I. Všechno to bylo tím, že se tolik bála lidí, a vůbec všeho venku. Každé ráno byla neplavcem na širém moři, a skákala do hluboké vody, pryč od svého voru. Kdykoli zamknula dveře a sbíhala ze schodů, měla plné břicho strachu z toho, co teď přijde a co ji, vydanou na pospas, určitě ohrozí. A taky … Číst dál
I. Byl večer. Pozdní večer, ale do odjezdu poslední soupravy metra zbývalo ještě pár minut. Těch pár minut právě teď pan Dvořák moc potřeboval. Aby si stihnul koupit jízdenku. – Ale samozřejmě že se dalo jet načerno! Teď, v tuto hodinu všichni revizoři přece spí, anebo, plni nespavosti, nadávají pod peřinou na život revizora. V … Číst dál
I. Teď, když tenhle vejlet nebyl jen každodenním snem, ale realitou, teď teprve to cítil jako sen. Neskutečný sen. Vytřeštěné oči té dívky na hranici, hučení zapáchajícího davu, vůni smolného dřeva, příkazy pochopů, vysoké hlasy jezuitských bratří. Taková zvrhlost! Ty černé sadistické svině… Třásl se odporem. Byl dokonale informován – z literatury. Ale vidět to, … Číst dál
Bylo jich – podle toho. Někdy víc. Někdy ale míň. Ležely na trávníku a koukaly do nebe. Nebe bylo modré. V létě! Někdy ale ne. Ale teď jo. A jim bylo čtrnáct. Někdy ne. Ale to obvykle nebylo důležité. Nad nimi tiše pluly mraky. Někdy ne. Ale teď jo. I. „To je zajímavý, jak to dělají … Číst dál
I. Venku byla už skoro tma. V zimě se stmívalo brzo. Lampa ozařovala křeslo a v něm seděl tatínek. Sedával tak skoro každý večer. Vždycky když to stihnul. Sednul si a vyprávěl pohádku. Holčička ležela v postýlce. Pyžamo ji lechtalo za krkem, ale ona se nepohnula. Dívala se na tatínka. A tatínek vyprávěl. Tatínek uměl … Číst dál
I. Vlastně to ani nebyly přadleny. Nebo byly? Rozhodně předly. Seděly v té světnici u kolovratů a spřádaly len. Dneska je těžké sehnat len, který by se dal spřádat, ale ony měly zřejmě své zdroje. A zásob na dlouho. Takže seděly a předly, předly celý den. A den další. Předly pořád. Dneska by si tím … Číst dál
I. Muž se pousmál. Měl se pousmát – v této situaci. Tak to udělal. Pak ještě srovnal rty do okouzleného „Ó…!“. Uznale se rozhlédnul. Pak potěšeně zatleskal. Nikdo tam nebyl, ale to nebylo důležité. Čeká se to. Dlouho se to čekalo. Plánovalo. A hodně se pro to udělalo. Spousta lidí se tolik snažila. U příležitosti jeho … Číst dál
I. Anče se v kuchyni zastavily hodiny. Přesně v 16:30. Zkusila do nich ťuknout prstem. Bouchnout. Nic. Zkusila, zda jsou nataženy. Byly. Prostě nešly. Byly ticho. Úplně. II. Od té doby před čtyřiceti lety, co po tatínkovi zemřela i maminka, se to stalo poprvé. Ty sloupkové hodiny v pokoji, ty jo, ty se zastavovaly, občas. … Číst dál
Bylo jich pět. Nebo čtyři – nikdy si nemohly být jisté. Stály u zábradlí. Nebo seděly. Na lavičce. Nebo na zábradlí. A bylo jim čtrnáct. Nebo ne? Ale to je jedno. Nudily se. A někdy, když se nudily, tak pozorovaly realitu. Někdy. Někdy ne. Ale teď jo. A realita jim to oplácela. Někdy ne. … Číst dál
Bylo jich pět. Nebo čtyři – nikdy si nebyly jisté. Stály u zábradlí. Nebo seděly. Na lavičce. Nebo na zábradlí. A bylo jim čtrnáct. Nebo ne? Ale to je jedno. Nudily se. A někdy, když se nudily, tak si vymýšlely příběhy. Někdy. Někdy ne. Ale teď jo. I. „To by muselo bejt pěkně strašidelný,“ řekla Linda. „Ale … Číst dál
