I.
Vlastně to ani nebyly přadleny. Nebo byly? Rozhodně předly. Seděly v té světnici u kolovratů a spřádaly len.
Dneska je těžké sehnat len, který by se dal spřádat, ale ony měly zřejmě své zdroje. A zásob na dlouho.
Takže seděly a předly, předly celý den. A den další. Předly pořád. Dneska by si tím ovšem nevydělaly ani na slanou vodu.
II.
Jedna z nich nepatrně zavrtěla hlavou.
Jedna se zavrtěla celá.
„Co bychom dělaly se slanou vodou?“ řekla jedna.
A jedna mlčky pokývla.
Jedna řekla: „Takže co.“
Každá z nich měla na stole vedle sebe porcelánový hrnek s kafem. Ještě se z něj kouřilo. Ubrus byl lněný. Kostičkovaný.
Předly a usmívaly se. Měly své důvody.
III.
Hlavně ta jedna, ta nejstarší. Usmívala se a předla popaměti; už dávno nepotřebovala vidět na to, co dělá. Za přivřenými víčky nebylo vidět panenky. Ani nemohlo – v tom šeru.
Ale možná byla prostě slepá – kdo ví. Možná viděla něco úplně jiného než šerou místnost. Něco hezkého; protože se usmívala. Usmívala se a jemně se kývala.
Ostatní dvě ji pozorovaly. Ne že by se po ní upřeně dívaly; naopak – snažily se dívat jinam. Ale velmi dobře o ní věděly. To se pozná. Když si odkašlala, ony ztišily dech. Čekaly, co řekne.
Ale ona mlčela. Mlčela a usmívala se. Prsty se vznášely nad kolovratem.
Z jejího hrnku se kouřilo. Už velmi dlouho.
IV.
I z ostatních hrnků se pořád ještě kouřilo. To bylo s podivem; vždyť každé kafe nakonec vychladne.
Ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Kolovraty vrčely. Stará se usmívala a mladší tajily dech.
Venku se setmělo, a to byla jediná změna. Ve světnici nikdo nerozsvěcel. Proč by to dělal, když za chvíli bude ráno?
Když se rozednělo, z hrnků se kouřilo.
V.
K večeru ta mladší prolomila ticho: sykla mezi zuby.
Sama se lekla toho zvuku. Honem se podívala po nejstarší. Ale ta řekla:
„Umřou všichni.“
To uvolnilo atmosféru. Konečně se dalo dýchat. A mluvit. Možná i práce šla snáz od ruky.
„Na druhou stranu,“ řekla ta nejstarší, „se někdy zase povede majstrštyk. Ani nevíš jak, a vyroste ti to pod rukama. Jako květ.“
Mladší se na ni vděčně podívala.
VI.
„Vám se někdy povedl majstrštyk?“ zeptala se ta prostřední a lekla se své drzosti.
„A tobě?“ – opáčila stařena.
„Mně?“
Prostřední se rozpačitě odmlčela. Prsty se zadrhly.
„No jen se pochlub…,“ smála se nejmladší.
„Co já?“ škubla prostřední rameny. „Ty! – Ty se pochlub!“
Stařena si odkašlala. Mladší ztichly. Zatajily dech. Kolovraty zpomalily svůj běh.
„Ideální pár,“ řekla.
Mladším se zrychlily prsty na kolovratech. Kolovraty tiše bzučely.
VII.
„Ti dva pro sebe vyrostli,“ řekla stařena. „Doplňovali se. Jako zámek a klíč. Každý sám byl jenom půlka. Dohromady jako jeden tvor. Z celého světa, ze všech lidí to byla ta nejpřesnější, nejlepší volba. Dojemný příběh. Vlastně nejdojemnější, co znám.“
Mladší zjihly. – „Jak jste to dokázala?“
Stařena jen pokrčila rameny. „To bylo ještě dost lehké.“
Bylo ticho. Mlčely. Kolovraty přidaly na hlase.
Pak se jedna z mladších odvážila:
„Takže?“
„Takže nic,“ řekla stařena.
„Jak nic?! Žádný šťastný život až do skonání, nebo tak něco?! “ – žasla mladší.
Stařena se na ni usmála.
„Pardon,“ řekla mladší.
„To nic.“
VIII.
„A jak se vám to povedlo?“ – zeptaly se nakonec.
„Co se mi povedlo?“
„No tak pěkně to… zvrtnout.“.
„No?“ – řekla stařena.
Mladší horečně uvažovaly. Nepřející rodiče? Mor? Smrt? Ale to už je přece tak…
„Já vím!“ – ozvala se nejmladší. „Prostě jeden z nich ztratil po seznámení číslo mobilu a už nikdy ho…Marně dával inzeráty…“.
„Ne.“
„V autě!“ – vykřikla prostřední.
„Myslíš jako že havárie? Konec? Smrt v záchranném vrtulníku?“ – vykřikla nejmladší.
„Ne,“ řekla stařena.
„Ne!“ – honem řekla prostřední. „Dvě auta, kolona na dálnici, oni řídí vedle sebe, on se podívá bokem, vidí ji, ona se usměje, dívají se na sebe, všechno pochopí, jsou šťastní, ona se usmívá, on dojatý, vědí, že se konečně našli, ale kolona se náhle pohne a oddělí je od sebe, auta zrychlují a troubí a on nemůže najít její vůz…“
„Ale no tak. To už tu bylo,“ řekla stařena.
„No. To je stupidní. Starý,“ řekla vítězně nejmladší.
IX.
„Příliš složité,“ řekla stařena. – „A krátké. A křečovité.“
Prostřední si vzdychla.
Stařena se na ni usmála: „Neboj. Naučíš se.“
Byly chvíli ticho. Hleděly si práce.
Pak stařena dodala: „Vzali se a žili spolu hodně let. Celý život.“
Odmlčela se a pohladila dlaní lněné vlákno.
Mladší na ni nechápavě hleděly.
Stařena řekla: „Štěkali se jak psi. Udělali si ze života peklo. Jednou dokonce…“.
Stařena se tiše zasmála a na chvilku zrychlila práci. Kolem slepých očí se jí udělaly veselé vrásky.
Mladší se po sobě podívaly. „Ale proč?! – Vždyť byli ideální pár, jste říkala! Zámek a klíč!“
X.
A nejstarší pokrčila rameny: „Nikdy si toho nevšimli. Nikdy se vzájemně nezahlédli. Nestihli to; vždycky na sebe začali dřív řvát…“ – Zasnila se.
„Dobře odkloněná pozornost k prkotinám, dámy. A ostatní už jde samo,“ řekla s úsměvem.
Mladší vzdychly.
„Nebojte,“ řekla stařena. „Taky se naučíte.“
Kolovraty vrčely. Přadleny dál tiše spřádaly svá jemná vlákna.
Z hrnků se kouřilo a káva voněla.
