na ně jen tak koukáš, tak se ti může stát jedno, totiž že spadneš dolů. Nejseš mrak, abys nepadala. To uměj jen mraky. Nepadat.“
Evina byla občas taková konkrétní. Jednoduchá. Příliš.
„Já si myslím, že to ty mraky musejí vzít v potaz,“ odvážila se Maruška.
„Co je to potaz?“
„To je, že musejí vědět, odkud je sledujeme. – Jestli nám teda něco chtějí říct,“ dodala honem.
Vítr byl stále silnější. A mraky zrychlovaly.
V.
„To máš jako s kartama,“ řekla Nina znalecky.
Ostatní se na ni podívaly. Nina se v kartách vyznala.
„Jde o to,“ řekla, kdo ti ty karty tvýma rukama vybírá. Že ti v nich potom vyjde budoucnost.“
„Já myslela, že si je vybírá poslepu ten, kdo chce z nich znát budoucnost?“ řekla Evina.
„Jo – jasně, ale kdo je ten, kdo mu přitom vede ruku…?!“, vykřikla Maruška.
„Já myslela, že on sám…“, znejistěla Evina.
Evina někdy neviděla celkově.
„Co když to dělají ty karty samy?“ napadlo Marušku. Sedla si.
„Co jako?“
„No jako že se tak jako nastrčí pod tu ruku, když je míchá. Že na tu ruku tak jako tajně křičí: ´Vem si mě! Já jsem pro tebe ta pravá! Já ti to povím přesně!´“
Holky se po sobě podívaly. Už zas.
Ale Lucie se podívala na Marušku. Taky si sedla a řekla: „A co když ne: ´Já ti povím…´, ale: ´Já ti udělám…´?“
„Jak ´udělám…´?“ zeptala se Nina podezřívavě. Karty byl přece její obor.
Lucie opatrně pokračovala: „Mě jen tak napadlo… To tak vůbec nemusí bejt… Já myslela – vyjde ti dobrá karta a ta karta ti pak udělá dobrou budoucnost. A vyjde ti špatná karta a ta karta ti pak udělá –“
Nina zavrtěla hlavou. Ostatní mlčely.
„Že jsou na tebe ty karty jako dohodnutý. Jak sudičky,“ dodala Lucie. – „Že jak je taháš, aby si z nich přečetla svou budoucnost, tak tím dovoluješ, aby si pak ony mohly hrát s tvým osudem. Jak se na ně podíváš, už jim neutečeš. Nemáš kam. I když jdeš všude.“
Rozhlédla se. Nikdo nic neříkal. Ležely a dívaly se do nebe. Bylo dusno. Vítr ustal.
Pak Nina řekla: „Všimly jste si, jak ty mraky támhle tmavnou?“
„Bude bouřka,“ řekla Lucie.
VI.
Maruška se podívala na Lucii. „Třeba…“
„Co třeba?“
Vítr znova rozvlnil trávu.
„Třeba nám jen někdo skrz ty karty zkouší něco říct,“ řekla Maruška smířlivě. – „Nebo skrz ty mraky. Nebo skrz let much pod lustrem. Nebo skrz rýhy na zmačkaném papíře. Nebo skrz lógr v kafi.“
„Jo,“ řekla Linda naléhavě. – „Určitě. Já si myslím, že hlavně skrz ten lógr nám to ten někdo říká dočista přesně, skoro slovo od slova. Stačilo by se podívat a věděli bychom, na čem jsme,“ řekla Linda a protáhla se.
Pak dodala: „Ovšem nad tím lógrem zůstává do poslední chvíle to černý kafe, což je problém, protože přes něj na ten lógr nevidíme. A jakmile to kafe vypijeme, tak ten lógr rozpadne ten původní svůj tvar a už ukazuje zas jen nějaký blbosti,“ řekla.
Ten tón už znaly. To nemělo cenu brát vážně.
VII.
Ale Maruška řekla: „No. A ty blbosti, co už nejsou ta pravda, si pak zkoušíme honem ještě nějak vysvětlit, sami podle sebe. Podle toho, jaký jsme.“
Linda si vzdychla. S Maruškou to nemělo cenu. Nikdy nepochopila fór.
„A s těma mrakama je to zrovna tak,“ pokračovala Maruška. – „Já si myslím, že kdyby ve stejné chvíli vyfotili dva lidi stejné místo na obloze, stejný mraky, tak by v těch fotkách pak ostatní lidi viděli různý věci. Podle toho, kdo to fotil. Protože ten by do té fotky dodal něco ze sebe. Takže by to byly dvě různé fotky, i kdyby se úplně podobaly.“
Linda obrátila oči vsloup. S Maruškou to bylo někdy k zbláznění.
Maruška se tiše smála.
Ochladilo se. Ztmavlé mraky letěly po obloze. Chlap i baba dávno někam zmizeli.
„Bude pršet,“ řekla Lucie.
Zvedly se.
VIII.
„Nejhorší jsou nicy,“ pokračovala rozjetá Maruška.
„Nicy se nepodobají ničemu, takže si jich mezi mraky ani nevšimneš, žes je viděla – tak dokonale jsou zamaskované. Ale ony tě vidí. Pozorujou tě.“
Linda vztekle sbírala své věci.
„Třeba jsme pro ně taky něco, co se nepodobá ničemu,“ řekla Nina.
„Nebo nejsme,“ řekla Lucie.
„Ale třeba jsme, a ty mraky si v nás zkoušejí představit to, co bysme mohli být.“
„Proč?“
„Nikdo nemá rád koukat se na něco, co se ničemu nepodobá. Každej se to snaží hned něčemu připodobnit.“
Linda šla napřed.
IX.
Rozpršelo se. Holky odcházely. Běžely.
Déšť je doháněl. Studil. Zuby drkotaly.
V šumění deště se ozývaly výkřiky. Nebylo kam utéct. Vítr zvedal krajinu.
Mraky se rozpadaly. Trhaly se navzájem. Řvaly, ale přes hukot větru nebyly slyšet.
Holky utíkaly.
X.
Běžely a nebylo kam.
Čtvero dívčích zad.
Nebo patero?
O to se teď nikdo nestaral.
Stejně to bylo jedno.
Záda studila.
Z nebe na ně mezi deštěm mlčky dopadala budoucnost.
